STANISLAVA KUČEROVÁ

Před několika lety jsem byla v Praze. Cestou z nádraží mě upoutal plakát, kterým Národní muzeum zvalo k návštěvě expozice lidových krojů. Zastavila jsem se u něj. Hned bych na tu výstavu běžela. Kroje, láska, kterou mi odkázala maminka.

Ale co to? Na plakátě se usmívá mladá žena v táborském (kozáckém) kroji. A ten kroj je na ní pěkně „zmrvený“. Bohatě, pracně a krásně vyšívaná zástěra je použita jako spodnička. Naprosto nepochopitelně ji překrývá hrubá zástěra z pruhované polovlněné šerky, z které se nešily zástěry, ale sukně.

Žasla jsem a trpěla. Krása a pracná dovednost kroje tu byla necitlivě a nepůvabně zahalena. Poslala jsem pak z domova obrázek kroje v původní podobě, bez toho znehodnocení, známého z plakátu. S výkladem. Ale nedostala jsem odpověď.

A tak tu dnešní poznámku posílám k textu paní Bohumily Sarnové Vezmi chlup na dlani… (LUK č. 21) jako další doklad o pochybné úrovni prezentací naší kultury v péči našich národních institucí.