MILAN BLAHYNKA
Jistě nejsem sám, kdo si pamatuje, jak po sametovém listopadu si nikoli neznámá hvězda, která se věru nemusela až tak vlichocovat nastolenému režimu, libovala v nových poměrech a dokládala jejich náramnost tím, že se už neobjevují nové anekdoty. Prý jich není zapotřebí, národ si už nemusí ulevovat jimi ve svém utrpení. Hvězda si na ten svůj výrok sotva vzpomene, jinak by si musela zoufat, „jakpak je dnes u nás doma“. Neboť nyní je zas anekdot jako máku a posypávají se jimi i literární příběhy o životě bez anekdot dost skličujícím.
Právě i jimi proložil svou románovou bylinu Zde žili skvělý olomoucký prozaik Petr Ritter, jiný olomoucký autor univerzitní profesor Jiří Fiala, historik (nejen) literární a též folklorista, vydal nedávno Radio Jerevan, sbírku slavných nestárnoucích anekdot, pranýřujících i český dnešek.
A do třetice Olomoučan Pavel Jansa přišel s románem, jehož vypravěč má „pověst kráčející encyklopedie anekdot“ a v němž jsou anekdoty i v názvu: PŘÍZRAKY MILOVNÍKA ANEKDOT (Miroslav Tomšů-Monument, Slušovice, obálka, grafická úprava a sazba Miroslav Tomšů).
Hned v první kapitole Přízraků se představuje „trošku staromódní elegán“ vypravěči příběhu jako Retter. „Doktor Ritter? Ten…“, ptá se vypravěč na „známé jméno“, totiž na jméno kolegy spisovatele, kolegy i co do umění špikovat příběh humorem.
Ritter, vzděláním i celoživotní advokátskou praxí doktor práv, píše (z) poznání lesku a bídy včerejška i dneška, jak je zná ze soudních síní, Jansa, emeritní profesor patologie, má pro poznání patologie v dnešní naší a nejen naší společnosti jistě už vrozený, pak v pitevně vypěstovaný zbystřený zrak, sluch, čich na to, co tady, princi, páchne. A nepáchne málo; nemám-li čtenáři ani naznačit, abych mu nezkazil radost z poznání, že vrahem je zahradník, neměl bych říci ani přísloví, že ryba páchne od hlavy. Jaké hlavy, kdo je pachatel, nechť si důvěřivé čtenářské oči dočtou. A jestli ještě před koncem pochopí, o kom je příběh a jakých hvězd je nebezpečno se dotýkat, nevadí.
Neboť mimořádná čtivost, radost z četby není u Jansy, podobně jako u jeho guru Václava Erbena, dána jen uměním napínat zvědavost bytující snad v každém z nás, ale i rozmarným způsobem vyprávění. Hlavní a také vyprávějící postava příběhu, původně učitel Richard (který je i není Lví srdce), občanským příjmením Altschul, rozumějme: stará škola co do pojetí morálky, ale i neumění si představit, co si může dovolit a také dovolí, kdo slouží dobře utajeným majitelům klíčů, omluvně říká, že to asi „opravdu nemá v hlavě v pořádku“, protože mu text naskakuje „jako herci na šlágvort“. Když se tajemného pana Rettera se zřejmou obavou ptá, kdo ho za ním poslal, vybaví se mu anekdota o školáčkovi v krámě: „ – Paní, máte másro? – Máme. – I sádro? – Taky máme. – I růj? – Samozřejmě. Chlapečku, kdo tě posral?“ Z vypravěče vyvane nervozita a čtenář je v pohodě. Jindy vypravěč vzpomíná, jak si lidé bez pozornosti k soše řečnícího klasika „poslouchali z tlampačů národem milovanou Pilarku s ještě milovanějším Karlem Gottem“, písničku „Je nebezpečné dotýkat se hvězd / na zem spadlých / na zem spadlých z nebe“, a rázem jim bylo dobře jako v kině při filmu Kdyby tisíc klarinetů nebo v Semaforu. Ale nakonec v příběhu dojde na úvodní slova milostného a veselého dueta v natolik brutálním významu, že čtenář užasne, jak virtuózně je příběh komponován.
Jansa je obdivovatel nejen Václava Erbena, ale i Milana Kundery, jehož vídal a slýchal jako medik, když už hodně slavný autor navštěvoval svého přítele ve špitále. Do Přízraků milovníka anekdot Jansa vepsal stránky zlovolného nařčení a kampaně proti vynikající osobnosti, která se podobně jako Kundera prosadila na celém světě. Kdyby tím Přízraky byly u konce, byla by to levná imitace, jenže Jansa, totiž jeho alter ego Altschul vypráví, co se stane, když sprostě a neprávem obviněná osobnost se na rozdíl od Kundery nerozhodne absurdní kampaní prostě pohrdat, ale podstoupí smrtelné nebezpečí a výhrůžkou protiútoku riskuje život.
Přízraky jsou stará škola i co do typu kriminálního příběhu, jsou do detailů příčin a následků přísně promyšleny, logicky sestrojeny. Přitom z nich nečiší žádný kalkul, dýchají kulturou české Altschulovy vlasti, a nejen nedoceňovanými anekdotami a citáty z vynikajících populárních písniček (také Nohavici a Kryla), ale i z básníků od Nezvala přes Ortena, Skácela a dokonce i Kárneta až po Žáčka a Krchovského. Což není v příběhu žádné zdobivo, ale jsou to klíče: k jednotlivým situacím a i k Přízrakům jako celku.
Na začátku poslední kapitoly Čas je šarlatán se cituje Seneca a pak nevybíravý současný český básník: „…a boží mlýny mlely mlely… / a najednou je po prdeli.“
Knize předchází (Místo prologu) bez názvu jeden ze sonetů Jiřího Žáčka, Sonet o loutkách, z něhož se pak hned v první kapitole parafrázuje jádro jeho sdělení „Všichni jsme jen loutky, akorát nevíme, z které pokurvené pohádky“. Tak už předem shrnuje básník z pověření Pavla Jansy meritum osudu nejen pana učitele Altschula.