JAROSLAV KOJZAR

Ležel jsem v zátočině řeky. Ukryt stromy a keři, před nimiž byla malá plážička. Byl jsem sám. Nikde ani človíčka. Voda přede mnou plynula pomalu a narušovala ji jen nějaký ryba, která se chtěla „nadýchat“ kyslíku. Pak se kolem udělal kruh, jenž se šířil dál a dál, až zase byl klid na hladině. Bylo divné, že jsem tu sám, když prázdniny byly v plném proudu a děti nejen tady v zátočině bývávali po celý den. Slunce svítilo, teplota měla „jen“ svých pětadvacet stupňů a foukal mírný větřík. Možná to odradilo jiné návštěvníky. Byl jsem tomu rád, protože jsem čekal na jednu dívku, která sem za mnou přicházela. Žila s prarodiči nedaleko. Studovala v Praze. Tady trávila prázdniny. Našli jsme k sobě úzký vztah a zdálo se, že nejen prázdninový. Často jsem si ji představoval jako bohyni, která vystoupila z řeky. Něco jako Pallas Athéna, ale tady kolem nebyly vody objímající bájný Kypr.

Čekal jsem a čekal. Přijde dnes? Nepřijde? A jak jsem jí vůbec říkal? Eva? Iva? Eva byla první žena vytvořená Bohem. Pro mne také první. Jméno Iva snad pocházelo od starých Slovanů a bylo zkratkou mužského Ivana, tedy onoho hebrejského Jochanána, v překladu Bůh je milostivý, anebo pocházelo dokonce od keltského názvu pro tisový luk, jenž patřil k užívaným zbraním starých obyvatel Anglie. Těžko říci. Někdy jsem jí proto říkal Evo. I když jsem věděl, jak se opravdu jmenuje. Nechávalo jí to klidnou. Pro mne však byla „milostivým bohem“ a zároveň „tisovým lukem“, jehož tětivou bych chtěl být.

Čekal jsem, čekal. A při tom usnul a zdál se mi sen, který mě naplnil štěstím a snažil se vyplnit mé touhy…

xxx

Přišla. Políbila mě na ústa. Dotkla se mě a já vzrušením ani nedýchal. Objala mě a já, aniž jsem si ověřil, zda jsme či nejsme sami, jí objetí opětoval. Nevím, jak se to stalo, ale spojili jsme se. Tak, jak se milující muž s milující ženou spojuje. Trvalo to dlouho nebo jen krátce? Kdyby se mi někdo zeptal, neuměl bych odpovědět. Chvíli jsme potom leželi a beze slova se dívali na pomalu plynoucí řeku. První vstala ona. Podala mi ruku a řekla jenom: „Pojď!“ a já úplně bez vůle se vydal s ní proti proudu řeky. Nevěděl jsem, že nás čeká dlouhá pouť.

Zastavili jsme se až v jakési veliké stáji. Bylo tady mnoho a mnoho běloušů. Jeden z nich natočil k Evě hlavu. A radostně zahryzal. Pohladila ho. Vzala odkudsi sedlo a osedlala ho. Ostatní koně jako by nás pozorovali. Měli své hlavy natočené k nám a sledovali nás. Sedla na něj a řekla jen: „Vyskoč si za mne. Pojedeme. Daleko.“ Trvalo chvíli, než jsem se dostal za ní a objal jí kolem pasu. Sedlo mě tlačilo, ale mlčel jsem. Jediným pohybem bělouše popohnala ke klusu. Ne moc rychlého. Bělouš ale hrdě nesl svou hlavu. Věděl, co má dělat. Věděl, že panička, je vlastně „jeho pán“, na něhož čekal. Jeli jsme daleko. Loukami, lesy, podél naší řeky. Až před jedním kopečkem, nepatrným, jen snad metr vyčuhujícím nad ostatní krajinou, zastavila. „Tady si odpočineme,“ řekla. Seskočili jsme z koně. Poplácala ho a z kapsy vytáhla kostky cukru. Vděčně se na ní podíval a rychle je zhltl. Pak poslušně zůstal stát a čekal na další rozkaz. „Jdi domů!“ Přikázala. „Cestu znáš.“ Jako by rozuměl každému slovu, pokynul hlavou a poklusem se dal stejnou cestou zpět. „Zůstaneme zde, odpočineme si.“ Neměl jsem hlad ani žízeň a přesto voda ze studánky, o níž jsem až do chvíle, dokud se nesklonila, aby se mohla napít, nevěděl, mi zachutnala. „Počkej chvíli,“ nařídila mi a zmizela v lesním porostu. Čekal jsem tedy. Netrvalo dlouho a vrátila se. V dlaních měla plno červených lesních jahod, které byly větší než zahradní. A chutné, velmi chutné. „Jez,“ řekla. „A co ty?“ opáčil jsem já. „Už jsem jedla.“

