IVAN ČERNÝ

Nedávné oslavy 100. výročí založení Československé republiky doprovázelo velké množství kulturních akcí. Jednou z významných byl i říjnový koncert předního pěveckého amatérského Emauzského sboru v Praze, jehož dirigent v úvodu slavnostního večera posluchačům připomněl současnou společenskou situaci, ve které se ztrácejí ideály, a národ vlastní vinou postrádá duchovní jistoty. Kdy vlastenectví a projev národní hrdosti jaksi vymizely z našeho života. A když se objeví, tak v nebezpečně pokřiveném zrcadle přítomnosti, jako jsme tomu například byli nedávno svědky v nesmyslných diskusích, v uměle vyvolaném sporu o délku a novou podobu státní hymny. Kapelmajstr v této souvislosti připomněl historku, jak byl svého času Bedřich Smetana vybídnut, aby napsal píseň, která by mohla nahradit Hymnu z pera Františka Jana Škroupa. Smetana tehdá prohlásil:

„Žádný nový nápěv skládati nebudu, poněvadž by to byla práce marná. Kterou píseň lid sám na svou hymnu povznesl, ta hymnou zůstane!“

Jak známo, F. J. Škroup byl český dirigent, hudebník a skladatel. Nesmrtelnost mu zajistila hudba k frašce Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, ve které při premiéře konané 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle poprvé zazněla píseň slepého žebráka Mareše Kde domov můj, která se později stala českou hymnou a je jí dodnes. Navzdory čas od času se objevujícím negativním aktivitám o jejím předělání, či dokonce nahrazení textem „moderním“ nebo „výstižnějším“.

Při posledním, loňském pokusu hymnu, především její hudbu, poněkud „natáhnout“, aby si vítězní čeští sportovci mohli o trochu více vychutnat pár minut pomíjivé slávy na stupních vítězů při mezinárodních bojích o zlato, stříbro či bronz, se vzepřela sama široká veřejnost a onen veskrze špatný nápad byl naštěstí smeten ze stolu.

Připomeňme si však při této příležitosti, že Škroupova nehynoucí píseň má s originálem celkem třináct podob. Čas od času někdo ješitný ucítil povinnost pokusit se o novou verzi.

Tak kupříkladu Tylův přítel V. J. Picek navrhoval:

Kde domov můj, kde domov můj? /Tam, kde věnčí modré hory / Tisíc hradů svými bory / S Krkonošem Šumava / S Labem jásá Vltava / Tam jest otců země krásná / Vlast rekovná, domov můj!

O pár let později zase vyrukoval se svým textem brněnský kněz a novinář F. M. Klácel:

Kde domov můj, kde domov můj? / Kde slovanský duch okřívá / Vlastenecký duch se ozývá / Po městech a dědinách / Ve školách a našich hrách / Na Moravě staroslavné / Na Moravě domov můj.

Známe další verze jak slovenských studentů, tak i tzv. Telčskou verzi“, ve které se říká:

Kde domov můj, kde domov můj? / Tam kde mladá Dyje plyne / Lučinou se vine / Slavný hrad ke Slavatských / Pánů z Růže, Podstatských / Tam jsou hory v věnec spjaty / A v údolí domov můj.

Je třeba říci, že ve všech oněch zmíněných třinácti podobách hymny byly myšlenky a tvůrčí cíle autorů vedeny vlastenecky, poctivě a od srdce, a je již jedno, zda si připomeneme texty zpívané na Jičínsku nebo třeba Podkrkonošskou verzi. Dnes již ale úsměvně nám zní verze „revoluční“:

Zákony kde píše vláda / Národu holí na záda / Přirozené právo kde / Četníkům explicíruje / Tam, ach, tam je krásná vlast má / Mám v tom ráji domov můj!

Ještě kurióznější je ale verze hymny „válečné“:

Kde domov můj, kde domov můj? / Tam, kde řádí Čechů vrazi / Předáky nám v žalář sází / A kde úpí věrný Čech / Zakovaný v okovech / Ta nešťastná krásná země / Země česká domov můj / Kde domov můj? / U nás v nejistoty muce / Zraje símě revoluce / A čeká se s nadějí / Bratři že nám přispějí / Na věky pak bude volná / Země česká, domov můj!

A do třináctice všeho nejlepšího, geniální žurnalista, povídkář a fejetonista Jan Neruda, se svým známým smyslem pro humor, potěšil nejenom lid pražský ale štamgasty všech vyhlášených náleven, verzí touto:

Kde domov můj? / Tam, kde pivovary strmí / a kde pivovarské husy krmí / kde mělnické vinice lidem dělají opice / jež malínský křen zase spraví / mezi křeny domov můj!

Co dodat, když vše bylo řečeno? Snad jen si povzdechnout nad stavem naší mládeže, kdy podle průzkumu veřejného mínění agentury STEM/MARK čtvrtina českých dětí chce žít jinde než ve své vlasti, doma, kde se narodily. A co více, jak 15 % školáků řádně neumí slova národní hymny, natož pak jí zazpívat. Kdo za to asi může? Rodiče, škola, politici, média… EU? Zkusme si odpovědět alespoň v duchu…