ALEXEJ MIKULÁŠEK

HRBÁCSEK, Magdaléna (ed.): Židovský kultúrny fenomén v stredoeurópskom kontexte / Zsidó kultúra közép-európai kontextusban. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre / Fakulta stredoeurópskych štúdií, 2016. 254 str. ISBN 978-80-558-1092-8

Ústav stredoeurópskych jazykov a kultúr (Fakulta stredoeurópskych štúdií Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře) zorganizoval 27. října roku 2015 mezinárodní konferenci nazvanou Židovský kultúrny fenomén v stredoeurópskom kontexte. Záštitu nad konferencí převzal velvyslanec státu Izrael na Slovensku J. E. Alexander Ben-Zvi. Recenzovaný sborník představuje výstup ze setkání (resp. prvního ročníku jednání, které v roce 2017 vstupuje už do svého třetího ročníku), jehož cílem bylo, jak stojí v úvodním slově Magdalény Hrbácsek, „spoznať históriu, tradíciu i náboženstvo židovskej menšiny na Slovensku, Maďarsku, Čechách a v Poľsku. Konferencia sa venovala aj problematike dejín Izraela. Jednotlivé prednášky priblížili židovskú tematiku v umení (literárne diela, preklady, filmové adaptácie, výtvarné, hudobné umenie, sochárstvo a umelecké staviteľstvo), cestovnom ruchu, ako aj boj proti antisemitizmu“. Přednášky a studie byly publikovány „v takom jazyku, v akom odzneli, čiže v anglickom, slovenskom, českom a maďarskom“. Dominují v něm „historicko-vedné témy a výskumné postupy archivistiky, historickej geografie a metódy heuristiky, historickej kritiky a interpretácie. Okrem dejín Izraela sa jednotlivé štúdie venujú obdobiu druhej svetovej vojny a holokaustu v stredoeurópskom kontexte. Umenovedné témy približujú židovský kultúrny fenomén cez prizmu literárnej vedy, teatrológie, filmológie, vedy o rozhlasovom a výtvarnom umení v stredoeurópskom kontexte“. Jak rovněž zdůraznila v úvodu editorka svazku, sborník nejen že „prináša možnosti medziodborového dialógu“, ale rovněž svébytně „obohacuje židovskú menšinovú národnostnú kultúru na Slovensku a v strednej Európe“ a současně se snaží „o to, aby pomáhal aj výchove k tolerancii a spolupatričnosti medzi ľuďmi.“ (Vše na s. 5)

Sborník obsahuje jedenadvacet příspěvků, a protože není v této recenzi prostor pro jejich hlubší analýzu a interpretaci, popř. kritická doporučení, omezíme se spíše na jakýsi „anotační“ záznam zohledňující ty aspekty předneseného textu, jež pokládáme za stěžejní, „nejzajímavější“. Budeme v tomto výčtu postupovat podle pořadí, v němž byly studie publikovány.

Tibor Grüll z University of Pécs v přednášce JEWISH PRESENCE IN THE DANUBIAN PROVINCES OF THE ROMAN EMPIRE poukazuje nejen na fakt přítomnosti židovsky příznakových artefaktů, ale zamýšlí se nad tím, jakým způsobem se dostali Židé do Podunajského prostoru Římské říše („ako otroci, vojaci, obchodníci a prisťahovalci“, s. 9).

Rabbi Misha Kapustin se v eseji THE MEANING OF THE WORD AND LITERATURE IN JUDAISM zamýšlí „nad významom slov Písma v zmysle literatúry judaizmu“, přičemž autor naplňuje zásadu způsobem dobře známým i z Konstantinova církevně slovanského Proglasu.

Tomáš Lang v obsáhlém (ve sborníku nejrozsáhlejším) a místy až dokumentárně laděném příspěvku PROTIŽIDOVSKÉ POGROMY NA SLOVENSKU V ROKOCH 1945 – 1947 se zaměřuje na projevy nepřátelského chování (včetně pogromistického) z řad majoritní společnosti, jemuž byli vystaveni přeživší Židé vracející se z koncentračních nebo pracovních táborů do svých domovů, na chování plynoucí nejen z předsudků náboženských nebo rasových či sociálních, ale i ze snahy udržet si arizovaný židovský majetek. Všímá si i psychických traumat těch, kteří se vrátili (k nelibosti arizátorů a antisemitů), přičemž osobitou pozornost věnuje antisemitským případům z okresů Topoľčany, Nové Zámky a Nitra.

