BOHUMILA SARNOVÁ
Když se řekne duben – také cítíte to zvláštní „něco“ ze vzduchu? Ať jste ve městě, na chodníku, kolem vás proudí řady aut. Nebo v parku, kde ruch města částečně utichá. Nejintenzivněji pociťujete to „cosi“ ale přece jenom tam, kde se daří tichu a klidu nejlépe – v přírodě samé. Tedy na louce, v remízku v polích, nejlépe však v lese. Najednou se vás zmocní zvláštní opojení, které si člověk dost těžko objasňuje a zdůvodňuje. To nehmotné a neuchopitelné nic, tak to je předjaří. Řeknete si, prokrista pána, co nám to tu vykládá, to je přece jasné! Dovolím si zde oponovat.
Není to jasné až tak úplně a všem. Je to dáno lidem vnímavým, citlivým, se smyslem pro objevování kouzel přírody. Jedinec otloukaný denním shonem a módním termínem řečeno – stresem – si mnohdy ani nevšimne, že už nesměle raší tráva, že se pupence na větvičkách stromů dmou a propukají do chumáčů květů, že tající sníh se už dávno změnil v zurčící potůčky a našel si v pramenech cestu tam, kde je nikdo nezval. Protože sluníčko nabírá na síle a už se nedá jen tak odbývat ledovým větrem a námrazou po ránu. Duben je měsíc takový syrový. Intenzita rašících bukových listů je jásavá a až neónově svítící, zem lesa je studená, s kalíšky ještě promrzlých loňských spadaných lupenů. Čerstvě rostoucí zeleň dravě soupeří s jasnou modří oblohy. Jsou to barvy až jedovatě ostré. Les voní zvláštní vůní vody, mízou stromů a novotou právě se rozvíjejících lupenů na větvích.
V celém období průběhu zimních měsíců nabízejí květinářství různé květiny, od jednoduchých květin až po dlouhé stonkové růže rozličných barev, obrovitá květenství voňavých lilií, ve velkém výběru exotické orchideje a další a další. Co je to všechno ale oproti něze prvních předjarních tuzemských sněženek, následně bledulí, petrklíčů a narcisů.
A tak bych mohla pokračovat výčtem přerůzných jarních cibulovin, narcisek, tulipánů. To je to skutečné jaro, které se po dlouhé zimě vyklube ze zpola zmrzlé země. Staré pořekadlo říká: „každá babička stará, je veselejší z jara.“ S přibývajícím věkem si tohle říkám čím dál častěji, i když si určité věci v letu svých roků nerada připouštím.
Duben. Každý rok mi naskočí i další slovní spojení – měsíc lesů. Je to velmi výstižné označení tohoto období. V té době se les skutečně probouzí. Les je krásný po celý rok. Ale žel, ne každý.
Zpět do drsné reality. Jako úder pěstí, jako rána pod pás, jako nezvaný host se tu a tam zjevuje v našich lesích kůrovec – lýkožrout smrkový. Pro les pohroma, pro lidi dilema. A s ním přicházejí i otázky: kácet či nekácet? Ponechat les přirozenému vývoji stavu věcí, ve smyslu poraď si, přírodo, jak umíš, nebo zasahovat, kácet, likvidovat a čistit? Když člověk vidí ty mrňavé potvůrky lesknoucích se larev pod kůrou stromů, není právě uchvácen kouzlem pohledu. Když vidí ty cestičky a labyrinty ve dřevě a usychající velikány, je to důvod k zoufání. Kde hledat příčiny, počátky. Odpovědí je hned při ruce několik od renomovaných odborníků, ekologů a znalců problematiky. Špatná a nedostačující péče o les. A co s tím. Naše země je v celku malá, abychom nad problémem jen mávli rukou. Pro naše zeměpisné pásmo je prý přirozený les listnatý. Smrk je vlastně vysazen coby vetřelec. I to je zajímavé zjištění. A tak vždy, když dojde na řešení otázky kůrovce, dojde i na dohadování a zpochybňování všeho, co je pro a všeho co je proti. Nastoupí sáhodlouhé diskuse, besedy, příslušníci „Zelených“ se pásají řetězy k napadeným kmenům, dohadují se s lesníky a správci lesů, demonstrují před budovami příslušných úřadů atd.
