ZUZANA PIVCOVÁ

Snad jednou

Čas na mě nekřičí,

nebortí, neničí,

píše jen další stránku,

a šňůra zmlklých dní

jak příběh poslední

poutá mě v polospánku.

Na řasách taje sníh

a neodbytný hřích

vábí jak zralé ženství,

noc touhy ukrývá
a rána šedivá
perou se o prvenství.

Snad jednou, kdo to ví,
mi láska napoví,
že není černobílá,
to srdce ozvěna
do noci oděná
se v louži rozpustila.

A zádumčivý čas,
aby mě nepropás´,
jen mlčky prstem kývá,
a náhle v ústraní
po dlouhém čekání
se trochu rozednívá.

Až uvidíš

Až uvidíš
hru roztančených těl,
až objevíš,
co už jsi zapomněl,
až tichý zvon
zas jaro pocítí,
pak každý tón
tvou touhu roznítí.

Až uslyšíš,
jak venku šumí déšť,
až přijdeš blíž
a už mě nemineš,
až smutek dní
se na smích promění,
pak odezní
mé lásky zatmění.

Až pochopíš,
že jsem tvůj vnitřní hlas,
až padne mříž
a láska zdolá čas,
až zkusíš jít
a vstoupit bez vrátek,
pak budem‘ žít
náš věčný začátek.

Jsem tvoje láska

Jsem tvoje láska,
smutek, dar,
štěstí, jak tkané
z vodních par,
zrozený potok,
mizející řeka,
odkvetlý strom, co
na své plody čeká.

Jsem strmá skála,
šikmá věž,
toužím jít s tebou,
nechápeš?,
dívat se z výše,
tušit to, co není,
a pak ti v noci
plakat na rameni.

Jsem tvoje láska
složitá,
víčka mám jíním
pokrytá,
vosk jako slzy
z bílých svící kane,
jsem tvoje láska,
štěstí neutkané.

Vnímám tě

Vnímám
tvé ruce na svém těle,
zrale
i trochu nedospěle,
vplouvám
do nesplněných přání,
láska
je víc než milování.

Vnímám
tvé tělo v rytmu chvění,
zmítám
se v zemi zapomnění,
hltám
tě jako čerstvou zprávu,
měním
se v roztavenou lávu.

Vnímám
tvou duši s každou změnou,
skrytou,
a stejně obnaženou,
slyším,
jak vítr lásku žene,
prší
do tváře odvrácené.

Rozpřáhneš ruce

Rozpřáhneš ruce
a zkoušíš odletět
s výpravou ptáků
až tam, kde štěstí hnízdí,
tišíš své srdce
a hledáš nový svět
bez věčných zmatků,
co tvoji lásku trýzní.

Rozpřáhneš ruce
a zkoušíš obejmout
duši, jež krouží
až tam, kde věčnost čeká,
plane jak slunce,
co nechce pohasnout,
a tolik touží
vtělit se do člověka.