EMIL HRUŠKA

(Případ z konce války)

Zabití válečného zajatce, tedy podle mezinárodního práva zadržené osoby, která je oprávněna účastnit se nepřátelských akcí (bojovat), je vraždou. Třetí Ženevská úmluva o ochraně obětí války přijatá v červenci 1929 mimo jiné stanovila, že s válečnými zajatci se musí vždy nakládat lidsky. Každý nezákonný čin nebo opomenutí ze strany mocnosti, v jejíž moci se zajatec nachází, které by měly za následek jeho smrt nebo by vážně ohrozily jeho zdraví, jsou zakázány. Váleční zajatci musí být rovněž vždy chráněni zejména před každým násilným činem nebo zastrašováním, před urážkami a zvědavostí obecenstva… Jenže slova mezinárodních úmluv, jakkoli vznešeně a jasně zní, bývají porušována až běda. Velké konflikty zaznamenávají dodnes tisíce vražd válečných zajatců, a pachatelé? Darmo mluvit.

 

Žádá se o zavedení energického pátrání po Rudolfu Friesnerovi, sudetském Němci, který koncem dubna t.r. velel desetičlenné skupině illegální organisace Werwolf v obci Amonsgrün (dnes Úbočí – pozn. aut.) u Dolního Žandova, okres Mariánské Lázně. Týž jest asi 30 roků starý, střední postavy, vyholen, tmavých vlasů a podle zevnějšku vypadá na řemeslníka. Současně budiž pátráno po jeho, jménem dosud neznámém, asi 45-letém zástupci, prošedivělých, dozadu česaných vlasů, pravděpodobně úředníku nebo obchodníku, který z obce Amonsgrün odeslal dopis na Marii Seifertovou v Teplicích Šanově nebo Kadani. Skupina oběma jmenovaným podřízená odsoudila dne 22. dubna t.r. A . Hoffmanna ve vlastním bytě k trestu smrti proto, že kritizoval zastřelení amerického letce seskočivšího s padákem pro defekt na motoru nedaleko obce Amonsgrün. Vraždu Američana spáchal krátce předtím dosud nezjištěný člen RAD (Říšská pracovní služba, nacistická polovojenská organizace – pozn. aut.). Pro informaci ještě uvádím, že skupina Friesnerovi podřízená byla vyzbrojena kulometnými pistolemi (samopaly – pozn. aut.), kulomety a pancéřovými pěstmi. Vzhledem k tomu, že všichni byli v občanském obleku a Friesner se vykázal na obecním úřadě v Amonsgrünu průkazem podepsaným Konrádem Henleinem, nejednalo se o složku vojenskou, nýbrž illegální složku strany NSDAP. O kladném výsledku pátrání buď vyrozuměna ihned oblastní kriminální úřadovna v Plzni a zdejší úřad.

 

Tak zněla relace, odeslaná 14. září 1945 z Úřadu Národní bezpečnosti v Mariánských Lázních podřízeným služebnám. Dodejme hned, že kladný výsledek pátrání se nedostavil. Máme ale jisté jméno: A. Hoffmann, údajně odsouzený k smrti. Nebo i popravený? Co k němu v daných časových a prostorových souřadnicích říkají úřední záznamy? Lesník A. Hoffmann zřejmě, byv sice nacistickými fanatiky „odsouzen“, jejich rukou neskonal. Podle údajů z hřbitovní matriky Lázní Kynžvart nebyl v roce 1945 žádný Hoffmann (ani Hofman nebo Hofmann) pohřben. Jen 19. září 1945 zde byly uloženy ostatky Josefiny Hoffmannové, zesnulé 15. září 1945, jejímž manželem byl sice revírník na zámku Kynžvart, ale jménem Rudolf…

A co ten údajně zavražděný americký letec?

Existoval vůbec?

 

Pokud ano, přišel skutečně o život u obce Úbočí rukou vraha v uniformě?