Kůrovec nečeká na rozhodnutí, zda se s ním zatočí nebo ne a pracuje a hlodá si dál. Vše souvisí se vším. Takový kůrovec v přeneseném slova smyslu řádí i v lidském skupenství, kdekoliv a kdykoliv. I když většinou ne pod povrchem, ale pěkně veřejně a nezakrytě. Také stále není jasné, zda likvidovat, nebo ponechat působit. Zda se přiklonit tam či onam. Kde jeden zásah dělá dobře, na straně druhé jde o absolutní nesouhlas. Prostě kůrovcová kalamita napříč naší společností.
A což teprve když se takový kůrovec ocitne mimo naše hranice a hlodá si v náš neprospěch v jiném háječku, za chlácholivého povzbuzování světových mocností. Nelze nevidět, jak lidstvo pod tíhou změn rotuje do stále větších a větších problémů. Jsme součástí tohoto neblahého vývoje. Máme sice co jíst, pít, většina z nás má ještě stále teplo svého domova a snad i práci. Všeobecně je nám vtloukáno do hlav, že si žijeme v blahobytu nevídaném. Všichni, ptám se? Ale to nehmatatelné cosi se jako šedivý mrak vznáší nad našimi hlavami. To není to neviditelné něco, ve smyslu předjaří. To je těžký mrak, vyzařující ze sebe hold trouchnivění lidskosti. Údery, kopance, výbuchy, podvody, nenávistné jednání, zloba, zášť a závist – nepominuly. Naopak. Stupňují se a nabírají na síle.
Jako na stříbrném podnosu je nám předkládáno výše jmenované v oblasti kultury. Ta intenzita uvedených příkladů se odvíjí především ve vysílání televizí, v uvádění filmů v kinech, představeních v divadlech. Stačí se například zaposlouchat do televizního večerního zpravodajství. To nejsou zprávy a informace o událostech doma a ve světě. To je téměř nepřetržitá černá kronika, krimi zprávy napříč světem, občas doplněné sáhodlouhými statistikami a grafy všeho druhu. A strašením vším možným, někdy až v duchu hororu. Pozitivních zpráv je jako šafránu, a hlavně notně kratičkých. Dobrá zpráva rovná se žádná zpráva. Zpravodajství je prosto jakékoliv koncepce. Tu proběhne zpráva o požáru v tuzemském městě, hned nato se ocitáme v kongresu v Americe, ukázka zdemolovaných aut při nehodách, poté zpět v našem senátu a hned zase skok do francouzských ulic, následuje hrozba v podobě polského hovězího a drůbeže, a okamžitě se dozvíme, jak se má česká popová celebrita, potažmo, jak jí chutnala snídaně a co si oblékne, aby šla s trendem současné módy. Jako zlatá nit se proplétá zpravodajstvím problém na D1 mezi Humpolcem a Větrným Jeníkovem. To je stručný nástin večerní náplně televizních zpráv. Většinou v hlavním vysílacím čase následuje krimi seriál naší nebo většinou americké provenience, či slaboduchá komedie, a soutěže všeho druhu, se zaručeně vtipnými baviči. Prostě, ubavte se a ustrašte se k smrti!
