MAREK ŘEZANKA

Seděl tiše na kameni

není tma – tak proč se bát

co se vlastně všechno změní?

Co jen čekám za znamení?

A proč vlastně chci se ptát?

 

Nepohne se, celý šedý

bledý jsem – jen toužím znát

Je to už snad naposledy?

Z velkých ohňů vzejdou ledy?

Slovo vázne v krku – Snad

 

Nepozdraví, dál si sedí

ze zdiv dávno stržen šat

čekám na své odpovědi

Co že z tváře války hledí?

Holub kývne: Vrků – hlad

 

Slunce, teplo – proč mě mrazí?

Nazí jsme – jak tolikrát

z humanistů budou vrazi

kteří se jak hadi plazí

Nemá nás kdo podpírat

 

Doba zase divně civí

Tklivý výraz má ten pták

nepohne se, celý sivý

možná, že má zobák křivý

jako každý darebák

 

Mám se tvářit spokojeně?

Méně Múz – a méně hrát

bude se teď – možná denně

Pozoruji unaveně

o míru si nechám zdát…

 

Zbraněmi se zase řinčí

k lynči krůček – zařvu: „Stát

Nechtějme zas další svinčík

Bláto sedne na brusinčí

Kázat bude feldkurát“

 

Na sochy jen umíš kálet

stále stejný“ – musím řvát

na holuba, moru krále

který odpoví mi ale:

Lidé budou umírat“

 

Otřesu se, tumpachový

Slovy děsíš – tušíš zkrat?

Na hranicích supernovy

supi s hyenami loví

Lidé budou umírat“

 

Otočím se, ať si vrká

Brka trčí – jeho zrak

zakalen je – také krk a

přistihnu se: Opět smrkám

Mraky houstnou – bez oblak…