Na referát autora recenze – o Jindřichu Kohnovi jako představiteli česko-židovského hnutí přelomu 19. a 20. století a let meziválečných –, analyzující Kohnův dvousvazkový výbor z rozsáhlého díla „Asimilace a věky“ (KONTEXTY ŽIDOVSKÉ LITERATURY Z ČESKOŽIDOVSKÉHO POHLEDU), navazuje studie Marty Žilkové, vědecké redaktorky sborníku, nazvaná SPRAVODLIVÝ MEDZI NÁRODMI. Autorka se zaměřuje na rozhlasové počiny tematicky i jinak spjaté s obdobím holocaustu na Slovensku: jednak na inscenace rozhlasových her (umělecké drama francouzského autora Davida Zane Mairowitze Planeta popola, dokumentární drama Anny Gruskové Rabínka), jednak na další rozhlasové žánry a pásma (Jaroslav Rozsíval: Rozhovory s Tomim Reichentalom, Ivica Ruttkayová: Stopy v tichu; Dagmar Mozolová: Encyklopédia spravodlivých). Jejich autoři si spojily s těmi, kteří přežili genocidu židovstva během 2. světové války právě díky mimořádným lidem, již riskovali svůj život, aby pomohli. Tato díla připomínají nejen utrpení Židů, ale i heroismus „malých lidí“. Současně autorka dokládá, v dnešním umění časté, fakt rozmývání žánrových hranic, žánrového i druhového míšení různých postupů (uměleckých a žurnalistických, uměleckých a dokumentárních).

Obsáhlý referát Juraje Nováka ŽIDOVSKÁ IDENTITA V ARCHITEKTONICKOM KULTÚRNOM DEDIČSTVE NITRY obsáhle dokládá, že nitranské „židovské kultúrne dedičstvo si bezpochyby zaslúži oveľa viac pozornosti, ako mu v súčasnosti venujeme. Dôvodov je hneď niekoľko. Veď predsa židovská časť obyvateľstva Nitry, hlavne v 19. storočí a medzivojnovom období 20. storočia, bola prirodzenou súčasťou jej populácie, bola súčasťou jej každodenného života, a čo je dôležité, nemalou mierou prispela k hospodárskemu a kultúrno-spoločenskému rastu tohto mesta. Napomáhala budovať jedinečný kolorit Nitry“ (s. 87) a současně usiluje „hľadať a odkrývať židovskú identitu v architektonickom dedičstve Nitry, a to tak na pozícii tvorcu – architekta, ako aj na pozícii objednávateľa – pôvodného vlastníka. Tiež zohľadníme pozíciu človeka, ktorý dnes kráča Nitrou, či človeka – dnešného vlastníka nehnuteľnosti, ktorí mnohokrát obaja ani len netušia, aké architektonické hodnoty vytvárajú náš mestský priestor, v prípade vlastníka dokonca prostredie jeho domova.“ (s. 88) Oceňuje především přínos moderních architektů Oskara Singera, Friedricha Weinwurma a Ferdinanda Silbersteina, stranou neponechává ani peripetie funkcionalistických projektů Michala Maximiliána Scheera.

Katarína Zechelová ve studii STEFAN ZWEIG – EURÓPAN – ŽID uvádí, že „Stefan Zweig je prioritne a dlhodobo považovaný za Európana, svetoobčana, kozmopolitu, humanistu a pacifistu. Jeho židovstvo splýva vo väčšine prípadov s týmito kategóriami a stráca sa v nich.“ A klade si otázky: „Akú úlohu však zohrávalo židovstvo v jeho živote, ako ho vnímal on sám a aký vplyv malo na jeho tvorbu? Akým spôsobom možno recipovať a vytvárať obraz Stefana Zweiga ako židovského autora?“ (s. 115) Sleduje mj. interferenci motivů „domova“ a „ciziny“ a jejich průniky v životě i díle. „Kde je teda odpoveď na otázku židovstva a jeho významu v jeho živote a diele? Odpoveď nám naznačuje sám v liste Alfredovi Wolfovi zo dňa 4. 2. 1937: ‚Nemyslím si, že potrebujeme zakladať „židovskú“ literatúru, ale že máme písať len to, čo nás trápi. A práve tým, že sme Židia a nepopierame to, sa v našom diele bude odrážať aj sám o sebe jeho židovský charakter.‘“ (s. 121) Identifikuje především motivy a pocity věčného osamocení, izolovanosti, bezdomovectví a cizosti jako „predominating symbols of Zweig‘s European- Jewish existence.“ (s. 115)

