ALEXEJ MIKULÁŠEK

Petr Žantovský (1962, doc. Mgr. Ph.D.) patří k nejvýraznějším a nepřehlédnutelným osobnostem naší nezávislé publicistiky a její teoretické reflexe. Studoval v Čechách i na Slovensku, kde se habilitoval, působil jako místopředseda Syndikátu novinářů České republiky a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, rovněž tak na několika soukromých vysokých školách; v současnosti přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze. Je nositelem řady cen, z nichž připomeňme Cenu unie českých spisovatelů (za rok 2014) a medaili I. stupně Za zásluhy v oblasti kultury a školství, kterou převzal z rukou prezidenta republiky (v r. 2017). Vydal řadu knižních publikací, z nichž připomeňme alespoň kritickou analýzu Černá kniha České televize (2017). Intenzivně spolupracuje nejen s časopisem Obrys-Kmen (LUK), ale i s brněnským nakladatelstvím Kmen: přispěl do obou jeho Almanachů (2015 a 2016) a vydal zde i umělecky kvalitní básnickou sbírku Zakázané květiny (za ni obdržel výroční prémii Slovenského centra PEN klubu).

Komponovaný sborník nazvaný PŘÍBĚHY S OTEVŘENÝM KONCEM (Křenovice: Kmen, 2018, 288 str. ISBN 978-80-906880-4-9) autor opatřil předmluvou, v níž čtenářům objasnil genezi knihy i vlastní autorský záměr: Bezprostřední předchůdkyní této knížky byla knížka podobná, i s podobným názvem. Nesla titul Otevřené dopisy. Po celý rok 2016, týden co týden, jsem adresoval otevřené dopisy ctihodným osobnostem minulosti i přítomnosti a upozorňoval na to, jak nekonečná může být inspirace jejich odkazem a myšlenkami na náš aktuálně prožívaný dnešek. Rok následující, 2017, na „dopisy“ navázal poněkud méně idylicky. Když jsme se na jeho počátku rozhlédli po všelijakých prognózách a předpovědích, co všechno nás asi čeká a (žel) nemine, vesměs jsme se dočítali hrůzozpěvy malující na zeď hodně věrohodné a pravděpodobné čerty. A protože, jak známo, historia magistra vitae, rozhodl jsem se po celý rok, opět s týdenní neodbytností, vracet k událostem, jež se odehrály v letech uplynulých. Prvotní snaha upřednostnit letopočty končící, stejně jako tento, sedmičkou, vzala časem zasvé. Příběhy se vršily bez ohledu na cifry v datacích a dávaly najednou docela komplexní obraz minulosti více či méně (ne)dávné.

Trvale přítomným motivem, ať již ve funkci vnější motivace, přímého varování nebo přítomným jen jako podtext a „spodní proud“ těchto analytických komentářů, je obava z cenzury a z jejích důsledků. Jak čteme už v citované předmluvě, před padesáti lety, 1. ledna 1967 vstoupil v platnost nový tiskový zákon, který legislativně zakotvil předběžnou cenzuru. (s. 5) Téhož dne, jen o padesát let později, započala existence Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH). Jde o speciální útvar Ministerstva vnitra České republiky, jehož úkolem je prý „zaměřovat se na dezinformace šířené veřejným prostorem prostřednictvím otevřených zdrojů. Ty bude na sociální síti uvádět na pravou míru“. Jednoduše řečeno, jedná se o vytváření a distribuci jakési státní „pravdy“, jediného správného (a tedy povoleného) názoru na věci (geo)politické, ale časem možná nejen na ně. Činnost tohoto útvaru má prý spočívat v monitorování internetových komunikátů, ať už v sociálních sítích nebo na „normálních“ zpravodajských a názorových portálech. (s. 7)

