MILAN BLAHYNKA
Ať hledám, jak hledám, pro recenzi na knihu COLETTE, MÁ DRAHÁ, VY VÍTE, CO MÁTE UDĚLAT (Sumbalon, Praha-Vysoké Mýto 2018, obrazovou přílohu sestavila autorka a Pascal Chateau; 464 stran) nenalézám lepší název než parafrázi ze začátku vůbec první básně první knihy Milana Kundery. Sbírka Člověk zahrada širá se otvírá verši „Ať už zpívá o čem zpívá, / sebe básník zpívá“. Autorka této drahé Colette Ladislava Chateau ať už píše, o čem píše, také vždy píše sebe, o sobě, aniž sebeméně propadá tvůrčí pýše. Bylo tomu tak v její prvotině Barman rytířem čestné legie (2004), příběhu jejího prastrýce, který zakotvil v Paříži, v trojici esejů Portrét pro Lou, Sabinu a Marii (2006), podobiznách tří žen osudově a činně propadlých – stejně jako ona – kouzlu Sigmunda Freuda a psychoanalýzy, a bylo tomu tak dokonce i ve Vlaku do Výmaru (2013), v knize o téměř neuvěřitelné kolaboraci evropských, zvláště francouzských velkých mistrů pera s nacismem. V ní si položila otázku, jak se mohli tvůrci fascinujících humanistických románů a dramat, jimiž byla a je okouzlována, vůbec propadnout vábení nelidské, zrůdné moci v Hitlerově a Goebbelsově Třetí říši.
Už v této své třetí věnovala Chateau nejvíc pozornosti složité postavě prozaika, dramatika a publicisty Pierra Drieu La Rochelle, ještě snad záhadnějšího než právem proslavený autor i odporný antisemita Céline, v jehož stínu se Drieu až po Vlak do Výmaru ztrácel.
Svou novou knihou se nyní Ladislava Chateau obrací k ženě, která zůstávala až dosud zase ve stínu Pierra Drieu La Rochelle, svého prvého krátkodobého manžela a pak celoživotního osudového přítele.
Tou ženou je právě Colette ze vzkazu, který zanechal na psacím stole právě Drieu, vlastní vinou dohnaný ke konečně zdařilé sebevraždě. Chateau šťastně vepsala ten vzkaz na titulní list své knihy. Pochopila, že je v něm ve zkratce resumé celoživotního téměř neuvěřitelného vztahu dvou příkře odlišných osobností, jež se nedovedly nikdy natrvalo opustit, ale navíc i základní rys obou těchto osobností, Drieuova panovačnost a sebejistota, že se může spolehnout na bytost, k níž byl často až ostentativně bezohledný, Colettina až nepochopitelná obětavost, empatie a vděčnost za nemnohé chvíle štěstí, ale i za záchranu života a jejich dětí, ale také její praktičnost, věcnost, operativnost.
Ti dva se sešli v Paříži, kde se narodili, v čase končící belle epoque před první světovou válkou. Nicole Jéramec zvaná Colette neměla zrovna šťastné dětství, přestože se narodila do velmi bohaté rodiny. Neobyčejně úspěšný a podnikáním zcela pohlcený otec neměl na děti čas, matka, která tohoto muže ulovila a radovala se, že jejich prvorozený synek nemá po svém otci židovské rysy (být Žid se promíjelo ve společnosti hlásící se ke svobodě, rovnosti a bratrství jen nejbohatším, a i toto promíjení bralo pak za své v období dreyfusiády), neunesla smrt své ratolesti a na obě další děti, Colette a jejího bratra, byla extrémně tvrdá, byla k nim trvale nespravedlivá, necitlivost k dětem, ve Francii běžnou, doháněla ad absurdum. Colette si jen těžce vyvzdorovala možnost vystudovat medicínu.
Šťastné dětství neprožil ani Pierre Drieu. Jeho otec advokát propadl hráčské vášni a zbankrotoval; to bylo v té sladké Francii snad ještě horší než být nezámožný Žid. S Colette se seznámil díky jejímu bratru, s nímž se skamarádil, a zamiloval se do ní, do její studijní a pracovní houževnatosti, kterou sám postrádal, a také asi do bohatství její rodiny. Navzdory Colettiným rodičům se vzali. Colette ho milovala, rozpoznala jeho spisovatelské nadání, pomohla mu k publikování v nejprestižnějším nakladatelství, u Gallimarda, díky ní se seznámil s Aragonem, Bretonem, Malrauxem – a Pierre posedlý po přepychu a užívání života během několika málem let Colettino nemalé věno probendil, prohlásil, že nedovede být dobrým manželem a rozvedl se. Díky svému šarmu a pak i literární slávě nalézal a využíval superbohaté milenky a stal se i prominentním žurnalistou, až do poloviny třicátých let spíše levicově liberálním. Podlehl však lesku a dokonalé režii nacistických parád a dokonce antisemitismu, za okupace Francie se přátelil s nejvyššími představiteli hitlerovské moci v Paříži, kteří se snažili získat pro kolaboraci tvůrčí spisovatelské a umělecké špičky Francie, účastnil se obou kongresů spisovatelů svolaných do Výmaru Goebbelsem z okupovaných i neutrálních evropských zemí a nacistické ideologii sloužil až do osvobození Paříže (!) i jako publicista. Díky svým konexím však pomáhal přátelům (Aragonovi, Malrauxovi), o nichž věděl, že pracují v odboji, a dokonce se mu podařilo zachránit Colette a její děti.
