LUDVÍK DIVIŠ
„Tradice neznamená uctívání popela, nýbrž předávání ohně“
Gustav Mahler, skladatel
(Pokud si myslíte, že jste od Mahlera nikdy nic neslyšeli, nejspíš se mýlíte. Úryvek z nedokončené 10. symfonie byl použit ve známém českém filmu Vratné lahve.)
Konflikty mezi věroučnými dogmaty a svobodou umělcovou nejsou ničím novým. To jenom díky novinám a televizi některé případy dnes obletí svět, jako například ten s ajatolláhovou klatbou nad Salmanem Rushdiem. V minulosti pak měli podobné „štěstí“ ještě ti, kteří se dostali třeba do učebnic literatury – jako náš K. H. Borovský.
Pro své další úvahy jsem si vybral dva spisovatele, kteří se dostali do křížku s etablovaným náboženstvím. Zvolil jsem autory velmi známé, v českých překladech dobře dostupné a pro současného čtenáře ještě pořád přijatelně čtivé. Druhým kritériem byla jejich relativní známost v levicovém prostředí – tedy mezi očekávaným čtenářstvem. Měl jsem ještě další důvody, ty ale vyplynou až později v textu.
Lva Nikolajeviče Tolstého (*9. 9. 1828, +20. 11. 1910) příliš představovat nemusím. Na problémy s konzervativními kruhy si zadělal už románem Anna Karenina. V prostředí, kde skrytá nevěra byla málem normálem, se veřejná diskuse o ní stala skandálem, a to značným. Velké pobouření v církevních kruzích vyvolaly v letech osmdesátých autorovy filosofické spisy, ve kterých se bral za osobně žité evangelium, zbavené všech těch příliš důstojných hierarchů a pompézních ceremonií, za skromnost, prostotu a nenásilí. Poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti, se pak stal román Vzkříšení, kde se do řady nešvarů tehdejšího ruského pravoslaví pustil docela zostra a satirickým břitem. Celkem nedávné stoleté výročí jeho exkomunikace vyvolalo řadu zajímavých diskuzí, následuje pár perliček z ruských zdrojů.
Tak například jednou z postav románu, na kterých si autor dal opravdu záležet, je i úředník Toporov (jeho jméno vyvolává v ruštině podobné asociace jako v češtině). V Tolstého době docvaklo rychle i těm méně dovtipným, že autorův osten mířil ve skutečnosti na vrchního prokurátora Nejsvětějšího synodu Konstantina Petroviče Pobedonosceva, proslulého zvlášť úzkoprsým dogmatismem a vysušeným formalismem (za tím patetickým souslovím se v podstatě skrýval úředník, kterým Petr Veliký v zájmu „pokroku“ poněkud neorganicky nahradil tradiční úřad Moskevského patriarchy). Podle některých zdrojů byl autorovi částečnou inspirací už k Alexeji Kareninovi. Rýpnutí pochopila dokonce i potrefená husa samotná, vzala si to dost osobně a počátkem roku 1901 začala konat.
Když se řekne exkomunikace, nepředstavujte si hned lámání dvanácti svic a jejich rozhořčené metání na zem za dunění zvonů, ani to všechno, co tak působivě vylíčil Petr z Mladoňovic ve své reportáži z daleké Kostnice. V případě L. N. Tolstého se jednalo o prachsprostý oběžník, na nátlak některých rozumnějších hierarchů dokonce poměrně mírně zformulovaný. Konstatuje se v něm, že se názory Tolstého značně rozcházejí s církevní věroukou (což autor sám nijak zvlášť nepopíral), deklaruje se jeho „odloučení“, vyjadřuje se lítost, že svým velikým talentem mrhá na hanbu křesťanstva a vyslovuje se naděje na návrat zbloudilé ovce do správného stádce, jakož i modlitby za totéž. Řada ortodoxních teologů se domnívá, že se kanonicky ani o řádnou anathemu nejednalo.