Proč? Vypadá to, jako návod, jak bychom se měli chovat k sobě navzájem! Vždyť naše společnost dosud není takovou skrumáží zla a špatností. Proč stále více divadel mění své poslání podle mnohdy hrůzného scénáře tvůrců a režisérů? Vždyť to ani samotné herce nemůže naplňovat a uspokojovat. Filmy a seriály jsou povrchní, zápletky naivní, děj mnohdy přisprostlý. Buď se jedná o potřeštěné komedie, nebo o dramatické, všeobjímající scény stylu čím krutější, tím lepší. Stačí shlédnout ukázky a upoutávky na „dílo“ a už předem vím, že se nebudu dívat.
Žel, importace umění ze Západu už působí naplno a přinesla své ovoce. Divák se změnil a většinou tuto kulturu vstřebává beze zbytku. Mám zcela jasný názor na to, že s generací narozenou po roce 1945 odejde veškerá kvalita kultury jako celku. A to jak tvůrců, tak i těch, kteří tuto kulturu vnímali a přijímali. Chci doufat v to, že se jedná o přechodné období. Že současné trendy v kultuře jsou cestou do slepé uličky. Že časem dojde k renesanci umění a kultury všeobecně, jak se již v dějinách několikrát stalo. Postačí si vzpomenout na dávnou historii, na staré Řecko, na období antiky, na časové rozmezí od 800 let před naším letopočtem. Pojem kalokagathia znamenal, že člověk má být krásný a dobrý. To hlásali starověcí filozofové a myslitelé. Učení o ctnosti, která má jít ruku v ruce s dobrotou, krásou ducha i těla. Utvářeli názor, že co není dobré, nemůže být ani krásné a naopak. Jak vzdálená je nám tato doba antického Řecka, jak vzdálené jsou nám tyto krásné ideály soužití mezi lidmi, způsobu a naplnění života. Leč civilizace zanikají v běhu věků, mění se režimy a s tím vším se mění i člověk a jeho názory na život. Režisér Jiří Menzel po sametovém převratu (1989) prohlašoval, že český divák je tak kultivovaný a náročný, že se vůbec neobává, že by přijal škvár a brak proudící k nám ze západních kultur. Jak hluboce se mýlil. Tento režisér, patřící k naší vynikající filmové škole od druhé poloviny šedesátých let, se svými filmovými skvosty: Postřižiny, Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek, Na samotě u lesa, Vesničko má středisková, Rozmarné léto a řadou dalších filmů, nepočítal s takovým posunem kvality směrem dolů. Uvádím zde těchto pár titulů pro uvědomění si, jaké filmy byly divákům předkládány. Neboť každý z nich je, dá se říci, laskavým i reálným zobrazením soužití lidí, ve smyslu kladném i záporném. Jsou to náměty na hony vzdálené tomu, co je divákovi předkládáno dnes. A musím podotknout, že v době počáteční Menzelova tvorba byla přijímána jako revoluční a v některých případech i pobuřující, prostě avantgardní. Jinou kapitolou jsou otázky, týkající se názorů režiséra na stav naší společnosti po zmiňovaném převratu. Ale to je zase jiná kapitola.
Když budu v tomto momentě rekapitulovat zde napsané, opět se obloukem navrátím k měsíci dubnu, k lesům, kůrovci a k právě nyní námi žité současnosti. Duben tu bude beze sporu v příštím roce zase, lesy budou šumět a nadouvat své koruny, ten zatracený kůrovec si bude klestit a prohryzávat své rezaté cestičky pod kůrou kmenů dál. A co my? Jak široký ponecháme prostor „kůrovcům“ všeho druhu ničit, hloubit, nahlodávat vědomí těm zatím neznalým věcí, bezbranným v utváření názorů, a i zralým jedincům, z nichž mnozí již rezignovali a přijali nové božstvo – chléb, hry a klid. Doufejme, že se časem podaří s kůrovci všeho druhu pořádně zatočit.
A nezapomeňte – březen, za kamna vlezem, ale duben – ještě tam budem! A já dodávám: to tvrdí pesimista. Optimista namítne, že hned po dubnu tu přece bude ten toužebně očekávaný máj!
Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