KAREL SÝS
Kdo by si pomyslel, že koberec s Čintamani a ptáky opravdu existuje?
Kdo nevěří, ať tam běží, ten koberec tam ještě leží.
Kde? V pražském Veletržním paláci.
Nejprve zvědavci padne do oka poutač: „Záhada Čapkova koberce.“ Padne do oka i Angličanovi: „The mystery of Čapek’s carpet.“
„Ehm, víte, já se tak trochu v perských kobercích vyznám…“ praví na začátku Čapkovy povídky z druhé kapsy pan doktor Vitásek, trpící neukojitelnou sběratelskou vášní. Pravidelně navštěvuje krámek jisté paní Severýnové na Starém Městě a pravidelně drbe záda tlusté čubičce Amině, která si lebedí na složeném koberci. Až jednoho neblahého dne ho napadne zjistit, jaký koberec rozmazlený pudl vlastně okupuje. A hle! I v Praze, ba právě v Praze, se dějí zázraky: „On to byl bílý anatolák ze sedmnáctého století, místy už naveskrz prochozený, ale abyste věděli, byl to takzvaný ptačí koberec se vzorem Čintamani a s ptáky; to totiž je božský a zapovězený vzor. Já vám říkám, to je nesmírná rarita; a tady ten kus byl aspoň pětkrát šest metrů veliký, krásně bílý, s tyrkysově modrou a třešňovou růžovou…“
A ten koberec, po kterém marně toužil nejen operatér cest močových MUDr. Vitásek, ale především a hlavně Karel Čapek sám, byl neprodejný. Neprodejný, neboť ho v krámu deponovala tvrdohlavá paní Zanelliová, křižující evropské lázně od Merana po Biarritz. „Sedmnáct Zanelliů by se na Olšanech obracelo v hrobě, kdyby ta rodinná památka měla přijít do muzea!“ Zde je na místě prozradit, že nezištný doktor Vitásek je rozhodnut koberec, pokud ho získá, věnovat muzeu, samozřejmě s patřičnou cedulkou se jménem dárce!
Spisovatel pozměnil jména jednajících osob i místo děje, leč vášeň zůstala vášní.
Muka ještě vzrostou poté, co si pan doktor vyslechne názor věhlasného londýnského odborníka sira Douglase Keitha. Koberec s Čintamani a ptáky zvíci více než pětkrát šest metrů vůbec nemůže existovat, neboť největší koberec tohoto druhu, který sir Keith zná, měří sotva třikrát pět yardů. „Takový koberec neexistuje, pane. Dobrý den, pane.“ Když neexistuje v Londýně, jak by mohl sloužit za podložku nějaké sádelnaté fence v provinční Praze!
Zbývá tedy už jen zločin. Popis vloupání je hoden pera Haškova. Připomíná jeho povídku o starém mládenci, který se marně snaží uvařit si vejce naměkko. „Tedy to bylo dost jednoduché, ale šlo jen o to, jak otevřít okno do krámu. Na tu práci jsem si koupil sklenářský diamant a učil jsem se na svých vlastních oknech, jak se vyřízne tabulka skla…“
Haškův staromládenec vejce naměkko neuvařil, byla stále tvrdší a tvrdší. Čapkův Vitásek rovněž pohořel, nikoli však vinou neznalosti chmatáckého umění, nýbrž vinou sveřepého psa, jenž se nenechal vyhnat z pelíšku ustlaného na nejdražším koberci světa. „Sotva jsem vztáhl ruku po jejím koberci, spustila nový řev; já myslel, že to musí být slyšet až v Kobylisích.“
Teď tedy návštěvník může koberec, jenž – ač Karlem Čapkem nezakoupen – inspiroval jednu z jeho nejzdařilejších povídek, spatřit. Laik se možná podiví. Koberec, ač pečlivě a nákladně zrestaurován, právě vábně nevypadá. Laikovi se možná zalíbí spíše méně vzácné, avšak pestřejší koberce z reálného prostředí Čapkovy vily, které hlavní raritě na výstavě sekundují.
P. S.
Už nemůže. Koberec už tam neleží. Výstava skončila. Škoda, patřila k řídkým počinům Národní galerie, jež nepodlehly ideologickým imperativům, které přikazují přešít dějiny podle momentálně panujícího střihu.