Zlou krev to ale vyvolalo tak jako tak. Do Jasné Poljany začaly poštou docházet namydlené provazy, ať že se hnusný Jidáš rovnou pověsí, studenti naopak demonstrovali a slavný Repinův portrét autora zasypali květinami, dopouštěli se ovšem i řady divokých proticírkevních výtržností. Car, se kterým se o celé záležitosti dopředu nikdo neradil, pochopil rychle, že se jedná o elementární politickou chybu, pozval si milého Pobedonosceva na kobereček a prý mu vyčinil hodně nevybíravě. Pozdě. Neplač nad rozlitým mlékem.
Samotného Tolstého celá záležitost hodně ranila. Jednak byl velmi citlivým člověkem, jednak se přes své hodně nekonvenční a neortodoxní názory s řadou kněží, mnichů a starců velmi přátelil. Moc rád jezdíval například do známého Optinského kláštera, v nedalekém klášteře Šamordinském byla pak mniškou i jeho sestra.
Do těch končin také zamířil na své poslední cestě. Na stanici Astapovo, kde umíral, za ním právě z Optinského kláštera vyslali jeho dávného přítele archimandritu Varnsofije. Se svatými dary a s jedinou podmínkou, stačilo říci: „Kaji se“ bez všech dodatků – církev o smíření stála opravdu hodně. Zapřisáhlí tolstojovci, většinou mnohem proticírkevnější než autor sám, ale archimandritu k umírajícímu vůbec nepustili.
Nikos Kazantzakis (*18. 2. 1883, +26. 10. 1957), rodák z krétského Heraklionu, se na rozdíl od Tolstého angažoval více i v praktické politice. Po první světové válce se pohyboval kolem repatriací maloasijských Řeků a po válce druhé vedl vyšetřovací komisi, mapující nacistické válečné zločiny na Krétě. Byly to dost děsné věci, vydalo by to na několikery naše Lidice. Se zájmem o věci duchovní se to vše nijak nevylučovalo, zamlada strávil se svým dobrým kamarádem básníkem Angelosem Sikelianosem 40 dní v klášterech na posvátné hoře Athos, v samotném srdci řeckého pravoslaví. Náboženská témata jej potom provázela po celý život, byť se k nim časem přidalo kritické myšlení a další vlivy, východní mystika a marxismus například.
S pravoslavnou církví se dostal do křížku v 50. letech, především díky svým dílům s ježíšovskou tematikou: Kristus znovu ukřižovaný a hlavně Poslední pokušení Ježíše Krista. První knihu proslavilo také zhudebnění českým skladatelem Bohuslavem Martinů (Řecké pašije, 1961), druhou pak řadě čtenářů připomene stejnojmenný film Martina Scorseseho z osmdesátých let. Ještě tehdy to byl velký skandál; v některých konzervativních zemích byl film vůbec zakázán, jinde pak fundamentalisté zapalovali kina. Kniha sama to stihla ještě na Index (zrušený po II. vatikánském koncilu). Spisovatel zaslal tehdy do Vatikánu jen lakonický telegram: „Ke Tvému soudu se odvolávám Bože“ (podle církevního otce Tertulliana).
Kvůli čemu byl vlastně celý ten rozruch? Kazantzakisův Ježíš byl prostě příliš lidský, příliš pozemský. Podle dogmat 4. ekumenického koncilu je sice Ježíš jak pravý Bůh, tak pravý člověk, s tím druhým se ale musí hodně opatrně. Kdysi dávno se slavívalo Obřezání Páně, ale postupně to nějak vymizelo. Vždyť ta hrůza představit si, že měl tedy i… Kojících Madon ostatně taky zůstalo jen pár… V takových poměrech je Ježíš, pochybující ještě na kříži, zda se neměl přeci jen raději oženit s Máří Magdalenou než se míchat do nebezpečných věcí, skutečně hodně silné kafe.
