EMIL HRUŠKA

Emil Hruška, člen Unie českých spisovatelů, oslavil 19. 8. šedesáté narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

Rotný československé zahraniční armády Karel Čurda, nar. 10. října 1911 ve Staré Hlíně u Třeboně, přistál na padáku v Protektorátu Čechy a Morava nad ránem 28. března 1942 jako člen výsadku Out Distance.

Čurda se více nebo méně účastnil odbojové činnosti do 16. června 1942. Toho dne v 12.45 hodin se přihlásil v pražské centrále gestapa, ze které pak vyšel jako zrádce a konfident, mající do konce války na svědomí smrt nebo uvěznění stovek lidí, zanechavší za sebou cizí utrpení nikým a ničím nezměřitelné.

Nejnovější a v jistém ohledu zásadní zjištění Čurdy se týkající přinesl v roce 2013 vojenský historik Jiří Plachý. Plachý se zabýval problémem, zda Čurda už před svým vysazením v protektorátu vykazoval vlastnosti, které signalizovaly jeho budoucí selhání, a které měly být jeho nadřízeným známy. Takové tvrzení podle Plachého přinesla komunistická historiografie (Toman Brod, Eduard Čejka) jako prostředek „k diskreditaci Moravcovy londýnské zpravodajské služby, ukázka neschopnosti a zároveň jisté lehkomyslnosti a hochštaplerství jejích důstojníků, které v konečném důsledku stálo stovky životů příslušníků odboje i obyčejných lidí“. Zastánci tohoto názoru se prý opírali hlavně o údajný – v pramenech nedohledatelný – dopis jistých československých vojáků v Anglii, předaný exilovému ministru obrany generálu Ingrovi a protestující proti Čurdově zařazení do výsadkářského kurzu a tedy proti jeho připravovanému vysazení k plnění úkolů v okupované vlasti s tím, že Čurda „má sklony k alkoholismu, je neseriozní, dvakrát se pokusil o sňatkový podvod v anglických rodinách, projevuje obdiv k Hitlerovi a dokonce prohlásil, že udělal hloupost, když odešel za hranice, neboť prý mohl někde klidně sloužit ve vládním vojsku nebo u protektorátního četnictva“.

Lze samozřejmě namítnout, že nedohledatelné neznamená neexistující, ale Plachý na základě dostupných vesměs pozitivních vojenských hodnocení Karla Čurdy, včetně těch předválečných a dalších materiálů, došel k závěru, že citovaný dopis je falzum obsahující smyšlenky a že Čurdovi nadřízení neměli důvod jej do vlasti k plnění nesmírně náročných úkolů neposílat, neboť se jim jevil jako „temperamentní a upřímná povaha. Schopný a chápavý, snaživý a vytrvalý“, rovněž pak „energický, velmi dobrých znalostí i schopností (…) Samostatný a spolehlivý pracovník“. Velitel výsadku Wolfram Josef Otisk konstatoval v 80. letech, vzpomínaje na Čurdu, že „po celou dobu výcviku v Británii se choval úplně normálně. Působil jako spolehlivý voják“. Jiný Čurdův bývalý spolubojovník, Jaroslav Klemeš z výsadku Platinum-Pewter, pravil, že Čurda by nezradil, pokud by po atentátu zůstal s dalšími parašutisty a neodjel za svou matkou a sourozenci do Nové Hlíny. „Zlomil ho až pobyt doma, velký tlak rodiny, aby se přihlásil gestapu. Podlehl obavám z vyvraždění příbuzných a vlastně i celé Nové Hlíny.“

Takže Plachý shrnuje: „Předtím, než (Čurda) překročil práh Petschkova paláce, se rozhodně neprojevoval jako zbabělá a vypočítavá kreatura, jak jej ve většině případů líčí předlistopadová i současná publicistika a odborná literatura. Spíše naopak – patřil ke zcela bezproblémovým, nadprůměrně motivovaným vojákům čs. zahraniční armády, a jeho výběr pro zvláštní operace rozhodně nelze označit jako selhání čs. vojenské zpravodajské služby.“