Pracovitá Colette zakotvila jako badatelka v Pasteurově imunologickém ústavu, ještě dvakrát se vdala, za okouzlujícího a podobně jako Drieu nespolehlivého surrealistu a filmaře Tuala, utrpěla těžký úraz, který nezůstal bez následků, ale dokázala se vrátit ke své výzkumné práci a asi hlavně ze stále nenaplňované touhy po vlastním dítěti (Drieu i Tual byli vlastně cosi jako velké neodpovědné děti a stát se otcem si nepřáli) provdala se za oceánografa Paula Tcherniu. Narodily se jí dvě děti, s nimiž se jako dcera z židovské rodiny dostala za války do koncentráku na pařížském předměstí Drancy. Z něho ji a její děti vyprostil díky svým nejvyšším kolaborantským konexím antisemita (!) Drieu, který jí při rozvodu slíbil, že bude vždy jejím bratrem. Drieumu hrozil v osvobozené Paříži lynč a později soud. Colette se podařilo ho až do jeho sebevraždy skrývat. Colette se pak po Pierrrově smrti nerozlučně spřátelila s jeho bratrem, který pečoval o Pierrovu literární pozůstalost, a sama uchovávala Pierrovy dopisy. Žila až do roku 1970, jako lékařka působila v Indii a v Africe – a na jejím zanedbaném hrobě v Grosrouvre není ani její jméno.
Ladislavě se Chateau se podařilo napsat Colettin životní příběh velice sugestivně díky dokonalé přípravě, ale i díky svému vypravěčskému umění. Ta dokonalá příprava obnášela objevovat, ověřovat a srovnat stopy Colettina života, roztroušené ve fondech mnoha institucí, získat si přístup k rodinnému archivu v rukou Colettina syna a vyzpovídat ho; zaznamenané dialogy s ním tvoří významnou živou průběžnou součást díla.
Lidská jedinečnost Colettina by však nevynikla bez sytě vykresleného pozadí, bez obdivuhodné znalosti jak Paříže, kde „každý dům má svůj život i duši“, a francouzské literatury, tak velkých světodějných dějin i malé historie francouzských domácností, úřadů, redakcí a kaváren; průhledy do nich jsou stejně odvážné jako překvapivé. Zásluhou autorčiny ničím nepoutané vytrvalosti a smělosti vyhledávat a publikovat i to, o čem se radši doposud nepsalo, co se zametalo pod koberec, je výsledek pro obraz u nás i jinde ve světě obdivované Francie často málo lichotivý.
Chateau však prokazuje i odvahu přiznat velkému prozaikovi a zároveň velkému kolaborantovi i jakousi tragickou opravdovost. Drieu už roku 1943 věděl, jak válka dopadne, zapsal si do deníku, že Němci jsou blbci a on taky, ale jednou se jim už upsal, i vytrval ve svém omylu, nepokusil se zachránit (odmítl všecky příležitosti uchýlit se do azylu v cizině a přežít) a sám se odsoudil k smrti. Podobně vyzvedá Chateau velikost Colettiny zdánlivě naprosto – a až do doby, kdy ji Drieu zachránil – nerozumné lásky a odpovědnosti za člověka, který jí místo vděčnosti dlouho jen velmi ubližoval.
Colette, vy víte, co máte udělat je kniha o tajemství lásky často nepochopitelné i o záhadách povah, a Chateau by ji nebyla s to napsat na vysoké úrovni, kdyby na ni nebyla připravena hlubokým zasvěcením do psychoanalýzy a znalostí Freuda, Junga atd. Její velké vypravěčské umění se zakládá především na srovnávání jako bezpečné cestě k co nejhlubšímu poznání, které se v knize servíruje nenápadně, o to účinněji metodou pestré mozaiky. Ze stálého srovnávání povah Colette a Pierra, ale i poměrů, ať už v českých a francouzských domácnostech, ať v okupované Francii a v Protektorátu, vyvstává plastický, reliéfní obraz světa, jímž statečná emfatická Colette prošla, aniž se dočkávala a až dosud dočkala obdivu a uznání. Toho se jí dostává v plné míře až knihou Colette, vy víte, co máte udělat.
Ladislavě Chateau se podařilo napsat strhující příběh koneckonců proto, že v Colette našla sebe, svou enormní schopnost pronikavé empatie; že se s Colette ztotožnila; že ji spatřila jako uskutečnitelku svých vlastních tužeb, svého pojetí úlohy lidského člověka ve světě stále tvrdším a nelítostnějším.