Exkomunikován Kazantzakis přísně vzato nikdy nebyl. Ze strany athénského synodu a konzervativní řecké vlády, nastolené po porážce levice v občanské válce, byl vyvíjen veliký tlak, rozhodnutí měl ale v rukou někdo jiný. Z historických důvodů totiž podléhala Kréta (stejně jako třeba již zmíněná hora Athos nebo Dodekanty) přímo cařihradskému patriarchovi a na tomto stolci seděl v té době již ctihodný Athenagoras, který klatbám příliš nakloněn nebyl (ostatně o pár let později právě on spolu s tehdejším papežem simultánně zrušili tisíc let staré prokletí mezi Konstantinopolí a Římem). Rozhořčená denunciace z Athén se tak dostala někam úplně dolů pod všechny ostatní úřední složky v patriarchově sekretariátě a tam potom docela tiše „vyhnila“. Mimoto na straně autora stáli už v té době i někteří modernější řečtí hierarchové, metropolita Irenej například.
Na začátku článku jsem přislíbil další důvody svého výběru – vyplývají ze srovnání obou autorů. Oba dva to celý život táhlo k duchovním věcem a oba dva šli hodně vlastní cestou. Vlastní cestou, s touhou po původních ideálech víry, ve které vyrostli a kterou poznali už převážně ve zkostnatělé a vyčpělé podobě. Že na své cestě občas klopýtli a občas i něco přepískli, to se rozumí. To se průkopníkům stává.
Kolébkou bylo oběma křesťanství pravoslavné. Co s tím mám? Východní křesťanství je o mnoho více věcí srdce, není v něm tolik rozumu, ekonomie a právničení, a ani zdaleka tak tuhý centralismus. Mnohem víc sociálního cítění. Když současný papež žertoval o trockistických církevních otcích, měl na mysli zejména ty východní. Jeden příklad za všechny: „Když někdo vezme, co není jeho, nazvou ho zlodějem. Jak ale nazvat toho, kdo nedal hladovému najíst?“ A malá perlička na závěr. Na Východě dlouho odmítali pohřbívat do posvěcené půdy nejen sebevrahy, ale i lichváře.
V pravoslaví je taky pořád živý koncept zbožštění vlastního života nápodobou života Kristova – pokud vám někdy vrtalo hlavou, proč Rusové některé svaté titulují „prepodobnyj“, tak tady je odpověď. Do detailů zde nepůjdu, ale možná si na tenhle odstavec vzpomenete, pokud jsem vás vyprovokoval a začtete se do Kazantakisova Krista znovu ukřižovaného. Třeba si pak taky řeknete, že to není špatná pojistka proti všem, kteří by rádi veškeré „duchovno“ odklidili někam hodně vysoko nad obláčky a tady dole dál v klidu vybírali desátky. Pojistka proti víře, ve které má Bůh vymezené už jen nedělní dopoledne a ve zbytku týdne suverénně kraluje Mamon. V církvi i mimo ni.
Takhle nějak se tedy rouhalo a pobuřovalo ve století 19. a 20. (on ostatně ani náš K. H. Borovský nebyl úplný neznaboh, jen se mu setsakra nelíbilo, jak to u nás vedli tehdejší preláti), a leckteré sudičky z téhle suity pak stály i u kolébky dělnického hnutí. Pokud se zas jednou objeví někdo tohoto formátu a bude na něj uvržena klatba, dopředu mu slibuji svoji podporu. Obávám se jen, že se při stavu dnešní kultury docela načekám.
„Člověk vpravdě náboženské kultury se dá přirovnat k osmiletému dítěti, které potřebuje otcovu pomoc, které však již začíná vtělovat jeho učení a zásady do svého života. Dnešní člověk se spíš podobá tříletému dítěti, které volá otce, když jej potřebuje, ale jinak, když si hraje, je zcela soběstačné.“
Erich Fromm, Umění milovat, III. Láska a její rozklad v soudobé západní společnosti
Tak a teď se pojďme podívat, co nám mohou nabídnout sluníčko, pravdoláska, multi-kulti a postmoderna. Nemusíme vůbec chodit daleko, stačí jít letos do Brna na festival Divadelní svět.
