KAREL SÝS

Ještě než odletěli do zřejmě veselejších končin, vyhlížel jsem každé ráno havrany. Pod našima okny neteče vodička, ale pnou se za těch 47 let pěkně vzrostlé stromy. Na nejvyšších větvích hlídkovali havrani a čekali, až jim přineseme něco k snědku. A evidentně poznávali identitu dobrodinců, snad podle chůze, podle vizáže, sám havran ví.

Americký autor Boria Sax knihou Vrána v našich životech, kultuře a historii (nakladatelství GRADA) dokazuje, že v Americe nevznikají jen bezduché slátaniny a krvavé krimiseriály.

Kniha začíná filologicko-ornitologickou rozpravou na téma jaký je rozdíl mezi vránou, havranem, strakou, kavkou, krkavcem atd. Já už to zase nevím. Můj tatínek byl vášnivý ornitolog, ale já rozeznal leda slepici od husy. Pozoroval jsem ho, ovšem to bylo ještě v Písku, jak vyhlíží do zahrady a čeká, až se do připraveného krmítka nechá vlákat pták. Pak stiskl tlačítko a za ptáčkem se spustila roleta. Tatínek vyběhl, ptáka opatrně vyjmul, okroužkoval a vrátil do vzduchu. Nejvzácnější kroužek – aluminiový prstýnek – se mu vrátil až z jižní Afriky!

Jeho vášeň měla však i stinné stránky. V první třídě jsme šli na procházku ke starému píseckému mostu. Paní učitelka nás náhle zarazila: „Vidíte, děti, tamhle na mostě nějaký blázen leží na zábradlí!“ Dodnes cítím ten stud: byl to tatínek, který číhal na nějaký vzácný exemplář. A slyším se, jak se staženým hrdlem se k němu hlásím: „To je můj tatínek.“

Co to má dělat s recenzí? Nepíšu recenzi. Jen vás chci navnadit, abyste si tuhle knížku přečetli. Nebude vám to dělat potíže. Hned od první stránky zaujme a otevře vám netušené obzory. Nebo jste věděli, že vrána si dovede z drátu udělat nástroj, jakýsi háček, kterým si vytáhne z láhve sousto? Na tohle jsou krátcí i šimpanzi! Věřili byste, že vrány na Nové Kaledonii v Pacifiku mají „bedýnky na nářadí“? Obsahují přiostřený klacík na dloubání, háček ze zakřivené větvičky, jímž vytahují z dutin larvy a pilku ze žilnatiny listů, kterou je pak řežou.

Poeova Havrana znal dříve každý středoškolák. Dnes už se neodvažuju to tvrdit. Ale právě kapitolka o této básni patří k nejzajímavějším a také nejjímavějším pasážím knihy. A Nezvalovým geniálním překladem refrénu nadepisuji tyto řádky.

Autor neváhá bořit posvátné legendy, například bajku o krkavcích v londýnském Toweru. Podle pověsti jsou na tomto místě chováni od dob vlády Karla II. nebo ještě dřívějších, aspoň podle bedekrů. Boria Sax však zjistil, že hlídají hrad teprve od roku 1883. Krkavce tam nasadili coby turistickou atrakci pro gotickou stavbu se vším všudy, včetně duchů, tyranů a bludných panen. Za druhé světové války však krkavci skutečně přišli ke slovu, tedy spíše ke krákotu – díky enormně citlivým smyslům byli schopni poskytnout Londýňanům včasné varování před blížícími se bombardéry a létajícími pumami. Z toho se vyvinula „starobylá“ legenda, že Velká Británie padne, jestliže krkavci Tower opustí. A tak se tito ptáci, zvěstující spíše zmar, stali mazlíčky celého národa.

V nejlepším přestat. Končím tedy posudkem znalce, člena Britské ornitologické společnosti: „Kniha pro ty, koho tito skvělí a inteligentní ptáci fascinují, matou, rozčilují nebo okouzlují.“