EVA FRANTINOVÁ

Je to O.K! Zítra už budu redy! Jo to je jinej levl! Písni mu to hned! Vo co gou? Dnes byl v ZOO víajpí porod opice! Hoď to vo patro vejš? Jak to máš se sportem ty? Jedu tam autem, do socky nesednu. Samej houmlesák. Mám jinak a jinam našlápnuto! Do rezidenční čtvrti! To bude vymazlenej víkend, plánujeme trip do Šárky. Supr kariéra!

Nezdá se vám, že už skoro nemluvíme česky? Učím hudbě devítiletou holčičku a ta odmítá zpívat jinak než anglicky, odmítá zpívat jinak než s doprovodem písničky, která se line z mobilu – samozřejmě v angličtině, „bere“ jen cizí zpěváky a melodie, které jsou mnohdy tak uboze jednotvárné a bez nápadu, stejně jako texty, které si dívenka fixem opisuje vytrvale na ruce…

Kazimluvectví bude staré asi tak jako řeč. Ale staré kazimluvectví mi – oproti tomu dnešnímu – zní jak líbezná česká hudba. Přečetla jsem si v České ročence (ročník 1926), že do oblasti českého kazimluvectví patřilo: dovežené zboží (dovezené zboží), držeti řeč (řečniti), držeti noviny (předpláceti je), falešný peníz (padělaný), hodiny jdou napřed (pospíchají), kasír (pokladník), klobouk cukru (homole cukru), kluzká řeč (nemravná řeč), konečně kolkolem vzato (konec konců), krýti potřebu (nakoupiti), litkup (závdavek), mastná cena (velká cena), měšťanosta (starosta), je mocen němčiny (zná německy), náběh vzíti (učiniti), dejte mi oheň (dovolte mi připáliti), reklama má padati do očí (reklama ať bije do očí), ostrovtipný (vtipný), v pádu potřeby (bude-li potřeba), paroloď (parník), plněné bonbony (nadívané bonbony), počťák (listonoš), podlízati (podlézati), potahovačky (oplétačky), prácedárce (zaměstnavatel), přesaditi z němčiny (přeložiti z němčiny), šaty mu stojí hezky (šaty mu hezky sluší), román rozpadá se v kapitoly (román se dělí na kapitoly), síly psací (písaři, účetní), ponořil se v myšlenky (zamyslil se), skládám vám díky (děkuji)…