Viera Jakubovská ve studii nazvané SAKRALIZÁCIA PROFÁNNEHO V TVORBE M. CHAGALLA navazuje přímo na výzkumy M. Eliadeho (Posvätné a profánne, Dejiny náboženských predstáv a ideí/I. Od doby kamennej po eleusínske mystériá) a na to, co Eliade nazývá „posvätnými miestami ľudského súkromného univerza“. (s. 128) Autorka dospívá mj. k názoru, že každodennost, „ktorú maľoval, bola tak ďaleká od života moderných umelcov, že keď sa objavila na jeho obrazoch, nadobudla podobu čudných preludov. Vrodená hravosť a imaginatívnosť ho priviedla pod vplyvom kubistov k tomu, že vo svojich obrazoch začal zobrazovať tretí, psychologický rozmer. Tento rozmer sa stal podstatným znakom celej jeho nasledujúcej tvorby. Prejavoval sa v alogickosti (v zmysle formálnej logiky), zázračnosti, a metaforičnosti zobrazovaného imaginatívneho sveta.“ (s. 132)

Anna Šírová-Majkrzak se v studii JANUSZ KORCZAK – ŽIVOT JAKO DÍLO zaměřuje na odkaz vynikajícího učitele, jenž jako „Polák a Žid považoval svoji dvojí národní identitu za samozřejmost, stejně jako tisíce dalších lidí, kteří tvořili pestrou mozaiku do druhé světové války mnohonárodnostního polského státu. Podobně jako Julian Tuwim a Jan Brzechwa, bez kterých si nelze představit polskou literaturu – jejich básně pro nejmladší čtenáře jsou dodnes bezkonkurenční, zná je každé dítě, pro které je polština rodným jazykem. Polákem a Židem byl Ludwik Zamenhof, tvůrce jazyka esperanto, Kazimierz Funk, který do světové vědy zavedl pojem „vitamín“ i Maksymilian Faktorowicz, zakladatel kosmetické firmy Max Factor. Polský původ měl světoznámý pianista Artur Rubinstein, v židovské rodině se narodil Roman Polański. Bylo by možné vyjmenovat řadu dalších osobností, které postupná asimilace jejich předků vyvedla z ghett na široké pole mezinárodních aktivit.“ (s. 135) Jako mnozí jiní až „pod vlivem antisemitismu a nenávisti si uvědomil, že je také Žid, a postupně se s pronásledovanými plně ztotožnil.“ (Tamtéž) Autorka rovněž hodnotí film Andrzeje Wajdy (1990, scénář Agnieszka Holland) „o posledních měsících Janusze Korczaka“ a vyjadřuje přesvědčení, že teprve čeká na své mezinárodní docenění.

Ján Gallik v analýze nazvané ŽIDIA A KRESŤANIA V MEDZINÁBOŽENSKOM DIALÓGU aktualizuje význam dokumentu přijatého na II. Vatikánském koncilu a nazvaného Nostra Aetate, v němž spatřuje „svedectvo o postoji Katolíckej cirkvi k nekresťanským náboženstvám v duchu napomáhať k jednote a láske medzi ľuďmi a národmi“. (s. 147) Z dokumentu obsáhle cituje pasáže věnované „židovskému náboženství“, např. že „Sväté písmo svedčí, že Jeruzalem nespoznal deň svojho navštívenia a Židia z veľkej časti neprijali evanjelium, ba viacerí sa aj postavili proti jeho šíreniu. Ale podľa apoštola Pavla Židia sú napriek tomu ešte stále veľmi milí Bohu za zásluhy otcov, lebo Božie dary a jeho povolanie nemožno odvolať. Spolu s prorokmi a tým istým apoštolom Cirkev čaká deň, ktorý je známy jedine Bohu, keď budú všetky národy vzývať Pána jedným hlasom a slúžiť mu spojenými silami /…/.“ (s. 148) Současně mj. připomíná, že i „vďaka tomuto dokumentu spred 50-rokov spájajú súčasní lídri významných celosvetových židovských i kresťanských organizácií svoje sily k obrane pred islamskými extrémistami“. (Tamtéž)

