KAREL SÝS

Propána, já jsem asi mluvil s hvězdami…“

MUDr. Valdemar Tercián

Existuje málo písemně i fotograficky zdokumentovaných blízkých setkání třetího druhu ve světě, natož v Čechách. Pokud vůbec! Stejnojmenný film Stevena Spielberga je jen dobře vymyšlená a ovšem skvěle natočená fantazie. Navíc přišel do kin až v roce 1977. Zapamatujme si to datum.

Jediný člověk, který prokazatelně a před svědky obcoval s mimozemšťanem, byl Ludvík Souček, kryjící se pseudonymem MUDr. Valdemar Tercián. (Slovo „obcoval“ uvádím ve staročeském významu, neboť ke styku, který dnes navozuje, nedošlo.) Coby svědek se setkání zúčastnil Franta Jirků, františkolázeňský automechanik se zlatýma českýma ručičkama. Mezihvězdné rande se odehrálo na Komorní hůrce někdy před rokem 1970, předběhlo tedy Stevena Spielberga nejméně o sedm let!

Součkem vypracovaný záznam vyšel v roce 1970 v knize Železo přichází z hvězd a kdo zná tehdejší výrobní lhůty, posune datum události nejméně do roku 1969. Od památné schůzky tedy uplynulo 50 let.

Není divu, že jsem během léčebné kůry v květnu 2019 strávil více času na Komorní hůrce než v lázeňských vanách.

Nejenže jsem mnoho let toužil spatřit dějiště světodějného srazu. Musel přijít nepříjemný záchvat, který nechci blíže specifikovat, jenž mne přivedl do Karlových Varů. Jak jsem seznal, autobusové spojení by mi bývalo umožnilo Komorní hůrkou sotva proletět. O dva roky později jsem podstoupil rekonvalescenční kúru ve Františkových Lázních a Komorní hůrky jsem si mohl užít ne už jen dopolopita dopolosyta, nýbrž do sytosti.

Navíc mne očekával přítel Emil Hruška, který se přestěhoval z Plzně do Chebu a je stejně jako já touto mezihvězdnou historií naplno zasažen. Říci, že nakypřil půdu, by bylo málo. Emil se s erudicí sobě vlastní do případu zakousl a v podstatě vše vyřešil.

Vyřešil? Cožpak Ludvík Souček vše dopodrobna nevypsal?

Vypsal i nevypsal. Jakožto milovník záhad par excelence zanechal v textu několik náznaků jitřících fantazii nenechavého, po perfektnosti toužícího badatele.

Pozorný čtenář ví, že zbývalo ozřejmit několik nejasných bodů. Kde bydlel doktor Tercián, lázeňský lékař v invalidním důchodu a úhelný hrdina příběhu? Kdo vlastně byl jeho přítel doktor Arnošt Hejzlar, Součkovo alter ego? Popis Hejzlara – „blýskal okem přes ryze doktorské brýle s širokými černými obroučkami, v nichž se poněkud podobal ilustraci z Karafiátových broučků“ – vskutku nápadně ukazuje na Ludvíka Součka, samozřejmě o několik řádů mohutnějšího než brouček. Situaci komplikuje téměř nezvratný fakt, že doktor Hejzlar i doktor Tercián jsou něco jako dr. Jekyll a „pouhý“ pan Hyde, totiž jedna osoba jménem Ludvík Souček, samozřejmě bez nepěkných konotací, k nimž by sváděl proslulý Stevensonův román.

Až přehnaně tělesně vybavený Hejzlar si stěžuje:

„Taky sis mohl vybrat něco rozumnějšího než tuhle chalupu na vidrholci a ještě ke všemu s horolezeckou túrou!“ Byl zřejmě tak trochu bručoun, neboť víme, že ho k pacientovi pohodlně přivezl sanitkou šofér lázeňské polikliniky pan Václav, příjmení neznámo. A jak záhy seznáme, stoupání k přítelově chalupě nebylo nepřekonatelné. Doktora Terciána později čekal podstatně obtížnější výstup!

Nyní se spokojme dialogem, který oba přátelé a kolegové vedli nad lahví domácí slivovice. Doktor Hejzlar totiž zkušeným zrakem zjistil, že jeho pacient se vynachází v mimořádně skvělé kondici, ač dosavadní stav jeho srdce tomu odporuje. A Tercián ho dorazil elektrokardiogramem, který si nechal den předtím natočit „sestrou Alenou“. „To jsem tedy blázen,“ na víc se Hejzlar nezmohl.

Podrobil tedy přítele výslechu.

