PETR ŽANTOVSKÝ
„Naučili jsme se křičet dovnitř a navenek se slabě lesknout“
Karel Sýs
Kniha literárního vědce Milana Blahynky Byla jednou jedna generace pětatřicátníků (s výstižným podtitulem „dissertatio apologetica“) vyšla i nevyšla. Sice je na světě, dokonce v pevné vazbě a na možná až příliš opulentním křídovém papíře, ale ve volném prodeji ji neseženete. Nemá nakladatele, má donora – a tím je klub levicových poslanců EP. Je svým způsobem dokonalým obrazem dnešní doby a jejího vztahu ke kulturnímu dědictví, jenž se odehrává pod heslem „sladce zapomenout“.
Blahynka ale ve své knize tomuto heslu dne vzdoruje. Probouzí z areálu obecné ignorance a vnuceného zapomnění několik (konkrétně devět) českých básníků, kteří vstupovali na tenký led literárního světa při přelomu věků – na sklonku 60. a počátku 70. let. Jmenovitě jde o Jiřího Žáčka (nar. 1945), Karla Sýse (nar. 1946), Michala Černíka (nar. 1943), Josefa Šimona (nar. 1948), Jaroslava Čejku (nar. 1943), Josefa Peterku (nar. 1944), Petra Skarlanta (nar. 1939), Petra Cincibucha (nar. 1943) a Jaromíra Pelce (nar. 1952). Tito autoři se objevovali v edičních plánech v době, kdy z nich mizeli autoři generace předchozí – od Karla Šiktance (nar. 1928) či Jiřího Šotoly (1924 – 89) přes Josefa Hanzlíka (1938-2012) – po Ivana Wernische (nar. 1942), Jiřího Grušu (1938-2011) či Pavla Šruta (nar. 1940). Bylo to, jak se dá tušit, doba napjatá, a o to víc, že najednou rozdělila českou literaturu na dva a později (vezmeme-li v potaz literární emigraci) tři tábory, které spolu v podstatě nekomunikovaly. Až koncem 70. let se některé z klateb otevřely a do edičních plánů se mohli vrátit třeba Josef Hanzlík, Jana Štroblová, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel či poetický „guru“ Jaroslav Seifert. Nicméně generaci takzvaných pětatřicátníků (Žáček, Sýs a spol.) mnozí automaticky vinili z toho, že vytlačila své předchůdce a znemožnila jim publikovat, což je nesmysl. O tom rozhodovala jiná sorta – Pilař, Skála, a především všemocný šéf příslušného abteilungu na ÚV KSČ (nejprve Hendrych, pak Müller).
Milan Blahynka ale hned v úvodní části upozorňuje na jednu neobyčejnost, která tuto (ne)generaci charakterizuje: „Pětatřicátníci nepropadli omylu mnoha generací, jak je třeba se polemicky vyhranit proti předchůdcům, ale naopak akcentovali kontinuitu, souvislost své básnické práce s básnickým odkazem generací, směrů, škol, osobností, a to nejrůznějších, z různých důvodů a pod rozličnými záminkami i střídavě zavrhovaných a odsuzovaných k zapomnění“ (s. 19). To je docela přesné. Tato (ne)generace si nehrála na přemožitele Skupiny 42 či „Květňáků“ – brala si z nich, co jí sedělo k utváření vlastní autorské tváře.
Oněch devět autorů totiž kromě generační a osudové spojitosti, literárně vzato, sjednocovalo dost málo. Každý se vyhranil jinak. Jiří Žáček, ať už v básních pro dospělé nebo i pro děti, navázal na hrubínovsko – seifertovsko – nezvalovskou tradici zpěvného vázaného verše, Jaroslav Čejka byl svými lakonickými a někdy až k aforismu tíhnoucími „větami a definicemi“ blízko třeba pojetí Miroslava Holuba, Michal Černík byl vždy básníkem nenápadně tichým a hloubavým, objevujícím skryté významy spíše mezi slovy, než v nich, naproti tomu stáli básníci velkého gesta a rozevláté generačnosti – Pelc či Šimon. A samozřejmě prostořeký a (čím dále, tím více) otevřený a nevybíravý satyr Sýs. Za normálnějších okolností, než jaké dala ona doba „bezčasí“, by se tito autoři vlastně ani nemuseli potkat, natož aby tvořili souostroví spřízněných. Mohli se stát podobnými solitéry, jako později Miroslav Huptych (nar. 1952), Jaroslav Holoubek (1946-2016), Vladimír Křivánek (nar. 1951) či Lubomír Brožek (nar. 1949), a další autoři debutující až v 80. letech.