Při hledání příčin Čurdova tak tragického selhání (které snad lze vysvětlit, ale nikoli omluvit) upozornil historik Vojtěch Šustek na roli nacistické propagandy v protektorátu po útoku na Heydricha. Ta přesvědčovala vehementně Čechy, že musí vydat útočníky. „Naléhavě to požadoval Emanuel Moravec 12. 6. na manifestaci v Brně a hned poté následovalo oficiální vyhlášení amnestie pro udavače z řad Čechů, kteří vědí a oznámí, kde se skrývají muži, kteří zabili Heydricha. Tato amnestie byla současně i ultimatem, protože doba její platnosti byla ohraničena 20. hodinou dne 18. 6. 1942. Wolfovi a jeho spolupracovníkům se podařilo vyvolat u většiny české veřejnosti očekávání, že po uplynutí této lhůty zahájí Němci popravy každého desátého Čecha. Nátlak vystupňovaný takřka do nesnesitelnosti a zejména nabídka beztrestnosti pohnuly nakonec bývalého parašutistu Karla Čurdu, aby se dostavil na pražské gestapo a vydal na smrt své bývalé kamarády a české vlastenecké rodiny, které je ukrývaly.“ Takže podle Šustka „zcela evidentně mohli nacisté právě propagandistům děkovat za průlom v bezradném tápání německé policie při vyšetřování atentátu. Čurdova zrada a na ni navazující úspěchy gestapa při stíhání parašutistů a jejich spolupracovníků jsou pouhým pokračováním vysoce sofistikované práce německé a kolaborantské propagandy“.

Bylo ale mnoho těch, kdo nezradili, neselhali. Dokonce ani ti, kteří nebyli vycvičeni a připraveni pro odbojovou činnost jako Čurda. Včetně dívek, velmi mladých, krásných a plných života, který jim parašutista rotný Čurda vzal.

Do jeho myšlení se pokusil vžít Jaroslav Andrejs, autor vůbec první a hned výborné knihy o atentátu a jeho souvislostech: vyšla v roce 1947 pod názvem Za Heydrichem stín a její autor se skrýval za pseudonymem Jan Drejs. Andrejs, který s Čurdou mluvil v době jeho vazby na Pankráci, byl po únoru 1948 zatlačen do ústraní a jeho kniha označena za ideologicky nevhodnou – což však nebránilo jiným, kádrově „spolehlivým“ ctižádostivcům, aby z jeho práce netěžili a nesnažili se o jakýsi monopol na výklad této dějinné události.

„V nedělním ránu 14. června byl dosavadní parašutista s falešným jménem Vrbas se vším svým marným váháním v koncích. Rodinné ovzduší, zhoustlé strachem, mu vzalo poslední pocit pevnější půdy pod nohama. Žádná možnost pro něho. Ale ani pro nikoho z ostatních. Všechno způsobilo jeho rozhodnutí schovat se doma. Nejmladší z šesti Čurdových bude vinen jejich záhubou. A hlavně záhubou staré matky. V tísni seníku nehnutě civěl před sebe, nevnímal už nic. V otupělém myšlení nikde žádná skulinka, kudy z toho proklouznout ven – doufat jedině v zázrak – kdyby v zázraky věřil. Přesto ten zázrak způsobilo nedělní číslo novin. Nepřítomnýma očima bloudil po záhlaví první stránky. Jen nové hrozby, jen další vyhláška – toho už bylo. Nic neříkající šiky písmen (…) ‚Na základě paragrafu 2 nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení výjimečného stavu ze dne 27. září 1941 nařizuji na doplnění článku II. svého výnosu ze dne 27. května 1942: Na údaje, jež jsou s to přispět k objasnění atentátu na SS-obergruppenführera Heydricha, se nevztahuje pohrůžka zastřelením, jestliže budou sděleny nejpozději do 20 hodin dne 18. června u některé služebny Tajné státní policie nebo jiného policejního úřadu. Kdo se po tomto termínu dozví o okolnostech, které by mohly vést k odhalení atentátu, musí je oznámiti nejpozději do nejbližších 24 hodin některé ze služeben shora uvedených. Kdo splní tuto povinnost hlášení, dostane přiměřenou odměnu. Kdo naproti tomu se prohřeší proti povinnostem hlášení, bude se svou rodinou zastřelen. Majetek rodiny bude zabaven. Říšský protektor v Čechách a na Moravě. V zastoupení pod. Frank.‘“

