EVA FRANTINOVÁ

Dobrý den, mistře, dobrý den – zdravím Gauguina na výstavě Národní galerie v Kinského paláci, na výstavě malířů, které ovlivnila Bretaň. Její nehostinná pobřeží, její útesy, syrovost. Proč tihle malíři jezdili právě sem, mezi drsné venkovany v dřevácích, pod oblohu zataženou deštěm, k pobřeží bičovanému větrem, ptám se sama sebe a v duchu si chráním vysněný prosluněný jih.

Byla to móda nebo se jen já vzpírám kouzlu Bretaně? Přivedl pařížského tuláka Gauguina do Bretaně jen místní „lacinější život“?

Procházím výstavou kolem Zrzavého, Grosse, Toyen, až k pánovi v plášti zvláštního střihu, k mistrovi, který si tu právě vychutnává jednu ze svých bretaňských procházek.

Obraz, který vznikl při třetí Gauguinově návštěvě Bretaně, znám z učebnic a tady na výstavě je jako živý, nikoliv na pokaňkaném papíře učebnic určených k vyřazení.

Gauguina z paměti nevyřadíš. Stojí tu sám a přece ho kdosi zdraví. Je to žena, náhoda v modrém, s neurčitou tajemnou tváří? Blíží se k němu s letenkou na Tahiti, nebo s itinerářem malířova divokého života mezi ženami s pletí kakaa, života mezi zelení nesestříhanou, která si roste, jak chce, kam chce? Nebo se k malíři neblíží nikdo a nic než přelud…

Ať tak či tak, celý svět si před obrazem opakuje: Dobrý den, mesjé Gogén!