VĚRA BERANOVÁ

Název výstavy v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí Možnosti dialogu Möglichkeiten des Dialogs je inspirován filmem Jana Švankmajera stejného názvu, který vznikl v roce 1982. Film je ve vstupu do výstavních prostor promítán a navozuje jistou atmosféru surreálně viděného světa. Jistě upoutá každého návštěvníka. Jeho vidění, skladu a rozkladu je jistě pro mnohé tvůrce velmi inspirativní.

Samotný název výstavy, tedy, Možnosti dialogu, není jistě nijak objevný a originální, a přesto? Dialog se většinou v umění chápe jako jistá rozmluva mezi tvůrcem a vnímatelem, v případě konkrétní výstavy mezi vystavujícím a návštěvníkem. Autor zcela přirozeně touží po tom, aby jeho dílo bylo viděno, bohužel však v naší současnosti k tomu volí někdy také neumělecké prostředky. To je však věc jiná. My dnes stojíme před konkrétní tvorbou, která už tím, že je vystavena, nabízí dialog. V souvislosti s touto výstavou se však nabízí ještě i jiný dialog či rozprava, a tou je dialog mezi samotnými aktéry. Mám tím na mysli mezi jednotlivými tvůrci dialog autorů mezi sebou. Právě tato současná výstava, přehlídka velkého množství tvůrců, grupujících se z různých prostředí, k tomu přímo vybízí.

Vystavuje zde 54 autorů. Přehlídka vznikla v rámci vztahů Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Početně převažují zahraniční výtvarníci a jsou doplněni některými českými, kteří patří především ke střední generaci i některými našimi klasiky, jako například Andreou Simotovou či Stanislavem Kolíbalem.

Návštěvník je v prvé řadě při procházení Salmovským palácem doslova zaskočen nesmírnou různorodostí vystavených děl, a to jak po stránce formy, způsobu ztvárnění, až po jejich hodnotu. I když, upřímně napsáno, ne všechny vystavené exponáty chápu v pravém slova smyslu jako umělecká díla. A tak nás v této souvislosti u mnohých napadají otázky o vlastním statusu uměleckého díla. Jsou však i takové exponáty, které nás hluboce osloví jak po stránce způsobu zpracování, jasného výtvarného poselství, tak i svým poselstvím obsahovým. Mezi jinými za takový považuji 35 minutový film, který jedinečným způsobem reaguje na fundamentální otázku naší současnosti, a tou je otázka vody, i když my ji zatím tak naléhavě nepociťujeme. Autorem filmu je Wiliam Kentridge, který v něm rozpohyboval své kresby.

Sugestivně také působí doslova obří fotografie, které vystavuje Ivan Pinkava, představující dívčí akty, nazvané Olympya, možná inspirované Manetem, datované rokem 2017. K tradičním výtvarným projevům patří drobné grafiky, nazvané Hrůzy války Jakea a Dinose Chapmanových, připomínající J. Callota, velkého grafika zaznamenávajícího hrůzy třicetileté války.

Šíře výtvarného výrazu je téměř bezbřehá, tak například dnes již klasické portréty Andy Warhola, kde barevně kombinuje dvě tváře v devíti barevných variacích, stejně jako obří formát barevných seskupení Keitha Haringa oproti velkému formátu Jean-Michela Basquiata nazvaná Levitace a připomínající obří dětskou kresbu. Velká většina vystavených děl je bez názvu, tedy dává volnou možnost interpretace. Na druhé straně se setkáváme například u obřího formátu A. R. Pencka s podrobným názvem, spíše popisem události: Dělník se vrací na pracoviště, protože bylo tak těžké pokračovat ve stávce. Na výstavě jsou zastoupena také trojrozměrná díla, plastiky, až naturalistické figury. Většinou se jedná o akty. Pozornost jistě budí krátký film, záznam produkce, kde v kleci zpívá, pravděpodobně plejbekem, korpulentní nahá žena. Je to v podstatě happening, který jistě u mnohých diváků bude přijímán poněkud rozpačitě.

Jak jsme uvedli, prezentovaná tvorba představuje nebývalý rozsah současné výtvarné scény. Mnohý návštěvník si jistě položí otázku, co je vlastně uměleckým dílem? Jaká je úloha tradičně pojímané formy a obsahu. V rámci formy budeme jistě na rozpacích, otázky obsahu, poselství se snad dají spíše rozkrýt. Většinou zde vládne jistá skepse, rozčarovaní, upozornění na nebezpečí. Uvažujeme-li o tom, v jakém vztahu fungují problémy společenské a svět umění, po prohlídce výstavy v Salmovském paláci na nás jdou poněkud depresivní nálady. Trošku je však rozrušují exponáty, které navozují jistou hravost, bohužel však nepřinášejí nic nového. Své místo zde mají bezesporu filmy, videoart. Bohužel nás v této souvislosti napadá jejich možná prezentace. Podcenění jejich využití, které se přece přímo nabízí, a to ve veřejném prostoru.

Prostory Salmovského paláce nabízejí různá zákoutí, kterým však spíše svědčí menší formáty. Palác v průběhu své existence neprodělal větší úpravu interiérů, a tak vystavená díla vnímáme v jistém historickém kontextu, ve kterém stavba vznikla, a to na počátku 19. století. Samozřejmě to je osud mnoha pražských výstavních prostor a promyšlenou instalací se dá i tento problém vyřešit, dokonce záměrný kontrast přináší silný estetický zážitek. Toto však nelze o současné instalaci v Salmovském paláci plně potvrdit. Možná, že některé návštěvníky zklame ještě jedna záležitost. Salmovský palác stojí na jednom z nejexponovanějších míst, na Hradčanském náměstí, s výhledy na první hradní nádvoří, Arcibiskupský palác, na ruch před Pražským hradem. To však bohužel návštěvník nemá možnost vidět. Okna jsou zacloněna, neprůhledná. Dalo by se to snad vysvětlit, kdyby na stěnách visela díla, která by přímým světlem mohla být ohrožena.

Závěrem snad můžeme konstatovat, že přehlídka relativně současné tvorby dokumentuje nesmírnou šíři výtvarného výrazu, snad bezbřehou, názorovou roztříštěnost vystavených děl. Výstava potrvá do 1. 12. 2019. Všímavý návštěvník si jistě položí otázku, která ta díla překročí svůj stín a budou v dalších historických etapách reprezentovat svou dobu. Některá však ani nemají tuto ambici, materiál, z kterých jsou stvořena, to nedovolí, je to bezpochyby jeden z úkazů našich časů.