NORBERT TOMÁŠ

Na premiéru Výnosného místa, slavné hry ruského klasika Alexandra Nikolajeviče Ostrovského, vypravil jsem se do ostravského Národního divadla moravskoslezského v naději, že nový překlad a nová inscenace objeví dnešnímu divákovi půvab a novou přesvědčivost díla napsaného před víc než půldruhým stoletím, ale znovu a snad ještě naléhavěji aktuálního. Však právě to jistě byl chvályhodný dramaturgický záměr. Jestliže autor mnohem slavnější Bouře si ve Výnosném místě podal zkorumpované činovnictvo, které bylo jen jednou z opor temného carského samoděržaví, dnešní svět už téměř beze zbytku globálně zkorumpovaný může jen žasnout nad jasnozřivostí, s jakou Ostrovskij dokázal analyzovat a demaskovat svůdnost, licoměrnost, pokrytectví korupčníků, kteří stejně jako za cara i ve hře na svobodu a demokracii trvale, mocněji a beztrestněji panují, i když občas obětují někoho ze svého středu, jako byl ve Výnosném místě s ulehčením obětován v zájmu pokračování korupce Aristarch Vladimirovič Višněvskij.

Celá Ostrovského hra stojí a padá s protikladem špinavých činů a až úzkostlivého udržování zdání vysoké společenské úrovně, ušlechtilého jazyka; dekorum nade všecko. V tom jsou Višněvští, nejbližší podřízený úředník Višněvského Jusov, jemu zas podřízený Bělogubov (vesměs nápovědná jména, nomina omina) i ještě níže postavení úředníci, pro něž bylo i jména škoda, za vydatného přispění svých partnerech hrozně stejní: dávají si pozor na jazyk tím víc, čím jsou hrubší, úplatnější, chtivější, odpornější. Dokonce i Kukuškina, která si aspoň před nerozumně zamilovanou dcerou nebere servítky, jen si povzdechne, že jako by dcera nebyla z jejího hnízda (kukuška je ruské slovo pro kukačku, je to kukaččí matka, podstrkuje své dcery do cizích dobrých hnízd). Inscenace takové hry je tím působivější, když dokáže protiklad podlého jednání a jakoby vznešeného jazyka odhalit v celé jeho hanebnosti.

Nepochybně talentovanému překladateli a úpravci hry Tomáši Vůjtkovi se zdařilo na řadě míst najít šťastnější slovo, živější obrat než renomovaným, zkušeným a vynalézavým překladatelům předchůdcům, básníku Ladislavu Fikarovi (Umění lidu, 1951) a Aleně Morávkové (DILIA 1986); jako ústrojné se jeví i songy, připsané k vyplnění přestaveb mezi jednáními (hra o pěti dějstvích má jen jednu přestávku). Ale obávám se, že v přirozené snaze přiblížit hru divákům druhého decennia třetího tisíciletí sáhl nešťastně na základní myšlenku a stavbu hry, která není o stále strašnější korupci (o ní každý dávno ví), ale o tom, jak se i po odhalení dovede krýt a prezentovat se jako ušlechtilost sama.

