VÁCLAV PELCMAN
Jsou básníci, jejichž dílo má ještě po desetiletích stále co říci i současným čtenářům. A proto je dobré na ně stále vzpomínat a připomínat si je. Rodí se totiž nové generace, které bez takovýchto vzpomínek by o nich ani nevěděly. Je to potřeba z dalších důvodů. Jednak tak budou informováni o tom, co již bylo napsáno a tím chráněni před škodlivým názorem, že jsou ti první, za kterých se stalo něco prvotního, ale asi i současně deprimováni (noví básníci) jejich velikostí! Ale žádný strach, oni s tím počítali a svým uměním ukazovali směr.
Naše básnictví oplývalo tolika velikány, kteří by mohli být vyjmenováni, ale to by byl úctyhodný seznam. Ale nechme si to dokazovat postupně. K tomu slouží významná výročí narození (ta ještě nic nedokazují), úmrtí (lze již hodnotit dílo souhrnně), i výročí vydání té které významné sbírky apod. Čím významnější básník (v tomto smyslu), čím je to déle od konce jeho tvorby, tím více podobných vzpomínek, která si bývají podobná jako vejce vejci. Je však samozřejmě obtížné napsat něco nového. Zbývá tedy provést jen jakousi kompilaci toho, co již bylo napsáno a zaujmout stanoviska. Protože časy se mění a mění se i názory na básníky a jejich dílo, a to z rozličných příčin. Je proto potřebné sledovat a korigovat tato hodnocení s ohledem na jejich oprávněnost vzhledem k básníkovi, který se již nemůže sám bránit (a toho lze využít i zneužít).
Dnem 16. srpna již uplynulo 90 let od úmrtí jednoho z největších našich básníků Antonína Sovy (26. 2. 1864 – 16. 8. 1928). Když se blíží taková výročí, většinou se vždy někdo najde, kdo ho připomíná, a k takovým výročím se většinou také vydávaly i různé výbory, celé sbírky, žel často i s cílem básníka postavit (potřebným výběrem) do jiného světla. V období budování socialismu nebyl žádný, zejména ne politický důvod, básníkovo dílo odmítat, protože, zejména ve své revoluční („revoluční“) poezii, usiloval o cíle, které si stanovil i nový politický systém. Byla to však doba, zejména ta poválečná, kdy nebylo dostatek papíru, kapacit tiskáren, a také se o své vlastní slovo hlásila nová generace autorů, aby bylo lze vydávat vše, co bylo potřeba. Za kapitalismu je snaha přehlížet autorovy revoluční, sociální a politické názory, jež byly zaměřeny proti tehdejší organizaci společnosti, která je podobná té současné.
Sova je autorem 24 sbírek a 7 beletrií vydané za jeho života (některé další byly vydány posmrtně). Z knihovny jsem si znovu vypůjčil a pročetl knížky vydané v nakladatelství Aventinum: Zlomená duše, Lyrika lásky a života (obě 1922) a Žně (1927). Tyto knížky byly číslovány pořadovými čísly (až 1500 a 2000 ks výtisků). Mnohé nesou informaci „konečné uspořádání autora“. Z dalšího edičního období jsou v městské (!) knihovně jen Zpěvy domova z Melantrichu (1936). Pak již následují vydání z období „totality“ a nebylo jich málo. Opomíjenou, ale podle mne za významnou považuji sbírku sestavenou z nepublikovaných (do té doby) básní Píseň o rovnosti (Melantrich, 1951), kterou, zřejmě pracně, sestavil Karel Dobeš (básně této sbírky odmítal A. Novák, naopak ocenil J. Fučík). Nemohu si odpustit připomenout názvy některých básní: Dnešním vládcům, Pozdrav k 1. máji, Mužům práce, Z cest etc. Výbor Básně vyšel poprvé 1953 a znovu 1958 a obsahoval sbírky Zpěvy domova, Lyrika lásky a života, Balady, Zápasy a osudy. Knihu uspořádal Ladislav Fikar. V roce 1958 vyšlo také Básníkovo jaro (MF), přetištěné ve znění z roku 1921 (autorizoval Sova) jako třetí vydání. SNKLHU vydalo v roce 1960 obsáhlý soubor Květy intimních nálad a j. b. (Z mého kraje, Lyrika lásky a života); v roce 1961 ještě vyšlo Dobrodružství odvahy a j. b. (Zlomená duše, Vybouřené smutky), obě vydání připravil Vladimír Justl, s prvou pomáhal Jiří Brabec. Pak již následovaly hlavně výbory: Když ona přišla na můj sad (ČS, 1987), Vrchol lásky (MF, 1989), Prodloužený úžas (Odeon, 1989), tento v redakci Miroslava Červenky, s jeho vyváženým doslovem. A pak štafetu převzali popřevratoví podnikatelé. Asi první vyšel výběr básní Pláč houslí (BB, 2002), v roce 2014 vyšlo „kritické souborné vydání“ knihy s názvem Básně (Host). Obsahuje sbírky Z mého kraje, Zlomená duše, Vybouřené smutky, Ještě jednou se vrátíme, Lyrika lásky a života. Jako odpovědný redaktor, který obstaral i literaturu a doslov, je uveden Václav Blažek, který si postěžoval: „…básník se nedočkal souborného kritického vydání svého díla“ (to by se musel „dočkat“ 150 let!, nebo alespoň sta let, pak by se i v „totalitě“ dočkal). Ale myslím, že by z toho „dnešní vládci“ nebyli moc nadšeni, a básník by si musel sbírky vydávat vlastním nákladem jako za Rakouska-Uherska! Škoda, že se „svobodou“ „demokraté“ ještě nepočkali, možná že by se toho čeští čtenáři dočkali dříve!
