MILAN BLAHYNKA

Narozen ve znamení Panny jsem si po svém odložení do předčasného důchodu zvykl sedat jako panenka v koutě a nenabízet své skromné poznatky a nežádoucí názory, neobcházet a neobesílat redakce, nikde neantišámbrovat a chudáky pány redaktory neuvádět do rozpaků, jak mi vysvětlit, že sice nic proti mně ani proti mému textu – ale vůbec nic – nemají, ale že ho nezveřejní. Překvapil mě e-dopis, který mě v polovině října loňského roku vyzval, abych přispěl do měsíčníku Host. Že bych už nebyl na neexistující černé listině?

Vážený pane Blahynko,

chystáme do Hosta takový blok textů, téma, věnovaný stoletému výročí VŘSR. Budeme tam mít příspěvek rusisty Tomáše Glance, hispanistky Anežky Charvátové, oba mají psát o vztahu literatury a revoluce, pak nějakou anketu mezi současnými levicově smýšlejícími lidmi o tom, co je pro ně revoluce, a konečně bychom rádi také nějakou malou antologii, která by ukazovala, jak na VŘSR reagovala česká literatura. Nemyslím teď různé povinné sborníky z 50. let, zajímala by nás spíš bezprostřednější reakce, řekněme do roku 1938. Mohla by to být buď komentovaná antologie (bohatě stačí cca 10 textů), anebo zkrátka článek na dané téma, s ukázkami (v rozsahu cca 3-4 NS). Zajímalo by Vás něco takového? Práce je samozřejmě honorovaná, Váš příspěvek bych potřeboval ideálně do příštího pondělí 23. 10. Díky za odpověď, -- 

Jan Němec - časopis a nakladatelství Host Radlas 5, Brno 602 00 www.hostbrno.cz

Odpověděl jsem 17/10 rovněž elektronicky:

Milý pane JN, na antologii je to (aspoň pro můj způsob) šibeniční termín, taky na 3-4 NS by se aspoň trochu reprezentativní antologie nevešla, mám ale jakýsi nápad, právě k roku 1937, a mohu se o 3-4 NS pokusit. Zdraví MB

22/10 A den před termínem jsem poslal svůj příspěvek v rozsahu 4,06 NS s průvodním textem:

Milý pane JN, tak jsem se o 4 NS pokusil. Prosím Vás, abyste (pokud neposíláte korekturní obtah) ohlídal správné znění některých jmen, které mi počítač tvrdohlavě opravuje, třeba i při internetovém transferu, pořád píše Teuta místo Teiga a Štýrský místo Štyrský. Dík a pozdrav, MB 

Kdyby se Vám zdál název dlouhý, stačila by snad Bolševická revoluce 1917 po dvaceti letech u nás.

Měl jsem za to, že jsem dodržel jak stanovený rozsah (3-4 NS), tak žánr (článek s ukázkami) a hlavně upozornil na to, co a jak se čeští autoři se v anketě levicového čtvrtletníku U k 20. výročí VŘSR dívali na ni, aniž připomínali úlohu J. V. Stalina, a jak právě v tom jubilejním roce probíhal na umělecky avantgardní levici – mimo zmíněnou anketu – prudký spor o to, co se v SSSR tehdy dělo. Říkal jsem si, že konečně nadešla doba, kdy nic, žádná moc už nebrání uvést zapomínaná fakta. Odeslaný text jsem nazval po vančurovsku Poznámkou:

