ZDENĚK HRABICA

Dubček byl kovaný komunista. Nejvíce směšný byl v okamžiku, kdy si myslel, že se stane po revoluci československým prezidentem, a ve své prostoduchosti nemohl stále pochopit, že doba už si nežádá dalšího komunistu na Hradě.

Martin Lukeš, Magazín DNES, 16. 8. 2018

 

Není mi známo, kdo byl hlavním kormidelníkem nedávné silné a hlučné propagandistické kampaně kolem smutného 50. výročí 21. srpna 1968. Bůh suď, není to už příliš důležité. Z trubadúrů vzpomínajících na smutné dny mne potěšila jenom ekonomka docentka Ilona Švihlíková. Připomněla, že namísto hluboké analýzy, co se u nás dělo v šedesátých letech, se vše soustředilo na vojenský zásah Brežněvova Sovětského svazu a výstřely šly nyní plnou palbou na současné Rusko.

Myslím, že všechno bylo v mediální sféře, ale i v politické (včetně projevu Milana Štěcha u budovy Českého rozhlasu) pojato slovem a hudbou jako happening.

Shlédl jsem v ČT1 slovenské životopisné drama Dubček (2018). V mnoha ohledech film výrazně ukázal a oživil pravdivé skutečnosti doby. Jenom pět minut před jeho uvedením na ČT 24 promluvil i k českému národu slovenský prezident se zhola nic neříkajícím přehledem dávno po celý týden připomínaných událostí před padesáti lety. Smysl mi unikl. Pak debata v televizních Událostech na téma Happy end a la zvítězili jsme! Toho bohdá nebude, aby Haha Bimbi z boje utekla.

Nemohu mlčet, musím učinit alespoň několik poznámek. Byly již mnohem dříve obsahem i mé knihy Tváře bez retuše (Dialog 2014). Odmítl jsem se připojit ke sběru vzpomínek Paměti národa – kvůli ideologické podjatosti této instituce.

Dubček přišel na svět s lednem 1968. Pokus o změnu celospolečeských poměrů se rozjížděl plným proudem. S Dubčekem se na scéně objevila nová tvář, zcela rozdílného projevu než byla jeho předchůdce: „Soužky a souzi, maso bude!“ Dubček začal mluvit zcela odlišnými slovy a jiným tónem hlasu. Osud mne zavedl v sobotu 23. února 1968 do salonku, sousedícího se Španělským sálem. Bylo to krátkou chvíli předtím, než začalo slavnostní zasedání k 20. výročí února 1948. Byl jsem vášnivý kuřák a také jsem si chtěl pořídit krátké osobní poznámky. Do salonku vstoupili dva muži. Nijak jsem jim nepřekážel. Leonid Iljič Brežněv a Alexander Dubček. V místnosti jsme byli najednou tři. Dnes mohu říci, že jsem byl chtě nechtě přítomen významnému rozhovoru budoucího maršála SSSR a i budoucího zajatce. Diskuse byla o nadcházejícím slavnostním Dubčekově projevu. Ze strany maršála zazněl tón nejhrubšího zrna v libozvučné ruštině. Později, po vydání memoárů Vasila Bilaka a Vlastního životopisu Alexandra Dubčeka Naděje umírá poslední z pera Jiřího Hochmana, nebyl tento moment setkání jakkoliv zmíněn.

Na 1. máje 1968 jsem stál v blízkosti Alexandra Dubčeka na slavnostní tribuně, postavené u tehdejšího pražského kina Sevastopol. Vedle nás stáli politici František Kriegel a Drahomír Kolder. Debaty byly pro mne hodně zajímavé a nezapomenutelné. V okamžiku, kdy se u tribuny zastavila početná delegace KAN (Klubu angažovaných nestraníků), jedna z vévodících pohledných žen vhodila do rukou Alexandra Dubčeka grilované kuře. Ten se do něj teatrálně zakousl. Kriegel, povoláním lékař, Dubčeka laskavě upozornil, že kuře může být kdoví čím infikované a chuť k jídlu Dubčekovi překazil. Kolder byl jiného ražení a Dubčekovi bez obalu řekl: „Sašo, jsi kokot! To se nehodí.“

V červnu 1968 jsem se zúčastnil Festivalu československé a sovětské mládeže v Nitře. Doprovázel jsem sovětského generála D. D. Leljušenka, jednoho z velitelů tankových vojsk, které osvobozovaly v roce 1945 Československo. Oběd pro něho uspořádal Vasil Bilak. Generál při obědě, který všem kvůli jeho dlouho řeči vychladl, vyslovil genezi připravované budoucí vojenské pomoci v případě dalšího zesílení útoků nepřátel socialismu. Bilak pomoc kategoricky odmítl, sdělil, že si pořádek dokážeme „urobiť“ sami.

S Alexandrem Dubčekem jsem měl možnost ještě hovořit a fotografovat ho při setkání mládeže a studentů v zahradách Pražského hradu v květnu 1968. V jistých okamžicích jsem si z toho odnášel subjektivní dojem, že je na pokraji svých sil.

V červenci 1968 jsem byl v Sofii na Světovém festivalu mládeže a studentstva. Provokace proti československé účasti z bulharské strany střídala provokaci. Policejní fízlové podstrkovali českým a slovenským delegátům letáky, vměšovali se do festivalového průvodu a vykřikovali v češtině hesla: „Ať žije Dubček!“ Dokonce i v auditoriu sofijského divadla. Zabránili skupině Čechoslováků – mladých pěších festivalových turistů – ve vstupu na bulharské území. Tlumočil jsem protest Petru Mladenovovi, ministru zahraničních věcí, který později nahradil hlavu státu a Bulharské komunistické strany Todora Živkova. Bylo mi ostře vytknuto, že československá delegace nesla v průvodu Sofií velké fotografie prezidenta Ludvíka Svobody a prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka. Tedy osob pro poměry v Bulharsku nežádoucích.

Po 17. listopadu 1989 jsem byl Alexandru Dubčekovi nablízku častěji. Byl jsem s ním v Moskvě při jeho první návštěvě Sovětského svazu v Kremlu po roce 1968, při setkání s Michailem Sergejevičem Gorbačovem. Tam jsem měl několik příležitostí blíže poznat jeho charakter a duši. Když jsem mu v jeho přechodné rezidenci pomáhal podle telefonního seznámku s kontakty na bývalé kamarády a stále častěji slyšel odpověď „Bohužel, už není“, přijímal ode mne zprávy o jejich úmrtí se slzami v očích.

Absolvoval jsem s Alexandrem Dubčekem, předsedou Federálního shromáždění, oficiální cestu do JZD Červenka na severní Moravě, kde se setkal se svým kamarádem. Bylo to úžasně hřejivé setkání. Poprvé jsem se dozvěděl, že v polistopadových dnech roku 1989 mu znemožnil vstup na balkón na Václavském náměstí Pavel Tigrid! Kategoricky a odhodlaně. Dal mu najevo, že do jejich party nepatří a nikdy patřit nebude.

Heslo Jsme s vámi, jste s námi! zmizelo jako pára nad hrncem.

K událostem kolem 21. srpna 1968 nyní, v roce 2018, promluvil i básník a dramatik Milan Uhde. Sdělil nám, že jedinými prezidenty, na něž kdy bylo spolehnutí a kteří nikdy nezklamali, byli Masaryk a Havel. O tom prvním ani já nepochybuji, i když by se mnou můj tatínek Jakub nesouhlasil.