Začalo se stmívat. Našli jsme místo plné mechu. Ulehli jsme tam vedle sebe. Zase jsem ji hladil a ona mne. Tak jsme usnuli.

Ráno, když jsem se probudil ze spánku, který neměl sny, jsem zjistil, že jsme sám. Chvíli jsem se rozhlížel a už chtěl zavolat Evo – Ivo, ale nebylo to nutné. Seděla na břehu naší řeky a před ní modrá kanoe se dvěma vesly. „Čekala jsem, až se probudíš. Nechtěla jsem tě budit. Naše cesta bude ještě dlouhá.“ A jeli jsme proti slabému proudu. Já vpředu, ona vzadu. Uměla veslovat, znala i svou řeku. Věděla, kde je potřeba více zabrat, kdy stačí méně námahy.

Zastavili jsme se až u zříceniny nějakého hradu, který se tyčil na ostrohu nad řekou. Skála, na níž stál, se vkliňovala do vodního toku. Řeka tu nabrala větší rychlost. Veslování sem nebylo tak snadné. Vytáhli jsme kanoi na břeh a vylezli po příkré stěně nahoru. Byla to zřícenina, i když zespodu od řeky vypadala majestátně. To jen věž a stěna bývalého hradního paláce, která tvořila zeď, vypadaly jako by stále v nich žili lidé. Nežili tu však. Jen my dva. Zastavili jsme se na udupaném nádvoří a rozhlédli kolem. Nestáli jsme tu však dlouho. Eva – Iva mě vzala za ruku a zamířili jsme si to k jedné zdi. Když jsme k ní došli, objevila se před námi malá dvířka. Vzal jsem za kliku. Nebyly zamčené. Otevřel jsem je a před námi se objevila svícemi osvětlená síň, kde na starém dubovém stole, byla připravena hostina pro příchozí. Zvěřina, kuřata, chléb mající jiné parametry, než se dnes prodává v pekařstvích, sklenice naplněné vínem a plné sudy. Bylo tu i ovoce. Jablka, mango, hrozny, banány, papája… Ten, co hostinu připravoval, musel jako Marko Polo projet velký kus světa.

„Vejdi!“ řekla mi. „To je připraveno pro nás.“ Nerozuměl jsem tomu. Chtěl jsem se zeptat, kdo to připravil, ale ona už byla uvnitř. Sedla si do křesla a pokynula rukou. Hlad zabránil další otázce. A po něm únava. V koutě místnosti byly na vyvýšeném místě položeny kožišiny a lněné přikrývky. Lehli jsme si tedy. Louče stále hořely a ještě dlouho osvětlovaly naše lůžka, kde v objetí jsme byli připraveni uvítat noc.

