JAN DAWIDKO

Po 21. srpnu 1968 se přejmenovávaly všechny ulice v Praze na Vinohradech a Žižkově na Dubčekovu.

V té době coby dvaadvacetiletý mladík jsem pracoval na Praze 3 v četě oprav chladírenského zařízení. Z práce jsem přišel po 16. hodině domů. Hned ve dveřích mi otec dal cedulku s adresou, abych šel opravit chlazení na centrálních stupačkách v Baranově ulici. Snědl jsem polévku a šel se podívat, co je na centrálním chlazení za závadu, proč levá stoupačka v pětipodlažním baráku nechladí.

Stavil jsem se u paní Novákové, která se starala o závady a ta mi řekla, že byt v druhém patře č. 6 má závadu na chladničce, která byla v předsíni centrálně zabudovaná ve zdi.

Oběhl jsem všech dvacet partají, začal jsem od 5. patra a šel směrem dolů. Závada byla ve 3. patře; stačilo přiškrtit vstřikovací ventil a v č. 6 to začalo opět chladit.

Po skončení opravy jsem zašel za paní Novákovou, aby mi podepsala pracovní výkaz. Pozvala mě dál, uvařila mi kávu a dala na stůl bábovku. Mezitím začala vypravovat, co se jí přihodilo toho dne.

Jendo, povídá, představ si, co se stalo, když jsem šla k vám nahlásit závadu. Vyjdu z baráku a na rohu ulice, tam, kde na ceduli bylo dřív napsáno Baranova, najednou stálo Dubčekova. Ani jsem tomu nechtěla věřit, ale na dalším rohu zase a na dalších rozích zase Dubčekova ulice. Došla jsem až do vaší ulice a tam to bylo stejné. Docela jsem zapomněla, v kterém baráku bydlíš, tak jsem se zeptala, ale nikdo mi to nechtěl říct.

Po dlouhé době mi to řekla vaše sousedka, která mě znala.

Stála jsem u vašich dveří celá rozklepaná a zazvonila. Přišel mi otevřít tvůj otec, kterého jsem neznala. Oba jsme na sebe hodnou chvilku koukali a já mu třesoucím se hlasem povídám: Pane Dubček, je Jenda doma? Tvůj otec na mě koukal jak na zjevení.