FRANTIŠEK MANDÁT

Kde jen se v nás, Češích, Moravanech a Slezanech, bere ta touha opouštět domovinu a, řečeno s klasikem, putovat z Čech až na konec světa, anebo si jenom tak pohovět u slané louže, jíž se nám, suchozemcům, nedostává. Zkrátka, kde se v nás bere touha cestovat, poznávat jiné kraje, zvyky, navazovat nová přátelství a objevovat neznámé? Autor knihy navštívil na osm desítek států světa a svoje postřehy z jednotlivých destinací nezamýšlel pojednat jako cestopis. Chtěl podat svědectví o pocitech, náladách a postřezích z jednotlivých zemí tak, jak je on vnímal, cítil a nafotografoval. Vznikla tak ojedinělá kniha, která zve čtenáře na výlet kolem světa. Ukázka zavádí čtenáře do vietnamské Hanoje.

 

Cafe B52

Ta kavárnička v srdci Hanoje je mrňavá a vlastně se ničím neliší od zařízení svého druhu, jakých jsou ve Vietnamu tisíce a v Asii statisíce. Vepředu, zpravidla do ulice, je obvykle největší, i když taky mrňavý, prostor pro zákazníky. A až kdesi vzadu, kam hosté nevidí, uskromňuje se rodina čítající nezřídka více členů, než je v lokále hostů.

A přece ta kavárnička zvláštní je.

Usedl jsem na nizoučkou židličku, přišla mi jako pro školáčka, stejných stoliček je rozeseto po celém Vietnamu nesčíslně. Jsou plastové, skládají se do sebe jako lego, speciálně pro mě jich obvykle dali několik do sebe, nejen abych důstojně poseděl, ale abych od nizoučkého stolečku také důstojně vstal.

Než mě v kavárničce obsloužili, mžoural jsem do vlnek jezírka, tetelícího se ve vlahém podzimním podvečeru a ve svitu pouličních lampiček a všudypřítomných pestrých lampionů a fáborků pozoroval efektní odlesky hladiny. Abychom si rozuměli, nepředstavujte si Mácháč anebo vodní plochu v newyorském Central parku, to fakt ne. Taková loužička to tady je, jako mrňavý rybníček uprostřed jihočeské vísky v centru Hanoje.

Hladina se blýskala jako hvězdnatá obloha a z nedaleké buddhistické modlitebny zněla modlitba večerní sešlosti. Dominovaly jí ženy, chlapi nejspíš řešili záležitosti mnohem důležitější a jinde, poněvadž pouze jeden z nich jim tu chlapům zachraňoval reputaci. Reputaci buddhistickým duchovním vydobyli ti jejich kolegové, kteří se v šedesátých letech minulého století upalovali na protest proti nenáviděné proamerické vládě a americkým vetřelcům. I proto ve Vietnamu dokáží vedle sebe bez předpojatostí žít církev i socialistické zřízení.

Na chodnících kolem neokázalé buddhistické svatyně a jezírka se odbýval podvečerní vietnamský život. Na chodníku se totiž ve Vietnamu odbývá takřka vše, co my, Evropané, řešíme zpravidla v prostorách svých nemovitostí. Vietnamský chodník totiž už dávno přišel o svoje dobré jméno. Je-li totiž na vietnamském chodníku cosi nemožné, pak je to chodit po něm, korzovat, procházet se, loudat se, postávat či lelkovat. Proč? Protože vietnamský chodník je hřištěm pro děti, koupelnou, kde si ženské myjí vlasy a též si je fénují, i natáčky jsem zahlédl. Muži na chodníku hrají karty, opravují vše neopravitelné, rozjímají s cigaretkou v koutku úst a činí zásadní rozhodnutí. Jakmile jsou děti zahnány od her a matkami do voňava vydrhnuty, vracejí se na chodník maminky, než hlava uschne, přikrášlí drobounká tělíčka dětí hebkými a pestrobarevnými pyžamy a župany. A pozor! Hladovcům je potřeba podat večeři. Kam? Na chodník. Vždyť i manžel mezitím na chodníku došteloval mopeda, věrného a neodmyslitelného rodinného přítele, bez kterého nelze v této zemi přežít jediný den.

Až ve Vietnamu jsem pochopil, jaké bohatství tu znamenala jednoduchá Babeta dovezená v osmdesátých letech minulého století z dalekého Československa po několikaleté dřině a odříkání. A mnozí se svého bohatství po příjezdu domů nikdy nedočkali, dozvěděl jsem se tu od Vietnamců. Prostě jim je na letišti v Ruzyni ukradli. Stěžovat si nebylo kam a komu. Babeta jaksi zmizela, aby byla následně znovu prodána jiným důvěřivým, nesmírně pracovitým Vietnamcům.

Vidět moped, skútr nebo jak se ta pidivozítka vlastně jmenují, ověnčený čtyřčlennou rodinkou s přetékajícími taškami a prodírající se mraveništěm ostatních podobných posunovadel, je fascinující zážitek až vzrušující podívaná. Naskytnou se vám neuvěřitelné výjevy: kromě početných rodin s metráky zavazadel zahlédnete přepravu prasete nebo padesáti slepic i s klíckami, akvária, kupodivu bez vody, anebo ohromného čelního skla, nejspíš náhradního dílu pro autobus. Přeprava často představuje vpravdě artistické číslo. Ještě víc vzrušení ovšem prožijete, když potřebujete mraveništěm mopedů, auta jsou tu skutečně výjimkou, přejít na druhou stranu ulice.