Petr Žantovský je především skvělý novinář, a tento superlativ uvádím zcela záměrně. Jeho reflexe mají vše, co dělá dobrou žurnalistiku tím, čím je – zdrojem cenných (validních) informací, čtením nikoli nudným, v němž způsob výběru informací a jejich podání má samozřejmě i efekt působivý, jistě i působící ve směru preferovaných hodnot. Žurnalistika bez stanoviska a hodnocení neexistuje, a proto také ovlivňuje, i když si to do svého erbu nevpisuje. Žantovského reflexe jsou postaveny na faktech vcelku obecně uznávaných (nebo uznatelných) a tato fakta slouží jako odrazový můstek ke komparacím a k odhalování analogií, jež se přímo nabízejí – jakkoli dvakrát nevstoupíš do téže řeky a argumentace analogiemi vždy vybízí k protiargumentu, že „dnes je to přece něco jiného“, nebo že „to je něco úplně jiného“, zvláště hojně využívanému ve světě naší oficiální propagandy (Českou televizi uveďme jako „pars pro toto“ ve vazalské službě zájmům „globálního hegemona“). Přesto je tento komparativní postup, jakkoli dvojsečný, velmi účinným prostředkem a argumentem, vrhajícím na naši současnost nové světlo (i naše vědomá zkušenost je konceptualizována na základě analogií, jež přijímá se souhlasem, a odmítá kontrasty, jež vytěsňuje do ne-vědomí, nebo přeměňuje v analogie).

Jako zástupný příklad lze uvést např. představení nějakého prohlášení v upravené a aktualizované podobě, jak autor učinil s článkem Ztroskotanci a zaprodanci (12. ledna 1977 v Rudém právu coby reakce na Chartu 77), kdy jen „přepóloval klíčové výrazivo“. A skutečně, věty typu Vystupují z proruských a prokremelských pozic a odmítají západní demokracii jako společenský systém nám cosi nutkavě připomínají, jakkoli by bylo nutné k plnému dojmu ještě leccos dalšího „překódovat“, protože lexiko dnešní propagandy nepracuje s kategoriemi, jako je např. „lid“, tedy první větu (Náš lid jde svou cestou. Cestou demokracie a evropských hodnot) bychom zřejmě neuslyšeli, zatímco cestu demokracie, lidských práv a evropských hodnot jsme jistě „nastoupili“…

Před čím Žantovský varuje? Podle mého soudu je spodním proudem, jakýmsi podložím jeho úvah a kritiky, jen místy ústící až do obžaloby, obava z ohrožení základních principů (liberální) demokracie, jak jí rozumí a vykládá a jak by měla (ideálně) fungovat. Jeho hodnoty a hlediska jsou přitom konzervativní, byť nikoli dogmatická, výraz velmi přesný, ačkoli se pohybuje v prostoru publicistiky, která – opakuji – musí informovat, svými prostředky a třebas i intelektuálně bavit i přesvědčovat (necháme-li stranou další, z našeho pohledu už okrajové funkce), přičemž minimálně onu „zábavnou funkci“ u odborných a vědeckých textů postrádáme (ovšem i proto je většina z nich nezáživných a nestravitelných, čtou je pouze autoři sami, ale to jistě jen na okraj…).

Pokud bych mohl poněkud zjednodušit, jde jistě o varování elitokracií, jež má vytěsnit onu zastupitelskou liberální demokracii: Vedle toho ovšem u nás rostl koncept „moudrých elit“, které všechno vědí a také činí lépe než ti ostatní. Taková polomonarchie, v jejímž čele dlí osvícená autorita (zde Václav Havel) a je obklopena kohortou těch, kdo se cítí oprávněni určovat směr pro všechny ostatní – hloupé, nekompetentní, neschopné moudře užívat své svobody. (s. 117) Současně autor varuje před deformacemi historické paměti, na níž se podílejí média, školy, neziskové organizace i jiné instituce měrou – kulantně napsáno – nemalou. Druhým tematickým okruhem jeho úvah je již připomínané varování před cenzurou, náhubkem, jenž je smrtí nejen žurnalistiky (ta dnešní si náhubek nasadila snad i sama a dobrovolně), zvláště je to „rostoucí cenzurní aktivita, sestavování seznamů vnitřních nepřátel, snahy o likvidaci nepohodlných médií“ (s. 169; cituje přitom obsáhle z referátu Ludvíka Vaculíka z roku 1967 předneseného na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů). Žantovský varuje rovněž před vyprazdňováním pojmů a slov, včetně zneužívání pojmu „lidská práva“, a s ironií tento fakt komentuje: Lidská práva jsou skvělým klackem na politického protivníka: nedokážu proti tobě najít žádné opravdové věcné argumenty? Nevadí, od toho jsou lidská práva. Stačí je umně vložit do projevu, a vítězství je naše. Nesouhlasíš s námi? Tedy tě nařkneme z vyvrhelství, podpory porušování lidských práv, egoismu či z nějakých dalších ještě mnohem horších -ismů, jimiž se to v politické hantýrce jen hemží. Neboť přece platí: kdo nejde s námi, jde proti nám. (s. 256) A samozřejmě nechybí obavy o osud Evropy, kterou americký diktát obírá o možnost stát se čtvrtým mocenským centrem, „impériem“, vždyť jsme právě dnes svědky nejen toho, jak se desítky let klidné severoafrické, namnoze užitečně sekularizované režimy ze dne na den proměnily v bojiště, chaos a hory mrtvých lidí, po celé Evropě putujících nomádů a zničených hodnot. (s. 77) Jistě to neplatí jen o africkém kontinent…