Pod hradem na cestě nás čekal vůz. Jakási bryčka s jedním zapřaženým koněm. „Vjedeme do hor,“ řekla mi. Já ještě žádné hory sice neviděl, stále kolem byla rovina s lesy a poli, kde rostlo obilí a vojtěška. Sedli jsme na kozlík a ona si vzala do rukou opratě a vyřkla jediné slovo: „Hyjé“ a kůň se dal do pohybu. Po chvíli jako by ze země vyrostly před námi hory. Napřed nízké, ale stále a stále vyšší. Řeka se změnila v úzký potok, jehož vody spěchaly přeskočit kameny, které mu stály v cestě. Cesta stoupala stále výš a výš, až skončila u jedné salaše. Seděl před ní starý ovčák a řekl jen: „Už jsem vás čekal. Zpozdili jste se.“ Běhal kolem něho pes, který mou Evu – Ivu musel znát. „Musím dolů do vsi. Sýr a bochník chleba máte uvnitř“ a dál už neřekl nic. Jen pískl na psa a obrátil bryčku ve směru dolů. Aniž by třeba kývl na pozdrav, dal pokyn opratí a kůň se rozjel.

Vešli jsme do salaše. Byla prostorná. Lůžko s několika starými ušmudlanými dekami, stůl zbitý z trámků a pokrytý jakousi deskou a na ní džbán s ovčím mlékem, ovčí sýry a černý chléb. Nic víc. Jen hůl u dveří, snad na nějakého zaběhnutého vlka či jako opěra, když musel lézt do stráně. Ale tam ovce nebyly. Prázdno. Jen louka plná květů. A kolem stromy zkroucené od větru a nesoucí stopy těžké váhy sněhu v zimě. Když se ukázaly první hvězdy, seděli jsme na nepohodlné lavičce před salaší a ani necítili její nepohodlí a hledali Aldebaran i Souhvězdí medvěda. Našli však jen Polárku a Velký s Malým vozem. „Tam někde žijí živí tvorové a hledají nás, jako my je,“ řekla. Neuměl jsem si to představit. Pro mne svět začínal a končil dole u řeky a cesta s ní až sem se rovnala poznávání Vesmíru.

Když se rozbřesklo, vzbudili jsme se oba. „Nyní půjdeme po svých. Bude to velké stoupání“, zdůraznila. Zpodlůžka vytáhla dvoje pevné boty, které jako zázrakem nám oběma padly. Mohli jsme vyjít. Říčka dál šuměla a snažila se rozbít velké kameny. Byl to úkol nad její síly. Postupovali jsme do stále prudšího kopce po skoro neviditelné cestičce. Pod jedním z vodopádů, kterých tu bylo nespočet, jsme zastavili, svlékli a vnořili se upachtění do studené vody. Trochu jsme se zdrželi, protože nahá těla se přitahují a ty naše se přitahovaly přímo magneticky. Když jsme se dostali na vrchol, slunce začalo pomalu klesat za obzor. Byla tady skalní plošina, k níž vedla naše cesta necesta a tři srázy padající kamsi do neznáma. Chvilku bylo vidět přes mraky do dáli, ale pak najednou nás obstoupil mrak. Jako by nás chtěl zajmout. „Je čas,“ řekla Eva. „Jdeme!“ Nařídila. Vzala mě za ruku a namířila si to ke srázu. Začal jsem se bát. „Spadneme,“ zašeptal jsem. Nebyl to však šepot, ale chrapot zbabělce. „Chce nás oba zabít,“ proběhlo mi hlavou. Instinktivně jsem se bránil každému kroku dopředu. Jí jako by to nevadilo a poslední tři kroky mě úplně táhla. Chtěl jsem se pustit, ale nepodařilo se mi to. Chtěl jsem alespoň přímo na srázu pohlédnout dolů, zda bych nenašel nějaký výstupek, jehož bych se zachytil. Mlha však byla tak hustá, že jsem neviděl na krok. A tak jsem si pomyslel, „děj se vůle boží“, ač v Boha nevěřím, drže se s Evou za ruku, jsem udělal krok do tmy.