Milan Blahynka nás provází velmi podrobně a s mnoha desítkami věcných odkazů na důležité souvislosti právě onou dobou zrodu „generace pětatřicátníků“, tedy počínající érou nazývanou normalizací. Přesvědčivě ukazuje, že tvorba mnoha členů této (ne)skupiny vykazovala i přes nepřízeň doby značnou vnitřní svobodu ducha, tak, jak ji popsal Karel Sýs ve verši, jímž jsem co mottem uvodil tuto recenzi.
Blahynkova kniha jde však ještě dál – přes 80. léta nás provází až k současnosti. Tou současností pro většinu z těchto autorů je vyhoštění z toho, co si dnes říká „oficiální literatura“ – snad s výjimkou Jiřího Žáčka, který – i díky své poesii pro děti - překročil asi nejsnadněji propast nového dělení české literatury v roce 1989. Noví či staronoví kádrováci v rouše spisovatelském – či spíše literárně-funkcionářském – už zase kastují přípustné a nepřípustné, adorované a zavrhované. Kdo kdysi směl, už nesmí. A přitom jedním z hesel převratu 1989 bylo „nejsme jako oni“ Inu, řeči se vedou a voda teče… Toto nové kastování navíc provádějí mnohdy titíž, kteří z literatury vyháněli nežádoucí živly už v 50. letech a mají to od té doby v krvi. A mají v tom mnoho následovníků. Ono totiž kádrovat je snadnější, než tvořit.
Blahynka tak podává i obraz toho, kde a jak žijí ti, kteří neprošli současným kádrovacím sítem. Nejsou to namnoze obrázky příliš přívětivé. Přitom mnozí z těch autorů „na stará kolena“ píšou svá možná vůbec nejlepší a nejzásadnější díla (Čejkova Odcizená krajina, Sýsova Apokalypsa podle Joba), která jsou jako novodobé samizdaty ukrývána před zraky veřejnosti, recenzenti je ignorují a knihkupci se jich bojí jako lepry. Taková je moc mediální ostrakizace, která je pointou existence a tvorby této generace pětatřicátníků.
Dovolte malou osobní vzpomínku. V roce 1995 jsem vedl nakladatelství Melantrich a obnovil jsem tam (mým předchůdcem, po r. 1989 „rehabilitovaným obrodníkem“ zrušenou) slavnou prvorepublikovou edici poesie. A protože jsem vždy stál za názorem, že literatura je jen jedna, ta dobrá, ostatní je jen potištěný papír, vydával jsem tam básníky všech „denominací“. Od katolíka Zdeňka Rotrekla (sbírka Cestovní klínopis) přes chartistu Karla Šiktance (poprvé vydané Mariášky, sešrotované v původním vydání roku 1969) až po listopadem znovu zavrženého Josefa Hanzlíka. Tomu jsem uspořádal výbor z celoživotní tvorby s názvem Prométheus a Sodoma. A právě tyto tři knihy jsme křtili v týž den v poetické vinárně Viola, tehdy ještě hájemství poesie. Tři literatury se sešly na jednom místě. Po únoru 1948 řadu let zavřený mukl Rotrekl si okamžitě padl do oka s jedním z velkých a nejméně doceněných autorů Josefem Hanzlíkem, seděli u jednoho stolku, pili víno z jedné karafy a spojovali nitě zpřetrhané literární celistvosti. Jediný, kdo si štítivě odsedl, byl Karel Šiktanc. Buď mu (ze staré komunistické výchovy) neseděl katolík Rotrekl, nebo po roce 1989 ostrakizovaný Hanzlík. Nebo oba, nevím. Každopádně bylo v tu chvíli symbolicky zřejmé, kdo nechce, aby česká literatura byla jedna. A na tomto stavu se nezměnilo nic až do dnešních dnů. Ke škodě české literatury i jejích čtenářů, dnešních i budoucích.
Dodám už jen, že Blahynkova kniha přináší též kompletní a velmi podrobné bibliografie jednotlivých členů té generace pětatřicátníků, čili má i velký smysl archivní a dokumentační. Bojím se, že tuto práci už si nikdo nikdy nedá. Jenomže: jakmile se začne zapomínat na básníky, bude se zapomínat i na básně, na poesii, dokonce na literaturu, kulturu. A co nám pak na tom bláznivém světě zbyde pro potěchu?
Milan Blahynka: Byla jednou jedna generace takzvaných pětatřicátníků, vydáno s podporou klubu GUE/NGL v Evropském parlamentu 2017 a europoslance Jiřího Maštálky. ISBN 978-80-901494-7-2
(Přetištěno z Literárních novin)