V den atentátu Čurda odjel z Prahy do Kolína navštívit svou sestru. Měl prý k tomu zprostředkovaný souhlas npor. Opálky. Od sestry se dozvěděl, že došlo k atentátu. „Byl jsem tím velmi překvapen, protože jsem o chystaném atentátu sice nevěděl a vrátil jsem se ještě téhož dne do Prahy. Vlak však jel jen do Libně, tam byla kontrola, touto jsem prošel a odebral jsem se do svého bytu v Nuslích,“ vypověděl Čurda 15. června 1945. „Pí. Baucová mi ihned sdělila, že je nutno počítati s přísnými kontrolami a proto jsem se skryl ve světlíku. Kontrola byla skutečně provedena, nenašli mne však, ale druhého dne mně prosila pí. Baucová, abych byt opustil, protože mne nemůže dále skrývat. Na moji prosbu zjistila ještě, že při kontrolách na nádražích stačí občanská legitimace, a tak jsem se rozhodl, že odjedu domů do Nové Hlíny (…) I v Nové Hlíně se prováděly kontroly, napřed přišli čeští četníci a pak starosta s gestapem. Skryl jsem se na půdě, vůbec jsem se v bytě matky nezdržoval. Tak jsem žil na půdě do 16. června 1942.“

Toho dne se Čurda vrátil do Prahy. Napřed bloumal městem a v 12.45 vstoupil, vibruje strachem, do Petschkova paláce. Kriminální komisař Heinz Jantur, po válce zajištěný, uvedl při výslechu v roce 1946: „Na základě vydání shora uvedeného nařízení (o beztrestnosti udavačů – pozn. aut.) se 16. 6. 1942 v poledne, kolem 12.50, dostavil do velkého sálu služebny, který plnil roli výslechové místnosti při přijímání očekávaných udání, jistý mladý muž. Česky požadoval, aby mohl mluvit s někým z vedoucích úředníků, protože musí učinit důležité udání. Vzhledem k nepřítomnosti Pannwitze (šéfa zvláštní vyšetřovací komise) byl dotyčný předveden ke mně. Již při jeho vstupu jsem si všiml jeho velikého neklidu, takže se muselo jednat o něco zcela mimořádného. Třesoucím se hlasem mi řekl své jméno a potom prohlásil, že je anglickým agentem-parašutistou, a může proto učinit o atentátu důležité udání. Hned se mě zeptal, zda bude nyní zastřelen a co se stane s jeho starou matkou. Uklidnil jsem ho a stiskem ruky ujistil, že pokud jeho udání přispěje k objasnění atentátu, vyjde v každém případě bez trestu a proti jeho matce nebude vůbec nic podnikáno. Nato mi sdělil, že u jisté osoby viděl aktovku, vystavenou v prodejně Baťa. Prý ji poznal podle jednoho poškozeného místa. Proto se domníval, že atentátníky zná.“

V závěrečné zprávě zvláštní vyšetřovací komise gestapa z 25. září 1942 stálo: „Na základě Čurdova obšírného výslechu bylo ještě téže noci (tj. 16. června – pozn. aut.) rázným zásahem obsazeno celkem osm úkrytů, sloužících agentům-parašutistům: čtyři v Praze, jeden v Plzni, jeden v Lázních Bělohrad, jeden v Pardubicích a jeden ve vesnici v blízkosti Tábora.“

Čurda věděl, že na koho od té doby ukáže, skončí zpravidla na popravišti. Překročil pomyslnou tenkou sice, ale osudovou čáru a od toho okamžiku se stal nástrojem zla a smrti. Živnostníkem dobře placeného řemesla katova náhončího.