Ke konci února roku 1945 přistoupilo americké letectvo v Evropě k operaci nazvané CLARION, jejímž účelem bylo paralyzování dopravní struktury na územích dosud ovládaných nacisty. Pokud šlo o Čechy, byly v této souvislosti charakteristickým jevem posledních válečných měsíců a týdnů útoky stíhačů – takzvaných kotlářů – na vlaky, ale i jiné dopravní prostředky, a masivní nálety bombardovacích svazů na železniční uzly, letiště a velké průmyslové podniky. Odpor německých vzdušných sil (Luftwaffe) proti spojeneckým náletům byl od první poloviny dubna 1945 citelně slabší v souvislosti s přesouváním německých ozbrojených sil k Berlínu. Letecký historik Jiří Rajlich napsal, že 16. dubna 1945 si američtí letci „přišli pro Luftwaffe na zem“, kde na ně čekala jak „tučná kořist, tak i vražedná palba flaku (protiletadlových kanónů – pozn. aut.). „České země tehdy představovaly pro Luftwaffe svým způsobem určité zázemí. Proto se na zdejších letištích soustředilo obrovské množství nejen výcvikových letounů, ale především bojové stroje z hroutící se západní a východní fronty,“ uvedl dále Rajlich (Mustangy nad protektorátem).

Američané útočili na stíhačkách značek Thunderbold a P-51 (několika sérií), přezdívaných Mustang. Uvedeného dne údajně zničili 724 německých letadel a 373 jich na zemi poškodili. Němci sestřelili 31 nepřátelských stíhaček, dalších 5 jich při návratu na domovské letiště havarovalo. Někteří z pilotů po zasažení zahynuli, jiní se zachránili na padáku, přičemž pak skončili v německém zajetí a dožili konce. Jedním z takových byl například poručík Fred R. Schauger, který se zúčastnil náletu na letiště Skláře u Mariánských Lázní. Kvůli poškození svého stroje vyskočil Schwauger s padákem a na zemi nedaleko Chodové Plané byl zajat vojáky wehrmachtu. O pár dní později jej vysvobodili jeho krajané z pozemních jednotek.

Co jedinec, to dramatický příběh, po válce možná pro někoho i pomník a zanesení do historických knih.

Nebo také ne.

O jeden takový příběh nám půjde…

 

K masivním leteckým útokům došlo i následujícího dne, tedy v úterý 17. dubna 1945, kdy Američané ztratili v západním českém pohraničí krátce po sobě dvě stíhačky a přišli o dva piloty. Jako první šel k zemi nadporučík Joseph Bernard Wolfe, který se účastnil útoku na chebské letiště v sestavě 375. stíhací letky 361. letecké skupiny 8. letecké armády USA. V jeho MACR (Missing Air Crew Report – Zpráva o postrádané posádce letadla) svědkové uvedli: „V úterý 17. 4. 1945 v 15.10 hod. při bombardování chebského letiště jsem viděl letadlo nadporučíka Wolfeho, jak dopadlo na zem a explodovalo. On neměl možnost se z letadla dostat, protože letadlo explodovalo okamžitě po nárazu do země. Viditelnost byla neomezená (nadporučík Richard M. Jumps).“ Nadporučík Paul A. Dougherty: „V úterý 17. 4. 1945 jsme okolo 15.10 hod. bombardovali chebské letiště od jihu. Letěl jsem za modrou letkou, kde byl na pozici 3 nadporučík Wolfe. Těsně před letištěm jsem před sebou spatřil explozi, a když jsem se dostal nad to místo, uviděl jsem trosky letadla a poznal rozhněvaného muže z pozice 3… (dále nečitelné – pozn. aut.)“

