MILAN BLAHYNKA

Jeden ze 216 textů v knize U SNĚDENÉHO STÁTU (Periskop, Příbram 2018, 320 s.) nazval její autor, básník Karel Sýs, slovy Jak v tom žít, rozuměj: v tom, co pojmenoval v předchozích svazcích své publicistiky Bordelem v Čechách (1994), Bordelem na druhou (1996), Bordelem do třetice (1999) a Bordelem na kvadrát (2017) a jen jednou jinak (Vymknuta z kloubů, 2004), asi aby připomněl svou rozsáhlou stať z roku 1988, jíž podobně jako kronikářsky koncipovanými výběry ze své polistopadové publicistiky útočil napravo i nalevo a založil svou pověst nepolepšitelného donkichota (s)prostořekosti padni komu padni. Jako vždy má jeho pero, totiž počítač ostře nabroušeno na panující poměry a jejich velekněze, ministranty a kostelníky, ale i na pokorné nevolníky.

Nad přepestrým proudem glos i celých pásem glos, poznámek, jakoby toliko příležitostných medailonů, proslovů na vernisážích a na spisovatelských sešlostech u nás i v zahraničí, předmluv a doslovů, nad nekrology i recenzemi a pozoruhodnými recenzemi s ukázkami klíčových míst, nad trpkými povzdechy i invektivami, ale ovšem i nad vzpomínkami a konfesemi se přímo vtírá parafráze prvních veršů první knížky Milana Kundery, „ať už píše, o čem píše, / sebe básník píše…“ Je to prostě publicistika psaná básníkem s mimořádným darem dávat situacím, ale i lidem přesně padnoucí jména: „pazoura trhu“, „poezieprosté časy“, „valná hromádka neštěstí“, „humanitární zrada“, „neonormalizační režim“; „kápo proradarové iniciativy“, „matadoři třetího odboje“, „dinosauři socrealismu“, „bývalá bigotní stalinistka“ „Koniášovič“, „mudřec pro chudé“ a třeba „nejsnaživější disident“.

Jako každý velký básník Sýs usvědčuje dobu vymknutou z kloubů z přikládání dvojího mravního metru na pány (ti jsou jen „veselí“ a nanejvýš „ovínění“) a kmány (ti naopak jen „šíleně chlastají“) a ze zpronevěry ušlechtilých zásad, k nimž se hlásí a jejichž mravním kodexem a slavnými axiomy se ráda ohání: „Postmoderní desatero učí: Požádáš, Pokradeš a Pozabíjíš.“ „Mám bazén, tedy jsem.“ „Konzumuji, tedy jsem.“

Jestliže za autora „největšího bestselleru všech dob“ považuje Sýs autora Apokalypsy Jana Křtitele, je v tom poznání, že mezi tvůrci Nového zákona je tento miláček Páně – na rozdíl od svatého Pavla mravokárce i zbožných kolegů kronikářů – ostatních tří evangelistů – velký básník.

Jak v době „vymknuté z kloubů“, „u snědeného státu“ a za trapné „neschopnosti panujícího tzv. demokratického režimu snášet existenci jiných názorů než těch zaručeně pravých“ přece jen plně žít, jak se radovat ze života a dokonce tvořit a být si jist lepší budoucnosti?

Jako je jedna a táž láhev pesimistovi poloprázdná a optimistům poloplná, i rozsáhlý výběr ze Sýsovy publicistiky 2004-2012 může čtenář číst buď jako litanii stesků a protestů na poměry, do nichž jsme vrženi a proti nimž zatím nikdo nic podstatného nezmůže, jen jako tvrdou obžalobu doby, anebo a radši jako zároveň velkou ódu na poezii, která ve světě totální prodejnosti „není na prodej“, jako dík básníkům tvrdošíjné důvěry v moc života. „Básníci jsou zpravodajci boha.“ „Básník není slepý, vidí, co neviděli jiní. Ochraňuje, co jiní zapomněli. Tuší zítřek, zatímco jiní přestali věřit včerejšku a žijí jen pro ten dnešní den.“

Což je podle K. K. Sýse uboze málo.