Krvavá práce, krvavé peníze

Čurda je držen v cele na Pankráci, ale – poté, co jeho bývalí kamarádi a jejich stateční pomocníci jsou na onom světě – jako zvláštní, exkluzivní vězeň. Dveře jeho cely dozorci nezamykají. Čurda se může pohybovat po chodbách a dokonce navštěvovat volně vězeňský dvůr. Proč by toho nevyužíval, když odvedl a odvádí pro gestapo tak cennou práci? Má zvláštní příděl stravy, dosyta spí, čte si a chodí se na dvůr opalovat.

Rekreace, byť za zdí. Nezdá se, že by ho něco trápilo.

A jednou to přišlo: „Asi po 7 týdnech vazby byl jsem předveden do Petschkova paláce ke komisaři Pannwitzovi. Ten položil na stůl vkladní knížku nějaké německé banky na obnos 5 000 000 K a řekl mi, že ty peníze jsou moje. Neřekl mi sice, proč ty peníze mám dostat, a já jsem také nevěděl proč. Přiznávám, že jsem o vypsané odměně 10 000 000 K na dopadení atentátníků věděl. Stálo to ve všech novinách a byly vylepeny vyhlášky. Nechtěl jsem tyto peníze přijmouti. Pannwitz mi na to řekl, že Gerik dostal také tolik, ale prosil jsem, aby mne propustili na svobodu. Neodpověděli na to a vedli mne zpět na Pankrác. Asi po 14 dnech byl jsem opět předveden k Pannwitzovi v Petschkově paláci a ten mi řekl, že knížku přijmouti musím. Zároveň mi vydali dokumenty na jméno Karel Jerhot. Dokumenty jsem převzal, knížku jsem však nevzal, nýbrž vzal ji jeden gestapák jménem Diabo, který knížku zamkl do trezoru. Diabo mne odvedl pak do německé banky na náměstí Republiky, kde mi bylo vyplaceno 20 000 K, stvrzenku jsem podepsal já (…) Pak jsem byl propuštěn s tím omezením, že jsem nesměl opustit Prahu. Gestapo mi přikázalo garsonieru v Praze VIII. – Libeň, Blanická 4,“ uvedl Čurda při výslechu 16. června 1945. (Blanická, Blanikgasse č. 1332/4, dnes nám. dr. Holého)

Vrchní kriminální tajemník Heinz Diabo (nar. 18. 10. 1910) působil u gestapa v Praze od roku 1939. Podílel se na přípravách tzv. radiových her s centry zahraničního československého odboje. Z nezjištěných důvodů právě on kontroloval Čurdovo konto, opatroval jeho vkladní knížku a dával mu peníze. Po válce se bude říkat, že se zmocnil zbytku, což znamenalo většiny Čurdových peněz. Ale tak tomu nebylo.

Po dvou měsících se Čurda – pardon, Karel nebo přesněji Karl Jerhot, neboť je z něj novopečený říšskoněmecký státní příslušník – stěhuje na Vinohrady, gestapo mu přidělilo byt ve Francouzské ulici č. 8. Asi by se rád cítil jako muž bez minulosti, avšak ta nejen trvá, ale vtahuje jej stále více do Ďáblova klína a on si může pod stále většími dávkami alkoholu myslet, on si chce myslet, že jí uteče. Že nebude jednoho dne povolán k účtování.

Zamiluje se?