„Pomalu a plynule“, zní rada poměrů znalých. Po několika nesmělých pokusech, kdy máte pocit, že Evropu uvidíte už jenom z cínové rakve, zjistíte, že to doopravdy funguje. Následně dokonce zjistíte, že to nejen funguje, ale že dopravní cvrkot není ve Vietnamu chaos, jak se na první pohled zdá, nýbrž logistika, které cizozemec nerozumí. Tedy my, Evropané. V nás zůstává pouze údiv, že se nikde neodehrává žádná dopravní nehoda, naopak všichni ve zdraví dojíždějí, kam mají a kam chtějí, zejména pak zpátky k chodníkům před svými domy.

Uprostřed toho nevelikého jezírka v centru Hanoje je zapíchnutý bombardér.

Čumákem do dna.

Kousíček od místa, kde sedím, od Cafe B52.

Více než půlstoletí už tu odpočívá. Jako němý svědek nevídané brutality i neokázalého hrdinství.

Popíjím slušné vietnamské pivo a koukám na tu skoro zrezivělou obludu trčící z vody. Vietnamci ji v jezeře nechali záměrně. Aby se nezapomnělo. Napadá mě, nakolik, zvláště v severní části země, se už zahojily jizvy té děsivé doby, kdy bombardéry B52 rozsévaly zmar a smrt nad vietnamskými městy a vesnicemi bombami a jedy. A je vůbec možné, aby se rány zcela zahojily?

Mladí Vietnamci říkají, že už odpustili, ale že nezapomínají. Starší generace, přímí účastníci těch dějů, a najdou se takřka v každé rodině (vietnamská rodina je pospolitost nesmírně soudržná a starší lidé jsou v ní mladými přirozeně uctíváni), dbají, aby se nezapomnělo. A taky je dlužno dodat, že mnozí z dříve narozených se nechystají agresorům odpustit do konce svých dnů ztrátu svých nejbližších, o vlastních promarněných životech nemluvě. „Dosud jsme se nedočkali pokání, ani jediného dolaru reparací za zpustošenou zemi. Je těžké odpouštět,“ říkají. Ale též uslyšíte: „Máme co jíst, máme kde spát. Nad hlavou nám svítí sluníčko, odnikud nepadají bomby. Život je krásný, nejde nenávidět donekonečna.“

Vietnamci svoji vlast milují. Jsou hrdí na to, že sami nikdy nikoho nenapadli, vždy jen čelili agresi. Nejčastěji ze severu, z Číny. Nejednou v historii byli zdecimováni, ale nikdy a nikdo je nedokázal porobit. Jejich vztah k rodné hroudě, a to doslova, k zemi jako takové, k políčku, je až pateticky dojímavý. Za svoji zem, půdu je Vietnamec připraven kdykoliv položit život. „Jakmile je vlast napadena, bojují všichni. Od malého chlapce po vetchého staříka, včetně žen,“ zdůrazňovali mi, když jsem nedaleko za Saigonem, nyní Ho Či Minovým městem, dýchavičně funěl uzoučkou podzemní chodbičkou, pro návštěvníky z Evropy a z Ameriky prý rozšířenou, i tak jsem sotva prolezl. Pochopit, že v tomto labyrintu podzemních chodeb žilo, pracovalo a připravovalo záškodnické akce proti okupantům, včetně prokopání tunelu až do důstojnické jídelny americké armády v samotném Saigonu, odkud získávali cenné strategické informace, několik tisíc Vietnamců po mnoho let, bylo i pro moji celkem slušnou představivost nelehké. Američané, ač o podzemním městě měli informace, nikdy tento prostor neodhalili a nedobyli.

Požádal jsem ještě o jedno pivo. Ne že by se vyrovnalo plzničce v mé oblíbené pražské hospůdce U Jelínků a že bych si pošmákl na třech čtyřech dalších, to tedy taky ne, ale slušné bylo. Když jsem kdesi ve střední části Vietnamu, na pobřeží, kde se rychle rozvíjí turistika, pochválil dobře ošetřené točené, překvapil mě pyšný majitel šišlavou češtinou: „Ja se učila sladkem v Plzni. Pojďte, něco vam ukazala,“ a odvedl mě do sklepa, kde v žocích spočíval uložený chmel a sladovnický ječmen Made in Czech republic, jakož i moderní technologie k výrobě pěnivého moku nejvyšší kvality. Pak se mi majitel div neomluvil, že na vývěsním štítu jeho restaurace stojí: BAVORSKÁ PIVNICE. „Česká turista moc nejezdit, nemecká a ruská jezdit,“ usmíval se šibalsky. Vietnamci jsou nejen velmi pracovití, ale i učenliví.

Upíjel jsem pivo a hleděl na tu rezavějící obludu v jiskérkujícím jezeru. Za jak dlouho asi nadobro zrezivělá zmizí pod hladinou? Až se tak stane, budou muset přejmenovat i tuhle kavárničku, napadne mě. A taky mi projde hlavou, že vůbec nejlepší by bylo bývalo, kdyby nikdy nikdo neměl důvod svoji kavárničku pojmenovat CAFE B52.

(Poznámka: Vietnamci dobře vědí, proč si Evropan v jejich zemi nemůže jen tak půjčit auto a řídit. Tedy auto si půjčit může, ale i s místním řidičem! Takový je zákon. Anebo musíte bezezbytku absolvovat zdejší proceduru získání řidičského průkazu, ne že si s evropským řidičákem budete jen tak kličkovat touto krásnou zemí. O žádném takovém uchazeči, natož o absolventech, opravdu nevím.)

Kapitola z knihy Kamínky z toulavých bot. Knihu lze objednat na mailu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.