JIŘÍ JÍROVEC

Když jsem viděl tu sekeru, vzpomněl jsem si na ideály humanitní a zastyděl jsem se. Pojďme ho nechat zmrznout.

Náčelník o zabití Varla Frištenského v Cimmanově hře Dobytí severního pólu

Když zemře vojín, papaláš vyrazí z bezpečí svého úřadu k osošenému hrobu s ostatky neznámého vojáka. Vytáhne lejstro a přeříká z něj cosi o tom, že vojáci pokládají život, abychom my, a míní tím hlavně sebe, měli lépe než oni.

Film Koně se také střílejí dával do protikladu nakládání se zvířaty a lidmi, když se stali neužitečnými.

Bezdomovci se zatím nestřílejí. Nechávají se napospas milosrdnému mrazu. To je prý lehká smrt: člověk se trochu zaklepe zimou a přemění na rampouch. Bezdomovec, stejně jako voják, neumírá s dobrým pocitem, že dobře posloužil.

Z literatury je známo, co pociťoval na poli cti zraněný praporečník Hrt.

„Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi. ‚Popřej si klidu, můj hodný vojíne,‘ zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. ‚Nejde to, pane maršálku,‘ řekl umírající vojín, ‚mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?‘“

Je to ovšem Švejk.

Výroky umírajících bezdomovců nikdo nezaznamenává. Stejně by to byly jen nadávky a žádný vděk.

Když zemře bezdomovec, vrchnost nemá kam jít, aby se vydala z falešných slzí. Nemáme totiž Hrob neznámého bezdomovce.

Karel Kryl zpíval o pánech, kteří se jednu za čas ustrnou. To se například stalo ministryni Maláčové, když se svěřila sociální síti:

Zprávy o umrzlých bezdomovcích jsou hrozné … ještě horší jsou ale cynické komentáře některých lidí … v 21. století přeci nemohou lidé umrzat na ulicích! Úřad práce již dostal pokyn, aby byl nápomocný všem, kteří potřebují pomoc.“

Ale mohou a budou umírat, milá Jano. Ten povzdech je pouhý politický marketing. ÚP nikomu nepomůže, protože nejsou lidi ani peníze a potřebné ideologické vyfutrování. Když jsem se na vás obrátil se žádostí o pomoc pro nemocného člověka, přehrála jste to na nějakého úředníka, který mi poskytl radu jít s problémem na ÚP. Moje peníze drží toho člověka pod střechou. Vám to je jedno, stejně jako Pirátce Richterové a stejně jako většině těch, na které jsem se obrátil.

Pomník bychom zřídit měli, protože každý bezdomovec přispívá svou troškou k blahobytu těch, kteří mu vzali střechu nad hlavou. Jeho smrt navíc vylepšuje statistiky. Snižuje totiž počty těch, kteří ještě přežívají na ulicích.

Památka umrzlých by neměla pevné datum. Mohla by se konat den či dva po nalezení prvního umrzlého v Praze.

(Ne)zasloužilí bezdomovci, tedy ti, kteří přežili několik zim, by mohli dělat stafáž, podobně jako vysloužilí vojáci. Po obřadu by mezi ně mohl přijít politik s gratulací, že si žijí, tedy ti bezdomovci, jak chtějí.

Paní ministryně se hrozí cynických komentářů některých lidí. Měla by ale raději „zavnímat“ opatření, která se nápadně podobají přístupu k židům a jiným odporným živlům za Protektorátu.

I oni si mohli žít, jak chtěli. S tím rozdílem, že nesměli popuzovat árijskou populaci přítomností v restauracích, kavárnách, muzeích, divadlech, na lavičkách v parku, v lesích kolem Prahy nebo na vltavské náplavce. Nesměli se mísit s pořádnými lidmi v obchodech a smrdět dopravních prostředcích.

I tohle je českým politikům jedno. Všem bez rozdílu.