Pokud bych měl autorovi, jehož si vážím, adresovat nějakou „výtku“, nebo spíše podnět k diskusi, týkala by se onoho způsobu argumentace, jenž těží z vnějších paralel a analogií, jakkoli právě v něm žurnalistika a slovesné umění vynikají, jsou působivé esteticky, nebo přesvědčivé rétoricky. Jsme totiž už nějaký čas svědky argumentace, že konání „podobné“ mocipánům minulého režimu (dejme tomu „bolševikům“) je logicky čímsi „neobolševickým“, že politické strany, jež mají ve svém záhlaví vetknuty výrazy jako „lidový“, „strana práce“, „národní“ „socialistický“ atd. jsou čímsi přirozeně socialistické, levicové, ba /neo/bolševické. Minulý režim doplatil mj. na potřebu významné části „komunistických elit“ (sovětských i jiných) naakumulovaný (kdysi se psalo – „nakradený“) kapitál reinvestovat, přeměnit na nástroj svého zmnožování, investovat jej a manifestovat jako moc. Loajalitu vyžaduje každý režim – státu i kapitálu, „dárců práce“ směrem k „příjemcům práce“, odtud všemožné tlaky cenzurní, auto-cenzurní, hyper-cenzurní, post-cenzurní… Není zde prostor pro hlubší argumentaci, i slova, pojmy a obrazy splývají vjedno a vytvářejí svébytný znakový svět, do něhož každý vnáší svoji zkušenost, a tyto jsou heterogenní, nespojité, konfliktní, budí dokonce vášně a nenávist, čehož jsme byli a ještě nejednou budeme svědky.

Ocitujme si jeden odstavec, jenž jednotu „hrobaříků“ československé parlamentní demokracie a „socialistů“ sugeruje: Edouard Daladier byl politikem Radikálně socialistické strany, po válce dál působil v politice a stal se rytířem Čestné legie (za Mnichov?). Mussolini začínal jako šéfredaktor Avanti! – novin Italské socialistické strany. Program jeho strany Partito Nazionale Fascista byl ovlivněn socialismem. Požadoval půdu pro rolníky, zastoupení dělníků ve vedení podniků, progresivní zdanění kapitálu, znárodnění půdy a podniků atd. Dokonce i Hitlerova cesta vzhůru byla lemována podobnými myšlenkami. Roku 1919 vstoupil do Deutsche Arbeiterpartei (DAP – Německá dělnická strana) a už na shromáždění DAP 29. července 1919 hřímal, že „řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce“. Jeho nenávist k parlamentní demokracii jsme podrobně vylíčili v jednom z předchozích Příběhů s otevřeným koncem. A tak nám zbývá konzervativec Chamberlain. Týž, který ještě před podpisem Mnichova proslul tichým souhlasem s obětováním Rakouska Hitlerovi (anšlus roku 1936), což prý mělo posílit Třetí říši proti Francii (podle hesla „Vždyť jsou to také Němci“). A ve stejném gardu chápal i svůj mnichovský podpis: odstoupení Sudet chápal jako další posílení Německa, které se tímto mělo vyrovnat Francii. (s. 204) Podobně jako platí, že ne každá instituce, která se nazývá demokratická, jí skutečně je (ostatně Havel and comp. byli exemplárními příklady takových „demokratů“ – vládu lidu vykládali v duchu „vládneme lidu“, jímž pohrdáme), nemusí mít strana říkající si socialistická s levicovými, dokonce socialistickými a komunistickými ideály (a pseudoideály) v levici své „souvěrce“. Není „kolektiv“ (třeba horníků na šachtě) jako „kolektiv“ (kupř. pouliční gang), byť mají vnějškově cosi společného, jistě „kolektivní pouto“. Ani „arizace“ neznamenala „znárodnění“, jen de facto převod majetku z jedněch soukromých rukou do druhých. A jak ukazuje tento „slovenský příklad“, s katastrofálními následky oné „privatizace“. Socialismus? Revoluce? Komunismus? Spíše jejich karikatura s groteskním šklebem. Ani tzv. kuponovou privatizaci bych nehodnotil jako socialistickou, měřící každému DIKovi stejným metrem (s. 94). Ale to vše jsou náměty k diskusi spíše pro ekonomy, snad i filozofy a historiky než pro novináře a mediální analytiky, jejichž úkol je jiný, i když neméně důležitý – na problém upozornit, představit jej nově a v nových souvislostech, medializovat jej, ukázat jej třeba i ve zjednodušené, nejlépe pak vyostřené perspektivě, ale hlavně bez perfidity a posluhování „autoritám“. Dejte císaři, co je císařovo, ale pravdě, co její jest! (Personifikovaný režim bude „daně“ vybírat vždy, záleží na tom, kolik jsme ochotni „zaplatit“: zlaté pravidlo cenzury, která „je i není“.)