Úprava, která hru přímo popravuje, začíná už ve zrušení výmluvného rozlišování vykání a tykání. U Ostrovského si partneři důsledně vykají, i když se do krve hádají a nadávají si; tyká se jen podřízeným. Už tykání mezi Višněvským a jeho ženou vyhání ze hry devatenácté století, kdy si ještě korupce dávala záležet na dojmu důstojnosti a úcty. Ještě horší je však nasazení vulgarismů, které v originále nejsou, prý „logicky“ (jak tvrdí v programu představení překladatel, neboť prý „tehdejší cenzura by je sotva pustila na jeviště“). To je krutý omyl: lepší lidé, za něž se úředníci měli, sami by je nevypustili z úst. Pokušení nespokojit se s překladem a za překlad zaměnit klad podlehli tu a tam i Fikar a Morávková. Višněvský po odhalení dávné nevěry své ženy se rozhodne si s ní promluvit, a na její „jak je vám libo“ odpoví, že je mu libo jí říci, „vy razvratnaja ženščina“, „jste prostopášná/nemravná/rozpustilá/zhoubná žena“. Fikar to přeložil „jste…běhna“, Morávková: „jste děvka.“ Už to není překlad, ale výklad. Vůjtek však jde ještě mnohem dál: „Chci ti říci, že jsi kurva!“ A pak se ptá, co dělat s manželkou, jež „za zády se mu kurví“ (v originále žena, která bez ohledu „na všecka dobrodiní muže zapomíná na svou povinnost“). V dialogu potom ještě: „mám doma místo ženy kurvu“ (originál: „a já nalézám ve své rodině…“, nedopoví, odmlčí se). A na to Višněvská: „To ty ses ke mně vždycky choval jako ke kurvě.“ (originál: „Vy mi nemáte co vyčítat“). A ještě „ Dolízal jsi za mnou jako nadržený kozel…“ (v orig.: „Namlouval jste si mě jako starý záletník/sukničkář“). Aby si divák užil, v té scéně ještě jednou místo: „Říkejte si, co chcete, moje mínění o vás to nezmění“: „To, že jsi kurva, žádné řeči nezmění“.

Prošpikování i dalších dialogů výrazy „svině“, „prasák“, „nasráno“, „hovno“ se nezastaví ani nad řečí tak prohnaného Jusova, že připadal L. N. Tolstému jako bezúhonný. Vůjtek seznal, že vulgarismy se do úst takového krasořečníka vůbec nehodí, ale neodolal, a tak i on říká „průser“ a „v prdeli“, ale vždy se za to slušně omluví, „odpusťte mi ten výraz“. Když to slyší nevinný kvítek Pavla, která snad přece jen má ráda svého ušlechtilého muže, uleví si „do prdele“ – a jeden z úředníků, jemuž úpravce (který pět scén pátého jednání „dotáhl“, dopsal na osm výstupů), dává roli rezonéra: „Ano, přesně tím směrem se teď všichni vydali.“

Ano, všichni, včetně romantika Žadova, který překladateli připadal nemožný, když dohnán bídou zkusil jít před svým mocným strýcem do kolen a zažadonil o místo a vzpamatoval se, až už strýc nebyl mocný. Panu Vůjtkovi takový závěr hry připadal „příliš pohádkový“ (ačkoli je tvrdě reálný), a tak jeho – okolností strýcova pádu vynucené – rozhodnutí nadále se živit a žít poctivě a čistě i jeho čekání na dobu, kdy se úplatkáři budou bát soudu veřejnosti víc než hrdelního (to v podání Vůjtkově zní: „doufám, že jednou přijde doba, kdy si před zloději, jako jsi ty, každý slušný člověk odplivne jako teď já“) je dnes degradováno na výkřiky blázna zoufalce, jemuž naštěstí napraví hlavu jeho žena „dobře vychovaná“ pro společnost všeobecné prodejnosti a vnukne mu konečně naději na výnosném místo. Neboť, jak ujišťuje překladatel-úpravce, „má mnohem větší smysl pro realitu a moc dobře ví, jaká láska a pravda dnes vítězí. Díky jí se tak i Žadov, který ji věrně následuje, nakonec octne na straně vítězů“.

Stalo se tak proti vůli Ostrovského a jako naučení divákům, že – jak praví v připsaném konci hry povedená Višněvská o Žadovi a Pavle – je třeba se světem korupce smířit, neboť ani nám „nic jiného stejně nezbývá“.

Není to jako na objednávku reklamní kanceláře dnešních poměrů a jejich pachatelů?

Jak si s hrou s „vylepšeným“ koncem poradili herci, kteří hráli jako o život, to už je na jiný článek.