Poznámka k pohledu na bolševickou revoluci 1917 po dvaceti letech

U, čtvrtletník „spisovatelského sdružení“ Blok, které „programově rozvíjelo zásady socialistického realismu v české a slovenské literatuře a usilovalo o protifašistické sjednocení slovesných tvůrců“ (Pavel Pešta ve Slovníku literárních směrů a skupin, 1977), přinesl ve svém posledním čísle ročníku 1937 (vyšlo 5. 1. 1938) „k dvacátému výročí velké říjnové revoluce a jejího syna a legitimního dědice Svazu sovětských socialistických republik“ především dopis Svazu sovětských spisovatelů, podepsaný Blok, jeho překlady do ruštiny a do němčiny, dále báseň JiříhoTaufra 20 revolučních let, anketu Čím je protifašistickému umělci a spisovateli SSSR, stať Bedřicha Václavka SSSR a československá literatura, báseň Františka Nechvátala Píseň k tanci, pojednání Zdeňka Nejedlého Lenin o literatuře, Urbanův překlad básně Achmeta Jerikejeva Zrození Magnitogorska a krátkou báseň Lumíra Čivného Tváři Leninově. Na petitových stránkách shrnul V. (zřejmě B. Václavek) diskusi „na vnitřním fóru skupiny Bloku“ k polemice z minulého čísla o Neumannově knize Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí.

Pozornějšímu čtenáři neunikne grafika označení říjnové revoluce za velkou bez verzálky a hlavně, že v anketě, v níž odpovědělo 30 autorů, mezi nimi řada nečlenů Bloku (např. Josef Kopta, Josef Čapek, K. J. Beneš, Č. Jeřábek), padlo jen dvakrát jméno Stalin (v textech J. V. Plevy a Ervína Schulhoffa), které se neobjevilo ani ve zmíněném dopise Svazu sovětských spisovatelů a dokonce ani v recenzi Neumannova Anti-Gida, v níž Václavek a Jilemnický knihu akceptují a celou řadu výhrad formulují velice diplomaticky. Anketa vyzněla jednoznačně, prakticky všecky odpovědi jsou variantami přesvědčení, že SSSR je „hrází fašismu“, „záštitou míru“ „protiváhou fašistických diktatur“, „jistotou lepší budoucnosti“, „jedinou totalitou, které může spisovatel sloužit, totalitou lidství“ atd. Přitom představitel této totality není jmenován – protože se za reprezentanta totality lidství Stalin nedá označit?

Čím si vysvětlit v chvále SSSR jako „syna“ podzimu 1917 takovouto absenci jména Stalin? Stalina na stránkách U jmenovitě brání jen St. K. Neumann v odpovědi na zklamání Jana Nohy, člena redakce U, který nazval knihu Anti-Gide „jen půlkou pravdy“ a odtud i „jejím nebezpečím celé lži“. Jen Neumann se Stalina zastal, napsav do U, že Nohovy „žaloby na Stalina a III. Internacionálu“ jsou „patetické“, „nevěcné“, „podobné slohem zpravodajství z Rigy“; proti Nohovi postavil svou víru: „Věříme, že Stalin a III. Internacionála“ je „neotřesená a neotřesitelná mocnost socialismu a míru.“ Noha zůstal v otevřené kritice Stalina osamocen, po diskusi na plenární schůzi Bloku 31. 10, 1. 11. funkci v redakci složil a při korektuře čísla 1937/4 byl na s. 386 vložen dodatek: „11. 12. oznámil Jan Noha, že vystupuje z Bloku.“ Za pozornost snad stojí fakt, že ani diskuse na plenárce Bloku nedošla k žádné apoteóze Stalina a k totálnímu odsudku Gidova Návratu, nanejvýš Jaroslav Kratochvíl položil otázku: „Co je dnes možno dělat jiného, než co dělá Stalin?“

S docela jiným pohledem na Stalina přišel v jubilejním roce bolševické revoluce Vítězslav Nezval, a to v oficiálním sborníku Československo Sovětskému svazu k 20. výročí (Praha 1937). Nezval do toho sborníku přispěl dvěma básněmi, Holdem dětí vítězům nad severním pólem a Básní k dvacátému výročí Říjnové revoluce (s. 65-66). V té druhé apostrofuje Stalina jako „velikého ladiče piana / postaveného uprostřed bařiny / z níž mnohonásobný krab kapitalismu / vztahuje svou fašistickou dlaň“, pak se ptá, „kdo z nás se bude ještě divit / srdcervoucímu kvílení / mnoha tak šálivě se třpytících v revoluční dílně vyrobených strun / čí vinou je že praskají / pod vlivem proměnlivé temperatury našich dní“ – a znovu se vrací k oslovení Stalina: „vyměňuješ ty jež ztratily odolnost / za nové ocelovější / abychom si / zazpívali / čistě / Internacionálu.“