Přes ujišťování všech vydavatelů (Aventinum se kupodivu obešlo bez nějakých vykladačů a lektorů), že jejich úpravy textů jsou „citlivé“, je znatelné, jak se postupně vytrácí kouzlo a pel původních textů, zejména po roce1987; někdy to vypadá, jak kdyby Sova byl náš současník (co se jazyka týká). Nejsem básník, ani jazykovědec, ale v básních bych ponechal melodii a jazyk doby. Je nesporné, že mnohé básně již nemají co říci vzhledem ke stoleté propasti času. Básně je možno v nových edicích podrobit „selekci“ z důvodu líčení a popisu již neexistujících znaků té doby (který mladý muž dnes líbá dívkám ruce, aby si je získal?, kde se schází milenci u studní, kde jsou bryčky, chaloupky, svíčky etc.). Bylo to, a i je krásné, ale jen pro dříve narozené (a ti ubývají). Vydávat sbírky sice štíhlejší, a opakovat stále ty básně, co mají říci ještě cosi i dnešku, to jest především ty „revoluční“ poukazující na nešvary, jež jsou známy i z naší doby. Takové básně, žel, nestárnou. Zcela odmítám mísení básní z různých sbírek do nových „tematických sbírek“ podle vůle i sebevíce vzdělaných redaktorů (možná s tituly získaných opisováním dřívějších prací) a těch v pozadí. Básně se buď líbí, nebo nelíbí, bez ohledu na stanoviska kritiky. Ta může hodnotit cokoli, ale básník má, a bude mít, konečné slovo (pokud nepodlehne tlaku trhu, jinak si bude muset koupit tiskárnu).
Můžeme si připomenout úryvky z některých básní. V básni Praze ze sbírky Květy intimních nálad: „Ne zženštilé, ne prodajné a chabé, / cukrové panstvo bez idejí a shnilé / a bez síly a k dalším bojům slabé / nám nesmíš vychovat!“ V básni Confiteor básníka ze sbírky Lyrika lásky a života: „Vždy chtěj být nenáviděn víc než milován, / otřásán bouří víc, jež fenami se vzteká. / Na mísu pochytej krev ze sta svojich ran, / svědomí básníka nechť vražedníky leká.“
V básni Dnešním vládcům z výboru Píseň o rovnosti: „Prodané Město… Neteční jdou s těmi, / kdo chřestí zlatem, řídí otěžemi… Moc láká podlé, zištné, zbabělé / a vzduch jest shnilý, duše zbahnělé“.
V básni Hořký sonet ze sbírky Vybouřené smutky: „My seli, však pro jiné… sklízeli, pro jiné… Chtěli jsme býti, / však pro jiné… Zlekaní, zkrotlí a zotročení, / my, neschopni svobody dobýt, my, neschopni svobodně žíti.“
V básni Osamocení ze sbírky Ještě jednou se vrátíme: „Mohu tak vyležet na znaku, nechat měnit se oblaka, / naprosto nechtít znát Evropy, jejích Pirátů, jejích otroků.“
V básni Dědicům (básníku, člověku, lidem): „…už sobec žádný vypočítavý, duševní tmář / placený cizí myšlenkou a penězi / jej nezviklá, on pevný, pevný jest, / on buduje, neb jediný život to ze mnoha cest… svým stane-li sobě jen rozumět, / i bratrství bude blíž a celý si přiblíží svět.
V básni A všecko když hnije a hnije (sbírka Politická píseň) stačí nahradit Vídeň Bruselem a platí i dnes beze zbytku. A v básni Křesťanská Evropa (ze sbírky Písně o rovnosti) je přesně popsáno, co je to imperialismus!