„Seznámil jsem se v tu dobu s Marií Bauerovou, kadeřnicí, s kterou jsem začal milostný poměr, který nezůstal bez následků. Chtěl jsem si ji proto vzíti a chtěl jsem mít větší byt. S Bauerovou jsem se seznámil prostřednictvím jistého Roberta Ereta, který vykonával funkci tlumočníka u gestapa (…) Byl vlastním povoláním holič, asi 38 let stár, menší postavy, měl tmavší vlasy, podlouhlý obličej. Byl nemanželského původu, jeho matka se jmenuje Řepová a bydlí v Manětíně u Plzně. Za svobodna se jmenovala pravděpodobně Eretová. Je mi známo, že Eret jel v dubnu 1945 se svou rodinou do Manětína k matce, odtamtud odjel dále sám, rodinu tam zanechal, a sice udal, že jede do Mnichova, kde již působil před tím. Je to Čech, který mluví perfektně německy. Nežli se dítě Bauerovou čekané narodilo, žádal jsem na gestapu o povolení k sňatku, a sice o papíry na svoje pravé jméno, aby dítě neslo moje jméno. Oni to však odmítli, jelikož to jest prý příliš komplikované, ale umožnili mi uzavření sňatku před stavovským úředníkem německým v Pařížské tř. Tam jsem dne 21. února 1944 uzavřel sňatek s Marií Bauerovou pod svým novým jménem Karel Jerhot. Proto se moje manželka jmenuje Marie Jerhotová a dítě dne 28. února 1944 narozené Karel Jerhot.“

Marie provdaná Jerhotová, nar. 13. 8. 1914, byla podobné sociální klasifikace jako její nový manžel a podobně osobnostně jednoduchá. Vlastně se v době, kdy poznala Čurdu, jmenovala Späckerová, neboť byla ve Vídni provdána za elektrotechnika Emila Späckera. Avšak „neměla jsem ho ráda, ježto byl říšský Němec a nesnesli jsme se spolu“. V září 1942 přijela do Prahy za svou sestrou, manželkou gestapáka Ereta. Když spolu byli v jedné kavárně na Václavském náměstí, představil jí zde Eret Karla Čurdu, takto Jerhota. „Okamžitě jsem se do něj zamilovala a on do mě.“

Pak si prý dopisovali, potom za Čurdou přijela na dva dny, v únoru 1943 na celý měsíc. Nato se rozvedla s panem Späckerem a v dubnu 1943 se k Čurdovi-Jerhotovi nastěhovala. Čím se Čurda živí, prý nevěděla. Snad to byl továrník, nebo něco takového… Často prý byl mimo byt, ale upozorňoval ji, že to není kvůli jiným ženám. Hlavně, že jí dával peníze.

A co Čurdova předválečná vážná známost, Karolína Jiráková, nar. 3. 11. 1917 v Mláce u Třeboně? Ta po válce uvedla, že spolu chodili od konce roku 1938 do doby, než se Čurda v létě 1939 ztratil. Dne 6. března 1940 Jiráková porodila Čurdovi dceru (uváděla však pouze „děcko“, „dítě“ – pozn. aut.). „V roce 1942 přišel v dubnu za mnou jakýsi Jan Kostečka z Hlíny, přinesl mi lístek se sdělením, že Karel je zdráv a je tady a že bližší mi řekne jeho sestra. Ta mi pak také sdělila, že mám odjeti tajně do Kolína, kde na mne Čurda bude čekat. Když jsem se s ním sešla v Kolíně, sdělil mi, že byl od roku 1939 v Anglii a že se vrátil jako parašutista, abych proto o něm nikomu neříkala. Říkal mi také, pod jakým jménem zde žije, na jméno to si však již nepamatuji. Před rozchodem dal mi fotografii a řekl, abych se s ní v případě, že by se mu něco stalo, po válce přihlásila u čsl. úřadů, že bych pak dostala podporu na dítě. Co tady dělá, nebo co dělal dříve, neříkal.“

V srpnu 1942, tedy už v době, kdy bydlel v libeňské garsoniéře, vzkázal Čurda Jirákové po své sestře, aby za ním přijela do Prahy. „Vykládal mi, že byl 2 měsíce zavřen pro překročení hranic, že se však nyní může volně pohybovat a že se můžeme vzíti. Sliboval, že obstará byt a že ho zařídí. Peníze, říkal, že má. Na můj dotaz, jak to, že z toho tak lehce vyvázl, odpověděl, že mu nic nemohli dokázati, jelikož nesmí mluviti, že je pod přísahou. Já jsem mu věřila a více jsem se ho na nic netázala. Asi za tři neděle mne opětně pozval, abych se přijela podívat na zařízený byt. Přijela jsem a zavedl mne na Vinohrady do Francouzské 8, kde skutečně měl dvoupokojový zařízený byt. Zarazilo mne, že byt zněl na jméno ‚Jerhot‘.“

Je to opravdu tvůj byt?, zajímá se Jiráková.