Klíč k vysvětlení se nacházel na půdě. Doktor Tercián totiž zdědil po otci – vojenském lékaři – trofejní oplechovanou bednu z 1. světové války. Když ji po letech zase otevřel, srdce mu doslova poskočilo. Kromě kuriózního haraburdí obsahovala těžkou kovovou kostku – paralelpipoid. Když byla venku z bedny, léčila jako zázrakem, když oplechovanou bednu zavřel, účinky ustaly.

Nyní nadchází nutnost vysvětlit čtenáři, který elaborát Ludvíka Součka nečetl, předcházející děj. Krychle pocházela z nepozemských, nesmírně vzdálených světů. Poutníci – vyslanci jejich civilizace navštívili Zemi v době, kdy po člověku nebylo ještě ani památky, respektive nebylo lze jej rozpoznat ve stadiu, v němž se nacházel coby krytolebec podobající se čolku nebo macarátu. Před odletem – jak už to bývá – zapomněli na Třetí planetě mnoho drobností – „menší kolekci šroubů, matic, závlaček, podložek, několik zálohových známek na lahve (jedna byla nalezena v Oregonu v hloubce 64 stop), ba dokonce svíčku motoru terénního vozidla)“. Mezi „upomínkovými předměty“ byl „poměrně cenný transformátor zbytkového magnetického záření tvaru kostky o rozměrech 67 mm krát 47 mm se slabě symetricky vypoulenými stěnami a mělkým žlábkem po obvodu“. Artefakt „byl sám zbytkovým zářením napájen, jeho činnost byla vzhledem k jednoduché a bezporuchové funkci časově neomezená, avšak bez možnosti odstupňování. Chyběly proto jakékoli ovládací prvky a celá mašinka se podobala kovovému krystalu, zvanému podle tvaru paralelpipoid“. Díky střídáním geologických poměrů se nakonec stal součástí ohromného bloku antracitu, s ním byl v jednom plzeňském dolu vytěžen a po mnoha barvitě vylíčených peripetiích skončil svou pozemskou pouť prozatím v bedně Terciánova otce.

Při hledání „místa činu“ proberme indicie.

„Tercián doprovodil kolegu na zápraží a díval se, jak vychází ze zahrádky obklopující chalupu na silnici a dál směrem k lázním, hlásícím se růženci světel, bledými a chudokrevnými v podvečerním šeru.“ Emil Hruška po úmorném pátrání situoval dům do Klostermannovy ulice č. 11. Zde – v Mekce scifistů – by měly kvést mezihvězdné růže… Dnes Zykán a Zykán, tesař kolář truhlář.

Žádný vidrholec! „Výstup“ po silnici z lázní nevyžaduje „horolezeckou“ výbavu, nicméně pro osobu zvíci jednajících postav představuje obtížnost č. 2, nebo jak to alpinisti klasifikují.

„Tercián několikrát přešel pokoj sem a tam a zastavil se u okna s výhledem na silnici, lemovanou kaštany a svažující se k lázním, svítícím v pozdním odpoledni univerzální lázeňskou architekturou v posledních paprscích slunce…“ To přesně sedí!

A díle: Komorní hůrka se „vypínala hned za humny Terciánovy chalupy“.

To rovněž odpovídá.

Další nápověda: Tercián hodlal využít náhle nabyté zdravotní formy a s kostkou v kapse „vykonat procházku kolem oplocených pastvin a vlhkých, růžových a naivních čenichů telátek … Prošel kolem zalesněné čepice Komorní hůrky… Pamětní desku pana dvorního rady Goetha už krylo šero, ale kamenný kříž svítil na pozadí borového lesa. Tercián pohladil hrubý kámen a právě v tom okamžiku za sebou uslyšel cupitání.“

Ludvík Souček nemohl počítat se společenským převratem, jenž mimo jiné způsobil, že družstevní pastviny zmizely i s naivními telátky, nicméně kaštanová alej zůstala. Komorní hůrka lesní čepici nesmekla a nezmizela ani pamětní deska, ani další atributy.

Co na obdivuhodně bystronohého poutníka na Komorní hůrce čekalo?

Nebudeme čtenáře napínat – jak už naznačeno, po silnici chodce sledovala kočka a těsně u kamenného smírčího kříže ho oslovila: „Mohl bych si s vámi promluvit?“

Historicky první setkání třetího druhu se právě stalo skutečností!

Tercián, ač přirozeně konsternován, přistoupil na podivný dialog, při němž musel změnit obvyklé plašení a nadávky na slušnou kmitočtovou frekvenci. Kočka vysvětlila, že je pouhým vyslancem kohosi v jiném časovém kontinuu, v jiném vesmíru. Když poněkud uražený MUDr. vyžadoval jiného prostředníka („S kočkou se bavit nebudu!“), dočkal se briskního odmítnutí: „Nebavíte se s kočkou, jenom reprodukuje a tlumočí.“

Konečně došlo na důvod mezihvězdného dobrodružství: „Účelem jednání je navrácení… chybí termín. Železný předmět. Máte u sebe.“

Jakže, měl by vrátit kostku, která mu vrátila zdraví!