Pokud jde o druhého Němci zlikvidovaného pilota, J. Rajlich napsal: „Podobně jako včera se nad Čechami objevily i mustangy od 4. FG (letecká skupina – pozn. aut.)… Útok na letiště Plzeň-Bory však dnes životem zaplatil další pilot její 336. squadrony (letky – pozn. aut.), 1/Lt (nadporučík – pozn. aut.) Robert O. Davis. V 15.45 ze svého flakem zasaženého P-51 D – 44-14387 vyskočil mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi. Šťastně přistál, ale od té doby jej už nikdo živého nespatřil… Nedaleko od něj toho dne ztratil život i pilot 375. squadrony 361. FG 1/Lt Joseph B. Wolfe, jehož P-51 D (…) byl v okolí Chebu taktéž sestřelen flakem a nebyl více spatřen. V jednom z těchto dvou případů půjde zřejmě o pilota, který podle místních záznamů smrtelně havaroval v blízkosti osady Úbočí u Horního Žandova (okr. Cheb). Není ani vyloučeno, že seskočivší Davis padl za oběť lynči místního německého obyvatelstva. Nebyl by to rozhodně jediný případ tohoto druhu na (sic) tehdy odtrženém českém pohraničí.“

Rajlich není jediným autorem, který – na rozdíl od jiných případů sestřelení amerických letců – nemá ohledně osudu a místa sestřelení Wolfeho a Davise jasno (kromě toho Úbočí leží u Dolního, nikoli Horního Žandova)…

 

K. Foud, V. Krátký a J. Vladař napsali ve své knize Poslední akce: „V kompaktní sestavě, kde 334. FSq tvořila horní obranu a 336. FSq letem při zemi kontrolovala lehký flak, zničili její piloti při náletu na letiště v Plzni celkem 4 letadla. Protiletadlovou palbou z prostoru letištní plochy byl ale zasažen stroj No. 44-14387 1/Lt Roberta O. Davise z 336. FSq. Pilot chvíli pokračoval v letu směrem na západ. Pro poškození musel stroj opustit v 15.45 hod. asi 16 km východně od silnice mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi. Byl spatřen, jak na padáku bezpečně přistál. Místní zprávy zaznamenávají událost odlišně. V blízkosti osady Úbočí u Dolního Žandova skutečně došlo k havárii amerického letadla, ale jeho pilot na místě zahynul. Je pravděpodobné, že Robert O. Davis zahynul právě zde.“ A dále pak: Nejdelší mise v historii 361. Fighter Group se uskutečnila právě 17. dubna 1945 do oblasti západních Čech. Během 6 hodin 40 minut trvajícího letu se letci 361 FG nejprve účastnili doprovodu bombardérů nad cíle v Bavorsku a poté zamířili k Plzni. V celodenní akci zahynul Lt. Joseph B. Wolfe na Mustangu No. 44-14411, který zřejmě havaroval také kdesi v českém pohraničí.“

 

Kdesi v českém pohraničí? Bylo to, jak už jsme uvedli, na chebském letišti, příslušný MACR to dokazuje a konkretizuje. A píší-li citovaní autoři, že Davis opustil svůj stroj „asi 16 km východně od silnice mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi“ a k havárii letadla došlo u osady Úbočí při připuštění možnosti, že „Davis zahynul právě zde“, jedná se o neurčité a rozporné údaje. Z Chebu do Mariánských Lázní je to po silnici na 30 km a Úbočí je od ní vzdáleno ani ne jeden kilometr…

 

Nedaleko Úbočí Robert O. Davis skutečně zahynul.

Následujícího dne, tedy 18. dubna 1945, otiskl regionální německý list Egerer Zeitung (Chebské noviny) článek s názvem „Němci jsou daleko před námi. První setkání amerického vojáka s německou kulturou“. Tento článek, očividně anonymní produkt nacistické propagandy, objevivší se i v jiných dosud vycházejících německých listech, se odvolával na dopis „jednoho amerického vojáka ze západní fronty“, který údajně nedávno zveřejnil americký časopis Time. V dopisu prý mimo jiné stálo: „Nacházím se teď v jednom německém bytě. Nad domem létají granáty. Na místě, kde dříve bydleli Němci, mohu si udělat obrázek, o jaké lidi šlo. Bytové vybavení má veškeré pohodlí a sanitární zařízení. V tomto ohledu jsou Němci daleko před námi a Angličany.“