Ať prý se nestará, nic jí do toho není a nic se jí nestane. Zkrátka si musel dát jiné jméno.

Dává jí od bytu klíče pro případ, že by ho navštívila bez ohlášení.

V říjnu se tak stane. Jiráková je v bytu a v tom přichází Čurda s Bauerovou-Späckerovou. Je to malé faux pas. „Když spatřil při vstupu, že jsem přijela, vystrčil onu ženu opětně ven se slovy, že tam nemůže jíti, že jí to vysvětlí. Do bytu pak se nevrátil. Druhý den ráno přišli do bytu dva muži a hledali Jerhota-Čurdu, a ptali se mě, co tam dělám. Vysvětlila jsem jim to, načež jeden slíbil, že jej přivede. Byli to Němci. Asi v 11 hodin také skutečně ten jeden s ním přišel, začal mi tam vyčítat, proč jsem přijela a proč za ním vůbec chodím, že je Němec a že je to byt svobodného pána. Řekla jsem mu, že kdybych to věděla a kdybych neměla s ním děcko, že bych za ním nechodila. Onen Němec chtěl, aby mi dal nějaké peníze. On odpověděl, že nemá žádné u sebe a hodil mi jen 500 K na stůl. Když to ten Němec viděl, něco mu vyčítal a spolu odešli. Já jsem odjela rovněž domů.“

Karolína Jiráková ale úplně neostrouhá, gestapo má zájem na tom, aby Jerhot-Čurda pro ně mohl pracovat nerušen osobními problémy takového rázu: „Asi v březnu 1943 jsem byla předvolána na Gestapo z Prahy a tam mi byla vydána spořitelní knížka na jméno mého dítěte s vkladem K 20 000,–, dalších 20 000 bylo mi vloženo gestapem dne 6. září toho roku. Při tom jsem musela podepsat prohlášení, že převzetím této spořitelní knížky zříkám se všech právních nároků vůči Karlu Čurdovi/Jerhotovi.“

Čurda plní úkoly gestapa a svůj perfidní účet plní dalšími mrtvými. Holduje alkoholu a ledabyle se stará o svou rodinu, manželce ale dává dost peněz a to jí snad stačí. Přátele nemá, jen kumpány mezi gestapáky a konfidenty. Jeho alkoholismus ovlivňující spolehlivost a výkonnost způsobuje, že pro konfidentskou a provokatérskou činnost je využíván stále méně. Blíží se konec.

„11. dubna 1945 jsem se odstěhoval se svojí rodinou z Prahy do Manětína. Tam jsem bydlel se svou rodinou pod jménem Karel Jerhot u pí. Řepové. Jel jsem ještě dvakráte do Prahy pro kufry a šel jsem k Diabu na Gestapo pro peníze. Šel se mnou do banky na Hybernském nám. a chtěli jsme vybrat zbytek vkladu. To bylo ještě v dubnu 1945. Banka nám peníze sice vyplatila, a sice asi 3 900 000 K, dali nám však marky. Jelikož jsem v té době měl obavu o hodnotu marek a Diabo tyto mé obavy sdělil (zřejmě má být ‚sdílel‘ – pozn. aut.), vzal Diabo při svém odjezdu tyto peníze s sebou a slíbil mi, že je vloží pro mne v nějaké německé bance. Řekl mi ještě, abych v případě nebezpečí utekl s rodinou do Německa. Celkem jsem zřejmě spotřeboval z oné knížky, na které bylo vloženo 5 000 000 K, 1 100 000 K. Zůstal jsem v Manětíně a 5. května 1945 jsem se přihlásil na čet. stanici v Manětíně u Plzně jako parašutista, který se skrýval. Prosil jsem, abych byl převeden do Prahy. Této mé prosbě vyhověli a předali mě OBZ.“ (výpověď 16. 6. 1945)