Vyslankyně však byla neoblomná, dala mu pouze čas na rozmyšlenou: „Sedm úplných otočení planety.“

Doktor Tercián, v obavě, že přijde o zázračný léčivý předmět, se neprodleně obrátil na příslušné vědecké instituce, leč sklidil posměch. Jsme přece v Česku! V předpřevratovém či v popřevratové, vsjo rovno.

Dokonce i nejbližší přítel Hejzlar ho přesvědčoval, že se žádná vesmírná kočka na úpatí vyhaslé sopky nezhmotnila. Nicméně vyslal za přítelem již zmíněného zrzavého Frantu z Mototechny.

Mladistvý všeuměl dostal báječný nápad. Zhotoví věrnou kopii krychle, narve ji olovem, aby jakž takž seděla i váha, povrch pravé kostky odstíní plechovým futrálem pro případ, že by snad kočka byla schopna vyčenichat nějaké záření, a společně se pokusí mezigalaktickou misi tak nějak po česku oblafnout. Franta se rozmyslně vybavil i bateriovým magnetofonem a fotoaparátem. Když mezihvězdná habaďúra, nechť je řádně dokumentována.

U smírčího kříže si Franta za Terciánovy pozorné asistence pečlivě rozložil nádobíčko. Nezbývalo než čekat. Kočka ani jiný tvor se však nedostavil. Drama vyvrcholilo nečekaným způsobem.

„V jediném zlomku vteřiny svět kolem nich zmizel a změnil se v cosi nepochopitelného a nepopsatelného…“

Když to nedovedl popsat ani Ludvík Souček, spokojme se konstatováním, že Poutníci se přečurat nenechali a naopak oba pozemšťany i s předmětem doličným unesli do své vlasti. „Nebylo nic. Jenom dvě jiskry vědomí, které putovaly neskonale daleko a cestou, kterou nelze vylíčit…“

Zde rukopis v roce 1969 Ludvík Souček ukončil a začalo fantazírování pozůstalých autorů i plagiátorů, jak by a co by. Já věřím, že konec je právě tam, kde ho chtěl autor mít. Co víc než náznak cesty do Neznáma bychom směli žádat?

 

Ondřej Neff v knize Tušení podrazu – samozřejmě ústy jednajících postav – Součkovi předhazuje například vytěžování výstřižků ze 100 + 1 zahraniční zajímavost:

„To bývalo tenkrát ‚okno do světa‘, jak Davidovi vyprávěl otec, tenkrát, když se žilo za pecí chráněnou ostnatými dráty. Do světa směli jen šťastlivci a vyvolení – ti méně šťastní si směli jednou za čtrnáct dní koupit časopis o tom, jaké to ve světě je.“

Dovoluji si připomenout, že za ostnatými dráty Dobříše živořila i Neffovic rodina.

Kondelíci české sci-fi ostatně vesměs soudí:

„Pisálkové ze sto plus jedničky překládali pitomosti z cizích časopisů a tam je sepsali za pár šupů jiní pisálkové. Jako chrobáci na hovně hemží se pisálkové na temné mase Neznáma, lezou a šramotí a mávají tykadly a tváří se důležitě… Souček byl jen lacinej opisovač přežvýkanýho humusu… Souček jenom hrabal peníz. Byl to konjunkturalista hrubého zrna. Byla to jistě stejná slátanina jako ty ostatní žvásty.“

Vzácná sebekritika! Vyčítají Součkovi vlastní způsob práce.

A vysvětlení: Součkovi všecko prošlo, protože byl estébák. „Dovolují komunistickému pisálkovi, aby o tom psal zábavné povídky a romány.“

Neffovi budiž přičteno ke cti, že se s těmi názory (snad) neztotožňuje, že si dokonce nechá vlastními postavami vynadat, nicméně hovno – jak se říká – ulpí.

„Ty z něho nakonec uděláš hrdinu odboje: Z chlapa, který v Praze mučil americké zajatce!“

Jiná postava, „oběť StB“ Jaromír Bernard, pisateli vyčte: „Mladému člověku by mělo vadit, že se někdo tak úzce přátelil s odpornou bolševickou krysou, jakou byl doktor medicíny Ludvík Souček.“

Škoda, trochu jsme si to kouzelné mezihvězdné randíčko pokazili popisem jednoho zápasu s dnešním ideologickým rasismem, jehož obětí se stal i papež české sci-fi Ludvík Souček, zvaný Tercián, alias Hejzlar. Ale nešť!

Valdemara Terciána ani Frantu z Mototechny to už nepálí.