Zastřená zmínka o splachovacím záchodu podnítila nacistického propagandistu k následujícím vývodům. Onen údajný americký voják, vyslaný přes oceán, aby bojoval proti Němcům, neměl o Německu žádnou představu, „žádný pojem o německých lidech“. Možná byl tento voják „pod bubnovou palbou židovské agitace, která dělala z Němců polodivochy a z Německa nehostinnou zemi. S takovými představami přišel tento Američan do Evropy a nyní se na západě seznamuje s německou kulturou“. Je natolik čestný, že přiznává, že je překvapen, přiznává, že Němci jsou v bytové kultuře daleko před Američany a Angličany. „Kultura mu, americkému robotovi, nic neříká.“ To, co prý prožívá onen bezejmenný voják, prožívají asi mnozí další. „Možná se jim postupně otvírají oči a oni poznávají, jak se jim lže, jak jsou podváděni svým vedením, svými bičovateli. S těmito zážitky v srdci budou ale špatnou agitací pro Roosevelta a jeho židovský mozkový trust. Budou se ptát, proč bojují proti těmto Němcům, kteří jim nic neudělali, které ani neznali, a kteří – jak nyní vidí – vytvořili vlastní kulturu, která je příkladná.“

O další den později, 19. dubna 1945, spáchali šiřitelé „příkladné kultury“ největší hromadnou vraždu zajatých amerických letců v Čechách. Došlo k ní u zámku Konopiště, kde se nacházelo velitelství výcvikového prostoru Zbraní SS. Osm letců ze dvou posádek havarovaných bombardérů zde bylo po výslechu popraveno ranou do týlu…

 

Ale vraťme se k Robertu O. Davisovi. Jak tedy zahynul?

Stal se obětí havárie, msty civilního obyvatelstva, nebo měla jeho smrt jinou příčinu? A co o něm vůbec víme?

Inu – mnoho toho není, ačkoliv jsme po něm pátrali korespondenčně i v USA.

Nadporučík Robert O. Davis pocházel z Tallahassee na Floridě.

U 336. stíhací letky sloužil od 24. ledna 1945. Bylo to už jeho čtvrté služební nasazení během války a podle vyznamenání, která v té době měl, šlo o dobrého a zkušeného letce. Davis dostal v první řadě Záslužný letecký kříž; podmínkou jeho získání bylo, aby vyznamenaný vykonal hrdinský čin nebo činy při mimořádné akci ve vzdušném boji, a to bez zvláštního rozkazu nebo nařízení – tedy dobrovolně a nad rámec svých povinností. Dále měl Leteckou medaili (Air Medal), založenou v květnu prezidentem Rooseveltem jako ocenění zvláštních zásluh při bojovém nasazení ve vzduchu, a konečně Purpurové srdce, udělované každé osobě, zraněné během služby v ozbrojených silách USA.

V seznamu bojových úspěchů 4. stíhací skupiny je Robert O. Davis uveden dvakrát: dne 27. února 1945 zničil na zemi letadlo Junkers Ju 88 a 22. března 1945 „sundal“ ve vzdušném souboji stíhačku Focke-Wulf Fw 190.

Dne 17. dubna 1945 odstartoval Davis z anglického Debdenu na svůj poslední let.

Pokud by se byl vrátil zpátky na základnu, měl by za sebou – stejně jako jiní jeho kolegové - 6-7 hodin nepřetržitého pobytu v kokpitu, stálého nervového napětí a ostražitosti. (Nelze si asi hodnověrně představit, co vše to pro pilota znamenalo, i z hlediska fyziologických funkcí…) Davis neletěl na „svém“ stroji. Mustang P 51 D čísla 4-14387, nesoucí familiární přezdívku „Lois II“, byl přidělen (a tedy dříve pilotován) poručíku Richardu J. Corbettovi. Toho dne „Lois II“ skončil svou pozemskou existenci stejně jako jeho poslední pilot.

Davis se, jak už uvedli autoři Foud, Krátký a Vladař, zúčastnil náletu na letiště v Plzni resp. u Plzně. Obranná palba flaků zde byla silná a Davisův stroj poškodila. Konkrétně se jednalo o chladicí systém, místo pro Mustangy zvláště citlivé. „Lois II“ při zpátečním letu od Plzně na západ ztrácel glykol, tedy chladicí směs.

