EVA EISELTOVÁ
Kolokvium historiků
Historie naposled vyzula boty.
Neblahé magisterské povolání.
Staletí minula a další nejsou k mání.
Baba už voní k vavřínům
zespoda.
Smrt rozsypala noty
starým hrdinům.
Osiřelá hospoda.
Už se nese chucpe pozdního sběru
ke stolu najatých retušérů.
Historická pravda jako nesmrtelná veličina.
Když jedna padne,
vstane jiná.
Bahnhofviertel
Pardon, madam.
Frankfurt je někdy temný kout
pod divokými reklamami.
Co takhle, madam,
život odkopnout?
Když jsme se tu potkali tak sami…
Ó - jste štědrá, madam!
Nevadí, že vám nedám zpět!
Město je plné čistých postelí
za patentními zámky.
Můj klobouk se zimou tetelí,
padají do něj samé kratší slámky.
Tady mám šláftruňk, madam.
Klíček do ráje
v teple noční tramvaje.
Koštněte, madam.
No!!! Nejsem prašivý!
Ty káčo!
Pardon, že ti tykám!
Madam!
Už mi to jede.
Má cesta vede
kamkoliv do jiného nikam.
Lepší svět
Na piazzettě Zlaté kapličky
se provozují bezdomovská mysteria.
No-go zóna! Zůstaň stát.
Tma odestýlá kamenné lavičky.
Nemýt se, požebrat a spát.
Komfort jak v hrobě.
Prsty už nepíšou Victoria.
Nadšení steklo do kanálu.
V přilehlých svatých zdech,
které vystavěl národ sobě,
zlatým tenorem pěje rytíř grálu
o vzdálené zemi vlídné k světu.
Není ho slyšet venku na schodech,
ani tón nepronikne na piazzettu.
Chcete ji?
Nechcete si adoptovat duši?
Zmateně pobíhala u silnice.
Nechtěný dar, nejistá investice,
při špatné péči neprospívá.
Naší redakci nikterak nepřísluší
vztyčeným prstem mířit na sudičky.
Ale dary se mají rozvážit.
Už to tak bývá,
nejsou to ozdůbky na poličky.
Duše dovede překážet.
a člověk má právo pohodlně žít.
Nádherná doba
(vzpomínka české hvězdy)
Útulně nám bylo na forbíně.
Stáli jsme při sobě.
V hledišti praskaly jak v krbu
prohřátá polínka potlesku
milované dřině.
Lehce ji táhla na takzvaném hrbu
herecká duše specificky čistá.
Pan šéf byl na jevišti s námi.
Hromosvod proti nacistickým bleskům,
pečlivý cenzor preventista.
Nepustil k nám provokace.
Nic z rizik, které nesla okupace.
V souladu jsme se vyhýbali chybám.
I Němci znali říkat rukulíbám.
Bylo tak krásné tenkrát žít!
Výstřely z Kobylis
nemohly ublížit.
Turnaj
Pravdy se srotily na kolbišti.
Každá jediná, každá pravá.
Z úst jim prýští
slova úderná, nelaskavá.
Jsi na zemi, než řekneš Otčenáš.
V tornistrách rytířů bojujících pravd
o misku na guláš.
Drzé lži pravdám ruce myjí.
Sborový řev má vnadnou melodii.
Kdo není s námi, právem pyká.
Nad bojištěm hlasitě tiká
milion nenávistných okamžiků.
Žoldnéř křupne si pár nešťastníků
a dvorně klekne
před Pravdou.
Včas se mu řekne,
která z těch lží to je.
O motýlech a lidech
To se stane.
Ztlumte výbuch šampaňské zátky.
Zastavte uragán, když duje.
Bezhlavý útok nevezmeš zpátky.
Světlo láká a zapaluje.
Hrdého motýla noci.
Pitomou můru.
Tak vzhůru!
Vřítit se do bezmoci
má heroický šmrnc.
V muzeu špendlík nesmrtelnosti,
nebo na skle mastnej flek.
To už si musí člověk rozmyslet.
Impozantní let,
dlouhý život v malosti.
Kdo se skrčil, kdo nepoklek…
Čas ten rozdíl srovná.