Z her chorvatského autora Olivera Frljiće srší třeskutá avantgarda. Dívka si z pochvy vytahuje polskou vlajku, Ježíš znásilňuje muslimku. Jak duchaplné. To se teď jistě všichni chytneme za nos nad hroznou koloniální minulostí Evropy a otevřeme své náruče dalším pár milionům migrantů. Nebo se spíš doběla rozzuří další mohamedáni, kteří se doteď ještě drželi zpátky, půjdou si koupit kalašnikovy a připraví nám zas nějaký nový Bataclan? Posuďte sami. Polský papež je orálně uspokojen a poté pověšen. Jak hluboká metafora. Nepochybně si římští katolíci okamžitě posypou hlavy popelem a začnou se konečně vážně zabývat pedofilními skandály. Ale co když se místo toho spousta Poláků strašlivě urazí a fundamentalismem zavánějící strana Právo a Spravedlnost dostane v příštích volbách ještě více hlasů? No to byste nám, všem umírněným, milí heroldi bezmezné umělecké svobody, prokázali doopravdy medvědí službu…
Víte, moderní (pořád ještě?) umění mi začíná čím dál tím víc připomínat slona v porcelánu. Ohromit za každou cenu, šokovat, pobouřit a jedno kolik lidí se urazí. (Pravdu, tu čistou a zářivou, máme přece zásadně my umělci, všichni ostatní mohou mít jen maloměšťácké předsudky!) Dostat se do palcových titulků a jedno jak. Když Hérostrates podpaloval slavný Artemidin chrám v Efezu, viděl to nějak podobně. Tanky natřené narůžovo, bojovně vztyčené prostředníky, vystrčené zadnice… Veřejné obscénnosti, hanobení chrámů a náboženských i státních symbolů, hromady haraburdí, vydávané za avantgardní tvorbu. Naprostá neúcta ke všem tradicím a metapříběhům, které po tolik staletí a tisíciletí spojovaly národy a kultury – a vše ve jménu svobody.
Ale jaké svobody? Svobody negativní, svobody bezmezně nabubřelého a samolibého ega, založené na pouhém testování toho, co si mohu dovolit, postavené na pouhém prolamování všech existujících hranic! Kdo četl Dostojevského Běsy, vzpomene si možná na postavu Stavrogina. Ruský filosof a Dostojevského vykladač Berďajev ve své známé studii trefně poznamenává, že tento druh svobody své nositele ničí, doslova je rozkládá zevnitř, takto užívaná svoboda se obrací sama proti sobě jako ten bájný had ze starých mytologií, který požírá svůj vlastní ocas. A přesně tak to funguje v Dostojevského zápletkách – postavy tohoto druhu končí opravdu velmi neslavně…
Když si chce někdo do křesťanství kopnout hodně levně, sáhne notoricky po sexu. Zkusme tedy jednou pro změnu, jak bude tento klacek fungovat na hřbetech postmoderních taky-umělců a navrhněme pro jejich hloupé uličnictví pikantní metaforu. Celé to taky-umění, které tu tepu, je totiž tak na úrovni rozjíveného školáka. Do všech tajů lidského rozmnožování pochopitelně ještě zdaleka nepronikl, natož do všech jemností kolem. Nějaké to hraní na doktory a ohmataný časopis od staršího bratrance, nic víc. Naučil se ale právě kreslit magické kosočtverce s čárkou uprostřed a slovo p*** a hrozně si užívá, jak někteří dospělí zuří. Rozdíl oproti skutečnosti je v tom, že za veledíla Oivera Frljiče mohou „na zadek“ dostat i ti, kdo jsou v tom naprosto nevinně.
Řeknu vám to narovinu. Tenhle typ pseudo-svobody nejsem ochoten bránit, pro tenhle typ pseudo-svobody nejsem ochoten snášet oběti. Chcete-li takovou „svobodu“, neste si taky všechny její následky – a na vlastní kůži, pokud možno!
A tak pokud vám, milí taky-umělečtí provokatéři, za tohle někdo vrazí pár do zubů, tak za mnou s žádnými peticemi o porušování umělecké svobody nechoďte. Vyrazím s vámi dveře. Ostatně je známo, že v kultuře středomořské a dále směrem na jih i východ je pořádná bomba čenichovka všeobecně uznávaným způsobem řešení urážky.
Chceme-li tedy být doopravdy multikulturními…