Davisův spolubojovník nadporučík Harold H. Fredericks později vypověděl pro potřeby vypracování MACR (č. 13922): „Když jsem na zpáteční cestě z plzeňského letiště vystoupal a zařadil se do formace za Horseback (velitel skupiny – pozn. aut.), uslyšel jsem nadporučíka Davise, jak hlásí, že byl zasažen a má silně poškozený motor. Horseback mu řekl, že se podívá, co se stalo. Žádnou závadu však neviděl.“

Davis doletěl s poškozeným strojem až za Mariánské Lázně.

Nad Dolním Žandovem, ležícím v údolí mezi Slavkovským lesem a vrchem Dyleň, to ale přišlo. Fredericks: „Pak jsem si všiml unikající kapaliny z chladiče. Stříkala proudem a jeho letadlo šlo na pravoboku téměř svisle k zemi. Po několika vteřinách se otevřel jeho padák. Toto se stalo ve výšce asi 8000 stop (tj. asi 2700 metrů – pozn. aut.). Kroužil jsem nad ním a viděl jej dopadnout na otevřené pole. Sundal padák a utíkal směrem na západ k hustě zalesněnému kopci.“

Robert O. Davis měl všechny důvody pro to si myslet, že vše bude dobré. Že se dožije konce války, který je už-už nadosah. Země dosáhl nezraněn; zřejmě se chtěl ukrýt někde v lesích na tom kopci, snad i někde dále, jen rozum a štěstí do hrsti a nenechat se chytit… A když – nebyl by přece prvním ani posledním zajatým letcem.

Pokud by s takovými myšlenkami (troufáme se domnívat, že je mohl mít…) seskočil dejme tomu dva-tři kilometry dříve nebo později, možná by Davis válku přežil. Ale on měl fatální smůlu. Ten zalesněný kopec, ke kterému s nadějí na spásu běžel, náležel totiž ke statku Manský dvůr. Ke statku, který patřil šéfovi sudetské župy SS-Gruppenführeru Konradu Henleinovi. Ke statku, kde už od konce ledna 1945 pobývala Henleinova rodina, tedy manželka a pět dětí. Ti všichni svědomitě střeženi a chráněni družstvem ozbrojených holobrádků z Říšské pracovní služby (RAD), oč mladších, o to horlivějších. V lese nad statkem měli přinejméně jedno ze svých stanovišť. Takže Davise mohli sledovat jako na dlani.

Americký letec se blížil.

Vyzvali jej, ti kluci s puškami a v šedých mundůrech, aby se zastavil a dal ruce vzhůru?

Možná.

Pokud ano, poslechl?

Neměl na výběr… Nebo chtěl bojovat?

Jenže jeden z těch mladých vojáků-nevojáků zvedl pušku a s největší pravděpodobností bez jakéhokoli důvodu zabil Davise ranou do hlavy.

Inu – zřejmě „zafungovala“ ta vyšší německá kultura…

Nadporučíka Roberta O. Davise nato zakopali (o pohřbu samozřejmě nemohlo být řeči) na hřbitově v Dolním Žandově. Tam už spočívalo více obětí průkopníků „vyšší kultury“: devět neznámých sovětských zajatců zastřelených „na útěku“, jeden jugoslávský válečný zajatec, dva polští dělníci nasazení v Sudetech na práci a dvě neznámé Židovky, umučené na pochodu smrti…

Američané exhumovali Davise v červnu 1945.

Jeho smrt prý vyšetřovali nepříliš aktivně a převezli jeho ostatky na vojenský hřbitov u francouzského městečka Saint Avold v départementu Moselle, asi sedm kilometrů od německé hranice. Jedná se o největší hřbitov armády USA, který čítá 10 489 hrobů. Davisův hrob najdete na parcele E v řadě 10 pod číslem 28.

 

Zavítali jsme sem 17. dubna roku 2010.

Pošetile jsme se domnívali, že 65. výročí jeho smrti by sem třeba mohlo přivést Davisovy příbuzné.

Čekali jsme marně.

 

Ukázka z knihy Vraždy v pohraničí, kterou vydalo nakladatelství Epocha v roce 2018