MILAN BLAHYNKA

Třetí díly českých prozaických trilogií nepožívají úcty, i když někdy – jako u Čapkova Obyčejného života – neprávem. KÁVA PRO H., Kuchyňská revue (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2018; obálka A. Bosák-L. Joska), třetí sbírka básnického triptychu Lydie Romanské, naplňuje však úsloví do třetice všeho dobrého. Už názvy Sirka Henriho Bremonda (2016), Prázdniny s Henrim (2017) a nyní Káva pro H. naznačují, jak se básnířčino uhranutí autorem Čisté poezie, u nás s předmluvou FXŠ, postupně prohlubovalo až k maximálnímu ztotožnění s ním a jeho pojetím poezie jako protikladu koženého racionalismu a diskursivního rozumaření. Hned v první a titulní básni Romanská apostrofuje důvěrně svého H: „pravda se vylučuje s poezií říkáš / s mou kuchyní“ a končí provokací: „vyslechneš mé nejnovější lži.“ To je víc než aktuální. Je v tom znechucení z halasných hlasatelů Velkých Pravd.

Recenze by se mohla jmenovat také Od postele do kuchyně. Postel trůnila v názvu Postel v rohu zahrady (2013), poslední sbírky před triptychem, předtím už na titulní straně sbírky Postel van Gogha (2006), mezitím vydané Svlékání z růže (2008) také až vyzývavě inzerovalo erotickou vypjatost poezie Lydie Romanské. Ta hned po prvotině, po litanické evokaci staré Ostravy, přišla se sbírkou Půl hodiny po lásce, v níž hned první básní vyzdvihla „lásku / ptáka mihotavého“, a prozradila tak, co a jak bude po celý život psát.

Nás dnes zajímá začátek další básně „Nevylžu žádnou báseň / každá začíná mým probuzením…“ Jak se to rýmuje s jejím dnešním „vyslechneš mé nejnovější lži?“ Kupodivu dokonale. Rozumáři vidí v metaforách krásné lži, ale právě jimi se poezie dobírá hlubšího poznání, než nabízejí jejich Velké Pravdy. Slovy vypravěče povídky Nikdo se nebude smát to říká Milan Kundera: jsou věci, v nichž se lhát nedá, a to je tvůrčí práce: „Tam kdybych lhal, potupil bych sám sebe.“ Romanská se vystavuje bez rozpaků nejrůznějším obviněním, ale tak jako kdysi ani dnes žádnou báseň nevylže.

A jestliže se může chvíli zdát, že postel je u ní, v její kuchyni už minulost („je to pryč za mnou manuskripty knih / postel která tam dávno není“), je to právě jen pro chvíli jedné básně, hned o tři stránky dál Romanská s gustem „vysolí“ dvě básně: „tu druhou báseň počnu v posteli z tvého Ducha“ – a proč ne, v její čarodějné kuchyni je i ta postel, která tam dávno není, je tam vše, „protéká tudy řeka“, má „tady malou Normandii“, třikrát Palermo, přichází jí tam „bublinka z Mariánského příkopu“, a když je v ní „vyvětráno“ a „na jazyku nezbylo ani jediné zatuchlé slovo“, vytře „zrak tomu kdo to nečekal“. Jen co „má tu docela čisto“, posteskne si: „v duši vysoké letní nebe ráda bych měla.“ Má je (pro ni je „jaro čtyřikrát do roka“), eroticky obcuje s věcmi své kuchyně i s děním za oknem („to ve vrbičkách zahřmělo / ještě tam raším s tebou“). V té „baladické kuchyni“ má „košilku počmáranou hříchy proto hřmí“, a i když v jedné básni „jako Vánoce visí strop“, v jiné básni je ta kuchyň jako z Faustova domu; jak jinak by básnířka mohla vstoupit „na nebesa v odstínu čajové růže“?

„Žonglovat umím / také s palačinkou“, to abychom si nemysleli, že jen se slovy, které rozkládá („k-něha“, „syn-estetická“) a s nimiž si hraje. Jen co se třeba rozhodne „okolkovat kolem“, vidí, jak „jízdní kolo / pod kůlnou za žebro jako Jánošík / visí v rotaci a zvoní“. Palermská katedrála její kuchyně „dohlíží na počasí v troubě“. Podobně na konci sbírky „dopluli jsme zřízeni pod obraz…“

Vida, Kávě pro H. není odepřen šibalský humor, kořistění z úsloví a obratů hovorové řeči i tam, kde se vážně vyznává a přiznává: „vypadá jinak moje kuchyně / krásně jako na fotkách / já také vypadám a ještě z role / jako na divadle…“

Svou sázkou na metaforu manifestuje Káva pro H. věrnost čisté poezii abbé Bremonda, ale asi by nevoněla tak opojně, kdyby autorka, kdysi inspirovaná van Goghem, neznala Hieronyma Bosche a zejména jeho Rajskou zahradu a Pokušení svatého Antonína, a kdyby ji k divoké kuchyňské revui neosmělil Giuseppe Arcimboldo třeba svým Rudolfem II. jako Vertemnem.

Její kuchyni tvoří i polička poezie, zní v ní písničky, to když Romanská píše „lépe než tužkou na obočí“ Jiřího Suchého, i verše, to když se chce „vemnout mezi své věci“, jak se Jiří Veselský ptal, kdo nevěrné milé vemne do kůže opalovací krém; to když se po ní chce, aby „vysolila“ dvě básně, jako se Kainar smál „chtějí po mně báseň jak se žádá“; anebo to když „z kuchyně přilehlé k večeru“ chce poslat verš a otvírá do tmy „na rohu ulice / je tam lecjaká věc (i bankomat) / podala jsem ten verš ve čtvrt pryč…“

Upsána metafoře Romanská stále ještě obětuje rým jako domněle příliš snadný certifikát poezie, ačkoli její sbírky z konce osmdesátých let zvonily působivými rýmy. Významnou mnemotechnickou funkci rýmu nahrazuje prosolením svých veršů množstvím zmíněných už úsloví, sloganů, obratů hovorové řeči, které vytrženy z otřelých spojení ožívají a zabodávají se do paměti. Romanská si prostě rozumí „s dobrou klíčivostí slov“, tak jako si rozumí se vším, co s ní žije v její básnické kuchyni, s věcmi, rostlinami, hmyzy i ptáky, faunou a lidmi i za okny a za dveřmi dokořán otevřenými dnešnímu světu i s jeho bankomaty a s Internetem; za dveřmi stále otevřenými hlavně lásce.

Káva pro H.? Hlavně pro nás čtenáře. Silná káva, po jaké se neusíná.