Štefan Timko v příspěvku nazvaném ŽIDOVSKÁ TEMATIKA VO FILMOCH JÁNA KADÁRA mj. připomíná, že Kadár svoje diela často zasadzoval do multikultúrneho (zväčša mestského) prostredia a zobrazoval národnostnú a kultúrnu pestrosť, nielen ako generátor medziľudských konfliktov, ale aj ako inšpiratívne a ideálne prostredie. Jeho fascinácia heterogénnym kultúrnym prostredím a zameranie sa na osudy predstaviteľov minorít je úzko spätá s Kadárovým osudom Žida vyrastajúceho v maďarsko-slovenskom prostredí, ktorého životná skúsenosť bola výrazne ovplyvnená antisemitizmom a holokaustom v období 2. svetovej vojny.“ (s. 151) Analyzuje židovsky příznakové motivy ve filmech jako Smrt si říká Engelchen, Obchod na korze nebo Angel Levine (natočený v USA). V jiné souvislosti pak oprávněně soudí, že až surový „antisemitizmus, ktorý pripravil Kadára o najbližších, bol spúšťačom jeho záujmu o tradície jeho predkov: ‚Bol som vychovaný ta, že som nikdy necítil ani religiózne ani národnostne židovsky. Povedal by som, že som vlastne nevedel, že som Žid, dokiaľ to Hitler nevyslovil.‘ “ (s. 152)

Irena Lehocká se v práci ETNICKÉ STEREOTYPY V ŽIDOVSKÝCH VTIPOCH A ANEKDOTÁCH V STREDOEURÓPSKOM PRIESTORE zaměřuje právě na ty „kratinké“ humoristické žánry, jejichž autory byli Židé, jsou známé českému i slovenskému publiku a jsou začasté projevem specifického židovského humoru jako sebe-reflexe, jde tedy o „humor kritický a sebakritický – objektom irónie nie je niekto iný ako samotní Židia“. (s. 163) Analyzuje žánry, jakými jsou historka, anekdota, hádanka, vyhodnocuje jejich ironii, sebeironii, sarkasmus, intelektuálnost, paradoxnost, realismus, upozorňuje i na problémy spojené s jejich přenosem do nežidovského prostředí: „Pri dekódovaní židovských anekdot, resp. židovského humoru, majú Slováci (nielen oni, vo všeobecnosti Nežidia) často problém, ktorý vyplýva z inej optiky sveta okolo/reality, z iných tradícií, rituálov, ale najmä z rozdielnych a nepoznaných reálií, z využitia neznámych pojmov v mnohých anekdotách a vtipoch, ktoré sú opäť rituálneho/náboženského charakteru“. V analyzovaných židovských anekdotách (rozlišuje přitom spíše antisemitské „Judenwitze“ a moudrost skrytou v „jűdische Witze“, přičemž ovšem „oba spomínané typy sa často prelínajú“, vše s. 165), shledává přítomnost „etnických/židovských autostereotypov, ktoré v niektorých prípadoch korešpondujú aj so stereotypnými predstavami iných národov (dochádza teda k zjednoteniu obrazu my a oni), ide najmä o telesné charakteristiky Žida, konkrétne veľký nos, z ktorého si strieľajú ako Židia, tak i iné národy.“ (s. 167)

Lucia Hrubalová v práci ŽIDOVSKÁ TEMATIKA V ROZVOJI CESTOVNÉHO RUCHU analyzuje pojem „náboženský cestovný ruch“ a „Jewish tourism“ a snaží se „preskúmať potenciál židovských pamiatok a nadväzujúcej infraštruktúry pre rozvoj cestovného ruchu so židovskou tematikou na Slovensku.“ (s. 171) Konstatuje mj., že v „súčasnosti je na Slovensku 105 synagóg a modlitební, ktoré sa využívajú na rôzne účely, avšak jen devět „z nich slúži náboženským účelom“, dále „693 židovských cintorínov, množstvo pamätníkov a jeden zachovalý pracovný tábor“ (s. 176) přitom podpoře „rozvoja cestovného ruchu so židovskou tematikou by pomohla pokračujúca rekonštrukcia kultúrno-historických židovských pamiatok, ich využívanie na náboženské alebo kultúrne účely, väčšia propagácia existujúcich produktov (tematických ciest, tematických prehliadok, organizovaných podujatí ap.) na domácich aj zahraničných trhoch, tvorba nových inovatívnych produktov so židovskou tematikou a ponuka služieb zodpovedajúcich požiadavkám židovských návštevníkov“ (s. 177)

Jakkoli jsou podnětné a přínosné i další studie sborníku, přednesené a napsané většinou maďarsky, budeme nadále z prostorových důvodů jen stručně sumarizovat.