Nehledě na toto omezení (je však přirozené, že jazyk je „proklet“ zkušeností a utváří se pod jejím vlivem, Havlíček kupř. nepsal o „bolševicích“, ale o „jezovitech“, a měl na mysli lidi patologicky„stejného ražení“) se jeví kniha Petra Žantovského jako vynikající příklad relativně samostatného myšlení, a paradoxně o tom svědčí i citovaný odstavec – vina Západu na vypuknutí druhé světové války je vytrvale marginalizována (tu „velkou válku“ vlastně začal Hitler a Stalin, a vyhrála ji „západní demokracie“, tvrdí nám propaganda). Ono totiž to „zrcadlo minulosti“ je zrcadlo, v němž je nutno číst jako v otevřené knize, pročítat a uvažovat, zvažovat a hodnotit, srovnávat a korigovat, a k tomu Žantovského úvahy otevřeně, polemicky a místy až vyhraněnou argumentací vybízejí. A to jest dobře, protože platí stále: chceme-li rozumět dnešku, naslouchejme historii (s. 183). Pokud máme lapidárně vystihnout leitmotiv knihy, nelze to napsat lépe.

Na závěr a jen pro úplnost dodejme, že jeho eseje byly publikovány na stránkách Parlamentních listů (www.parlamentnilisty.cz) a zčásti rovněž na webu Literárních novin (www.literarky.cz) v období od 1. 1. do 31. 12. 2017. Editor knihy do těchto textů nezasahoval, kromě drobných oprav gramatických a grafických.

P. S.

Několik vět na závěr knihy

Prý není nic staršího než včerejší noviny. Noviny vskutku zmírají se dnem vydání, ale jejich obsah může žít. Dokazuje to hlad po novinách z vypjatých dob, po časopisech kdysi čtených pod lampou, po tisku z dřevních dob, kdy se sazeči teprve učili sázet a čtenáři učili číst mezi řádky.

Dokazuje to i tato kniha. Nic na ní nezastaralo, podrazy včerejška podrážejí nohy i dnešní generaci, včerejší křivdy vrhají stíny až do našich zdánlivě tak pohodlných časů. Vždyť by stačilo jen spokojit se s IQ 10, číst Metro, Aha, Blesk či čučet na ČT 24, a lebedili bychom si v bavlnce.

Jenže ta bavlna je střelná, jak svého času napsal dnes bezmála zapomenutý básník.

Petr Žantovský umí se střelnou bavlnou zacházet. Nenechá ji vybuchnout naráz, ale každý týden odstřelí kousek naší lhostejnosti.

Proto je jeho nová kniha nejen zakonzervovanou minulostí, prošlým dneškem, ale především ne právě zářným, ale aspoň pochopitelným zítřkem.

KAREL SÝS