V názoru na Stalinovo vyměňování prasklých strun za nové, ocelovější, tedy stalinštější, dostal se Nezval v kruhu svých přátel do izolace. Dokládají to jeho zápisky v diáři z ledna 1937. „Toyen mě zrazuje, abych nepsal Bretonovi svůj upřímný názor na proces“ (25/1). „Mám s Honzlem, Štyrským a s Toyen prudkou polemiku o procesu, oni tvrdí, že je proces zrežírován. Jdu domů velmi vzrušen útoky Štyrského“ (26/1). V Metru polemizuji s [nečitelné jméno] o moskevském procesu“ (27/1). „Diskutuji v Metru s Kalandrou a s Teigem o procesu, jenž se mi stal Radkovou výpovědí jasnější“ (28/1). „…v Metru je Teige, již není tak absolutně nedůvěřivý k procesu, Štoll s ním prudce diskutuje“ (29/1). V roce 1937 ještě nebyl v procesech na řadě Bucharin, o němž Nezval napsal 7. září 1936 v dopise Teigovi, že v jeho „čistou roli“ věří „bezpodmínečně nejen názorem, nýbrž i intuicí, která mě v jistých věcech neklame…“ Ani když byl Bucharin 15. března 1938 popraven, Nezval nezapochyboval o regulérnosti moskevských procesů a 1. dubna 1938 v Řeči ke studentstvu o roztržce se skupinou surrealistů v nich viděl oprávněné procesy kriminální a hájil SSSR, „celou jeho grandiózní a čistou revoluční, mírovou a progresivní roli“.

Tím neuvěřitelnější se může zdát, že už roku 1937, kdy byl Bucharin sice již podezírán, ale Stalinem dosud chráněn, Nezval uveřejnil ve své sbírce Absolutní hrobař (do nakladatelství ji odevzdal 9. června 1937) docela jiný svůj pohled na Stalina. Sbírku uzavírá rozsáhlá básnická skladba Pyrenejská moucha, pravidelně a právem interpretovaná jako surrealistický obraz hrůz fašistického povstání ve Španělsku, vítězně postupujícího za vojenské podpory hitlerovského Německa. Některé verše jako „mužíček s chaplinovským knírem“ ukazují na naparujícího se generála Franca (v rukopisném znění skladby byl významuplně „s hitlerovským knírem“; to by nebylo prošlo tehdy cenzurou, dbající pokynů nedráždit nacistickou třetí říši). Přeludný portrét má však i sloku sotva vztažitelnou na španělského fašistu:

„Nad tímto nosem / Se usmívaly krvelačně / Dvě šikmo položené asiatské oči / V jejichž zorničkách / Se obrážela scéna / Vyvraždění carské rodiny / A paprsky / Vycházející z těchto šikmých očí / Tvořily výseč / Pokrývající tři pětiny zeměkoule / Zalité krví.“ V dalších verších je ještě „hustý vous Karla Marxe“ posetý úlomky z věží parlamentů a katedrál…

To už není Franco a Španělsko, to je obžaloba fašistické praxe i na opačném konci Evropy. Nezval měl štěstí, že dohlížitelé nad jeho komunistickou pravověrností skladbu pozorně nepřečetli. Svému štěstí napomohl při reedici Absolutního hrobaře v 50. letech: verše, které ho mohly stát život, ze skladby vypustil.

Nabízí se obžaloba: byl obojetný. Stalina jmenovitě vynášel, jindy haněl, aniž jmenoval. A to v témže roce!

Jenže, milánkové, nebyla v tom jasnozřivost básníka, který viděl obě tváře muže, který i svou krutostí pak podstatně přispěje k zdolání hitlerovského fašismu?

Už roku 1926 Nezval o sobě napsal: „Mohu psát o baru i proti baru. Cítím ano a ne jako jedno slovo.“ A také: „Básník je ten, kdo má schopnost vidět fakta z nejrůznějších stanovisek a v mnoha podobách.“

To je celá záhada jeho dvojího pohledu na Stalina 1937.

