MAREK ŘEZANKA
Seděl tiše na kameni
není tma – tak proč se bát
co se vlastně všechno změní?
Co jen čekám za znamení?
A proč vlastně chci se ptát?
Nepohne se, celý šedý
bledý jsem – jen toužím znát
Je to už snad naposledy?
Z velkých ohňů vzejdou ledy?
Slovo vázne v krku – Snad
Nepozdraví, dál si sedí
ze zdiv dávno stržen šat
čekám na své odpovědi
Co že z tváře války hledí?
Holub kývne: Vrků – hlad
Slunce, teplo – proč mě mrazí?
Nazí jsme – jak tolikrát
z humanistů budou vrazi
kteří se jak hadi plazí
Nemá nás kdo podpírat
Doba zase divně civí
Tklivý výraz má ten pták
nepohne se, celý sivý
možná, že má zobák křivý
jako každý darebák
Mám se tvářit spokojeně?
Méně Múz – a méně hrát
bude se teď – možná denně
Pozoruji unaveně
o míru si nechám zdát…
Zbraněmi se zase řinčí
k lynči krůček – zařvu: „Stát
Nechtějme zas další svinčík
Bláto sedne na brusinčí
Kázat bude feldkurát“
„Na sochy jen umíš kálet
stále stejný“ – musím řvát
na holuba, moru krále
který odpoví mi ale:
„Lidé budou umírat“
Otřesu se, tumpachový
„Slovy děsíš – tušíš zkrat?
Na hranicích supernovy
supi s hyenami loví
„Lidé budou umírat“
Otočím se, ať si vrká
Brka trčí – jeho zrak
zakalen je – také krk a
přistihnu se: Opět smrkám
Mraky houstnou – bez oblak…