Z Manětína Čurdu předali do vazby Krajského soudu v Plzni, odkud byl odvezen do Prahy na hlavní štáb Ministerstva národní obrany. O rozsahu jeho zrady se ještě neví, takže po výslechu a sepsání protokolu je Čurda propuštěn. Zdržuje se pak v Praze u známých. Dne 17. května jej policisté zatknou na Smíchově v oficíně holiče a kadeřníka Jana Kalouska. Byl tady Čurda jen náhodou? U mistra Kalouska se totiž svého času vyučil Čurdův švagr, gestapák Robert Eret…

Čurda ohledně peněz při výslechu lhal.

Svou krvavou odměnu si totiž přivezl do Manětína.

Marie Jerhotová po válce vypověděla, že z peněz, které jí Čurda-Jerhot dával, si uložila na knížku 14 000 korun. Ještě než byl Čurda zajištěn četníky a odvezen do Prahy, stačil jí předat na 70 000 korun v hotovosti; tyto peníze pak odevzdala na četnické stanici v Manětíně, jejíž velitel potvrdil, že Jerhotové „bylo zabaveno“ 73 000 protektorátních korun.

Jenže Jerhotová věděla, že někde v domě paní Řepové jsou ještě jiné Čurdovy peníze.

„Tyto peníze přinesl Čurda asi tři dny před naším odjezdem do Manětína (je otázkou, kdo se pletl či lhal ve věci doby vybrání peněz; spoléhal snad Čurda na to, že nakonec vyvázne bez trestu a s penězi zmizí? – pozn. aut.) v dubnu 1945 a řekl, že tento obnos vybral z vkladní knížky, na kterou bylo vloženo oněch 5 milionů korun z Heydrichovy aféry.“

Čurda-Jerhot své manželce neřekl, kam tyto peníze u Řepové schoval.

Jerhotová je hledá, slídí po domě a prohledává jeho příslušenství.

V kůlně nachází balík. Napěchovaný bankovkami. „Já jsem ty peníze nepočítala, byly to vesměs bankovky stomarkové.“

To, že Čurda přivezl své miliony do Manětína, potvrdil také Václav Václavík – muž, jehož život by vydal na několik thrillerů (Václavík, český policista původem z Manětína, byl přikázán na pražské gestapo jako tlumočník referátu II G – zbraně a diverze. Byl zapojen do protinacistického odboje a přímo v Petschkově paláci „jezdil na tygrovi“, jak sám říkal.

Gestapo jej zatklo 9. prosince 1942 a až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen a v jeho pobočkách).

Václav Václavík podal 14. listopadu písemně svědectví, že když se počátkem května 1945 vrátil do Manětína, poslal pro něj Čurda jeho bratra a potom mu nabídl 3 miliony korun, pomůže-li mu Václavík k útěku…

Marie Jerhotová odnáší peníze do domu. Pokud není zatopeno, zakládá oheň v kamnech. Pak přikládá nikoli dřívím, ale penězi. Krvavými penězi po Karlu Čurdovi. Vyletí komínem stejně jako pozůstatky těch, za jejichž smrt ty peníze dostal.

Karel Čurda byl odsouzen k trestu smrti, stejně jako Viliam Gerik. Stejného dne, 29. dubna 1947, spolu půjdou na šibenici. Čurda jako zdecimovaná troska, Gerik jako frajer, jímž byl vlastně vždycky, až do poslední vteřiny, žertuje černě před popravčím mistrem Nenáhlem.

Gerikovu smrt konstatuje soudní lékař v 11.45.

Čurdovu v 11.57.

Z knihy Aktéři, kulisy a propadliště války a okupace, kterou vydalo nakladatelství Futura a můžete si ji koupit za 60 Kč