Už následujícího dne 23/10 mi před obědem přišlo z Hosta:

Vážený pane Blahynko, 

díky za text, přečetli jsme ho zde v redakci i s kolegy. Je samozřejmě poučený, ale jak jsem psal, šlo nám spíše o bezprostřední reakci české literatury na revoluci jako takovou, Stalin a moskevské procesy, které řešili v tom roce 1937/8, už jsou mimo záběr námi připravovaného tématu. Omlouvám se tedy, že text nakonec nepoužijeme.

Vše dobré, Jan Němec 

Na tak uznalý a milý dopis jsem téhož dne odepsal:

Milý pane JN, psal jste, že jde o bezprostřední reakce na VŘSR „řekněme do roku 1938“, i napsal jsem, jak čeští autoři včetně řady zaručeně demokratických reagovali roku 1937 – de facto nepřímo odmítli její ztotožňování s JVS, zatímco Nezvalův dvojí pohled byl specifický. No nic, chápu, že do ideologického rámce Vašeho bloku se můj text nehodí, a pozdravuji, MB

Nečekal jsem už žádnou odezvu k věci a ke svému pozdravu, ale ještě téhož dne k večeři přišla:

Vážený pane Blahynko, 

je mi hloupé odmítat článek, o který jsem Vás požádal, a omlouvám se za to, ale žádné ideologické důvody v tom opravdu nejsou. Ano, psal jsem do roku 1938, ale Vy se věnujete právě jen tomu roku, myslel jsem to tak, že bychom třeba začali ještě v 10. letech a případně naznačili nějaký vývoj, ideálně na konkrétních textech, ale tady už opravdu jde spíš o Stalina a ty procesy a naše téma se soustředí na to 100. výročí VŘSR jako takové a nechtěli jsme to právě nerozmělňovat vším tím, co následovalo. 

Tak se prosím nezlobte, JN

Jak bych se mohl zlobit? Když redakce vyžádaný článek odmítne, je to jeho svaté právo. Rozhoduje se přece svobodně. Co na tom, že text byl objednaný? I v internetovém obchodě můžete přece objednané zboží vrátit, když se vám nezdá. Že v literatuře to nebývalo zvykem a většinou se s přihlédnutím ke slavnému výroku Voltairovu zejména objednané rukopisy publikovaly, i když se zadavateli nelíbily? To zvykové právo přece není žádné skutečné právo a netřeba ho ctít, obzvláště když není v tom ani zbla ideologie, jak jsem si pošetile zpozdile pomyslel. To jenom když před listopadem 1989 odmítla nějaká redakce cokoli uveřejnit, protože se jí to nelíbilo anebo se jenom obávala riskovat odchylku od toho, co se žádalo, byla to cenzura. Dnes přece žádnému redaktorovi ani ve veřejnoprávních nebo státními granty dotovaných médiích, natož v jakémkoli listu soukromého vlastníka nelze vyčítat, že uveřejňuje jen to, co jde majiteli pod nos, ať už je s ním v tom zajedno, ať ne a jen se může bát o svou pozici (dříve se říkalo: o své místo); ví přece, že maminka, pan režisér a majitel má vždy pravdu a právo na své straně – a když se někomu něco neuveřejní, není to naprosto žádná cenzura. Může si to uveřejnit jinde, což naštěstí ještě mohu a tímto činím; nebo si to může přibít podobně jako Luther na vrata, případně vydat jako samizdat. Tu krásnou poslední možnost dopřávala autorům – byť nerada – i nejhorší totalita, jsouc na její potlačení krátká.

A tak jen děkuji za poučení z demokratického vývoje a za spolehlivou zprávu o tom, jak jsem dnes na tom. Lepší test o své situaci v dnešní svobodné společnosti bych si nevymyslel.

P. S.

Jedna vlaštovka jaro a jedna vrána zimu nedělá, i další zkušenost mou situaci potvrzuje. Mám napsat Nevyžádaný test 2, osmělen filmy jako třeba Čelisti 2?

.