Ne, nepadli jsme někam dolů. Ocitli jsme se na jakési cestičce, která mířila do jasna před námi. Jen po několika krocích se před námi ocitla sluncem osvětlená krajina a nedaleko nás domek krkonošského typu. Sem zamířila. Pohlédl jsem na ni. Její tělo se najednou změnilo. Vypadalo, jako by za chvíli měla porodit. Lekl jsem se. Pohladila mě po tváři.

„Neboj se,“ řekla. „Vstoupili jsme do jiného světa. Tady jde všechno rychleji… Už musím. Zůstaň!“ Zůstal jsem tedy. Posadil jsem se na kámen, který mně připadal jako ten, který jsme míjeli na vrcholku hory, a díval se do daleka. Přede mnou už nebyly hvězdy, ale modrý prostor, v němž se v dáli pohybovali lidé a byly domy roztodivných tvarů. Bylo to daleko, a přesto jsem je viděl jako na dlani. Nerozuměl jsem tomu. Netrvalo dlouho a z chalupy jsem slyšel dětský křik. Neudržel jsem se a vběhl dovnitř. Tam jakási žena, snad porodní bába, jak jsem pochopil, držela v ruce něco malého. „To je tvůj syn, člověče. Je zdravý, silný… Chceš si ho pochovat?“ Vzal jsem ho do náručí. Zabaleného jen v jakési pleně. Bál jsem se, abych ho neporanil. Přidržel jsem ho jen chvíli a pak vrátil porodní bábě. Zdálo se mi však, jako by se najednou před mýma očima měnil. Vyrůstal. Místo novorozeně tu bylo batole.

V tu chvíli už Eva seděla na posteli a začala se oblékat. Překvapeně jsem se na ni díval. „To je v pořádku. Tady jde všechno opravdu rychleji, než tam dole“ a usmála se. „Pospíchali jsme pro to, aby se náš syn mohl narodit. A teď všemu necháme volný průběh, nezlobíš se?“ Ne, nezlobil jsem se. Jen stále jsem nic nechápal. „Vrátíme se k naší řece. Ještě je čas. Ještě máme dost času. A… víš, že se tam u nás narodilo méně sluníček sedmitečných?“ Zeptala se. Nevěděl jsem. „Musíme tedy nějaké vzít sebou.“

Za několik minut jsme byli připraveni. Syn se už postavil na své nohy. Bál jsem se, že vyroste rychleji, než je zdrávo. Řekl jsem to nahlas. „Neboj,“ odvětila Eva. „Všechno dostane svůj správný vývoj. Uvidíš.“

Vrátili jsme se tedy stejnou cestou. Už jsem se nebál. Tam u salaše nás čekala bryčka, dole v kraji naše loď a kousek od ní bílý a věrný koník. Pěšky jsme dorazili k naší řece. Tady Eva vyňala z hluboké kapsy na boku krabičku. Otevřela ji a v ní bylo nespočet sluníček. Vysypala si je na ruku a pak do nich foukla a řekla: „Do nebíčka, do peklíčka.“ A ony se rozletěly. Každé jinam…

xxx

Spal jsem. Probudil mě krátký polibek. Nade mnou se skláněla Eva. „Jsem tu už hodnou chvíli. Myslela jsem, že se neprobudíš. Usmíval ses ze sna. Co se ti tak pěkného zdálo? Bylo to aspoň o nás?“ Vyzvídala. Neodpověděl jsem. Na odpověď stejně ani nečekala. Namísto toho jsem se zvedl a řekl jen: „Nepůjdeme se koupat, Evo?“ Našpulila pusu: „Už si konečně zapamatuj, že jsem Iva. Nebo tys měl přede mnou nějakou Evu?“ Zasmál jsem se a vzal ji do náručí.

Jen jsem čekal, kdy mi řekne: „Pojď!“ a vydáme se spolu do hřebčína, který kousek proti proudu se chlubil svými bělouši…