Ze sbírky Pouť k horizontu, kterou vydalo nakladatelství KMEN

MARIE VESELÁ

Stará třešeň

Celá léta

nám nahlížela

do oken,

objímala nás

víc a víc

a pak,

v jednom jaru,

v oknu,

celá bílá,

stála sama.

Nikdo jiný

se tam už

nevešel.

Stanula tam

jako navštívení krásy,

v ty dny

zkrásnělo všechno,

i štěstí,

co přikrývají

řasy,

i my dva.

Duben

Hlína drobně

pracuje,

rozestýlá trávu,

větrá lože

až ke kořenům,

země začíná

zase znova

počínat,

tak jako

naděje

má

i tvá.

Jaro na Vysočině

Podej mi ruku,

projdem se spolu

českou zemí,

sladkou

i hořkou

vůní luk a lesů,

touhu po té

pouti s tebou

tak dlouho

v sobě nesu.

Teď, v březnu,

když napršely

zlaté deště,

vrby pročísly si

vlasy,

vlny v řece

drnkají o kamínky

jak kytary –

pod splavem

slyším soprány

i basy.

Jarní etudy

Slunce tu a tam

neuměle brnká

na zlatou

kytaru,

borový háj

roztoužený

pročesává

vítr s písní,

hranou

po staru,

zas jak

před léty

je tu jaro,

chybíš

ty…

U potoka

Zabolí-li sladce

verše

nad kytičkou z máty,

nermuť se už,

ty můj

hochu zlatý.

Zraní-li tě

bodlák

rázem – nechtěně,

s úklonou obejdi

rytíře, ať dále se

tváří vznešeně.

Je tu pomněnka,

i řeřicha

spanilá zrána,

k řece potok pospíchá,

ta voda

nechce být sama.

Jíva

Kočičky jsou

v hermelínu,

voda pádí

v řece,

rychle

zbavuje se

splínu.

Co ti vzkážu:

že jsi stále se mnou,

stále,

pořád,

ještě,

vím, co bys

řekla,

i slzy

omývají deště.

Dny

Jsou dny, kdy máte

pocit,

že neunesete

své srdce,

tak těžké

zdá se,

a pak, když z něho

rozdáváte

lístek po lístku,

a ono ho neubývá

jako sedmikráse,

vznesete se

rázem.

Přání

Je tu opět červen

s růžemi,

spěchám proto

s básněmi,

je mým dobrým

zvykem

přát ti zdraví, štěstí,

lásku,

za vše krásné končím

s díkem –

a růže ať to řeknou znovu

na obrázku.

Pozdní sběr

Tak uzráli jsme

v sobě,

čekáme,

až v nás

pukne kámen?

K sobě vedou

staré cesty,

my nesměle se

po nich kradem.

Vždyť dávno

odešly už

mladé trýzně

a hrozny

v slunci

zrají,

proč odpírat si

sladkost

pozdní sklizně.

Červenec

Svatá Anna,

chladno bývá zrána,

za orosených jiter

zrají maliny

ve stráni, kde rozjímám

nad sebou

a nad tím,

kdo vinen

a kdo bez viny.

Kvítek spanilý

v maliní

a srdce plné rosy

nikoho,

nikoho

neviní.

Letní noc

Noc

je dáma

v temně modrém

sametu,

nebe

je poseto

slzami

z démantů,

jezdec vítr

letí polem,

jeho vraník

stíhá jitro

za obzorem.

Kytice růží

Bylo to před léty dvaceti,

léto vyzývalo

rudé růže,

ty měls rád

jenom ty.

I dnes

sametové okvětí

tu není na věčnost,

jenom láska

má svůj květ

i v pozdním podletí.

Přeháňka

Rozsypal se déšť

v korunách

starých lip –

pod strání

zní ozvěna

dětských hlásků,

jdou mraky

s mlhou

a znavené slunce

si vedou

na provázku.

V polích

Sehnutý večer,

do brázd a jetelišť

pomalu shlíží

hvězdná tříšť,

pod trnkou

hlesne

koroptev,

pod trnkou

se básník

zasnil,

opřen o větev.

Ticho pase

beránky,

tiše si plavou

v azuru

a slunce na západě

mou zemi obléká

do královského

purpuru.

Dahlia

(Jiřince)

V měsíci srpnu

se v zahradách

chystají

slavnosti jiřinek,

proto jsi

za nimi odešla.

Chyběla jsi jim,

bílým

i růžovým,

k ránu mi to

pověděl barvínek.

Možná proto

se v záhonu jiřinek

tak náhle,

tak krásně rozvila

nachová Dahlia.

Jitro

Džbánečku

po okraj naplněný

milostnou

rosou,

co vyplakala

tma,

nech mě snít,

džbánečku

po okraj naplněný,

nech mě pít.

Příběh jedné noci

Celou noc bouřily

vlny na jezeře,

rákosí padalo na znak

a písek žíznivě pil

pěnu

té bláznivé touhy.

Voda si přála být

ta nejkrásnější,

měsíc ji laskal

stříbrnými prsty.

Vzdechy doznívaly

v křovinách

a vítr bloudil

v korunách

jak pošetilý harfeník.

K ránu pak

zrůžovělo nebe.

K východu odlétali

bílí ptáci

do nenávratna,

u svých nohou v písku

jsem našla

ztracené

pírko

naděje.