Hana Guzmická ve své práci rekapituluje a komentuje OSUD ŽIDOVSKÉHO DIEVČAŤA V KNIHE ANDREY CODDINGTON ŽIDOVKA. Tibor Žilka, „spiritus agens“ konferenčního setkání, ve studii BALÁZS BÉLA A DÁVID CSILLAGGAL věnuje pozornost jednomu z prvních teoretiků filmového umění maďarsko-německo-židovského původu, jenž mj. úzce spolupracoval s Erwinem Piscatorem a zvláště s Georgem Wilhelmem Pabstem, rovněž tak s Leni Riefenstahlovou (Das blaue Licht). Studie Anikó Prepuk A POLGÁROSODÁS KORI MAGYAR ZSIDÓ TÖRTÉNET KUTATÁSÁNAK SAJÁTOSSÁGAI (s. 197-210) pojednává o vlivu liberálně emancipačních koncepcí a asimilačních „nároků“ ve věku formující se občanské společnosti, upozorňuje na jejich kontinuitu a na obtíže spojené s výkladem pojmu „židovský zlatý věk“. András Szécsényi ve studii A MUNKASZOLGÁLAT MAGYARORSZÁGON. ÚJ KUTATÁSI IRÁNYOK nastiňuje nové směry bádání v oblasti maďarských pracovních táborů během 2. světové války; mj. analyzuje monografie Eleka Karsaie, Randolpha L. Brahama a Szaboclse Szita a zdůrazňuje potřebu obratu „from political history to history of mentality and social history“ (s. 211). Sándor Tárkányi ve studii A SOPRONI ZSIDÓSÁG KÖZEL 900 ÉVES, ZAKLATOTT TÖRTÉNETE rekapituluje historický „příběh“ Židů žijících už od 11. století v Šoproni a seznamuje čtenáře s koncepcí a podobou výstavy Forgotten Sopronians – Faces, fates, victims (Az Elfeledett soproniak – Arcok, sorsok, áldozatok). Magdaléna Hrbácsek, editorka sborníku, ve studii A ZSIDÓ KULTÚRA A MÚLTBAN ÉS MA GALÁNTÁN pojednává o historii a přítomnosti židovské komunity v Galantě z kulturologické perspektivy. Anna Haniczko ve studii A DUNASZERDAHELYI ZSIDÓSÁG TÖRTÉNETE přibližuje historii židovstva na území Dunajské Stredy, a to na základě díla Tibora Kornfelda nazvaného Bolo raz jedno židovské město, Dunajská Streda. Město si v minulosti vysloužilo přívlastek „malá Palestina“ či „malý Jeruzalém“.

Závěrem lze konstatovat, že sborník přináší řadu podnětů, z nichž upozorníme jen jediný: především se nastoluje potřeba opatrnosti při hodnocení některých problematických jevů jako antisemitských (srov. např. příspěvek Ireny Lehocké o etnických stereotypech v židovských vtipech), což patrně dokládá i odmítnutí filmu Andrzeje Wajdy o Korczakovi jako filmu domněle protižidovského (částí francouzské filmové kritiky, jak připomíná Anna Šírová-Majkrzak). I další příspěvky (Štefan Timko), třebas nepřímo, rovněž dokládají, jaký význam má onen antisemitismus, paradoxně, v jisté kulturní i národní sebe-identifikaci spisovatele jako židovského (či částečně židovského). Antisemitismus především vyděluje a vylučuje z národního celku i prostoru ty, kteří jsou podle jeho hledisek židy/Židy (nebo „sežidovštění“, tzv. „bílí židé“), bez ohledu na to, co si oni sami myslí nebo s jakými kulturními hodnotami a etnickými rituály se identifikovali. Tím však zakládá a „definuje“ jistý celek (kolektivní identitu), jakkoli negativně, a tím ho i „propaguje“ a utvrzuje v kontinuitní existenci. Tohoto paradoxu si všímá i příspěvek věnovaný Jindřichu Kohnovi.

Jakkoli mohou některá ojedinělá tvrzení budit rozpaky, např. že „ani česká hraná kinematografia nie je bohatá na diela s tematikou antisemitizmu počas druhej svetovej vojny“ (s. 156), což neplatí ani pro filmové umění do roku 1989, zvláště pro šedesátá léta, natož pak pro produkci polistopadovou, nelze ani jednomu příspěvku upřít jednak široce založený fundament, jednak vědecký přínos, navazující nejednou na vlastní a dlouholeté badatelské aktivity.