MILAN DUŠEK

Vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí obohatilo předvánoční trh roku 2017 vzpomínáním Stanislavy Dvořákové DIVOKÁ VODA na velkou povodeň, která ohrozila město před dvaceti lety – konkrétně roku 1997.

Součástí pozoruhodné publikace jsou vzpomínky obyvatel města, které sepsal Bc. Zdeněk Skalický z městského muzea v Ústí nad Orlicí o povodních v roce 1938 a 1958, a celé bloky černobílých a barevných fotografií, kterých je k sedmdesáti a dokumentují jak povodně z minulosti, tak tu poslední, těch je samozřejmě převaha. Ku prospěchu tématu jsou tu i fotografie, které nám představují Tichou Orlici v současné podobě, kdy je rájem rybářů a vodáckých turistů.

Ale vraťme se k textu hlavní autorky Stanislavy Dvořákové.

Otevírá svůj příběh (svědectví) verši: Ta černá hrůza okamžiku, co změnila svět. Ta černá hrůza okamžiku, nevrátí čas zpět.

Vzpomíná na červenec roku 1997. Jaro dlouho nechtělo ustoupit létu. Zima, noční mrazíky a přes noc najednou tropické vedro a sucho. Počátkem měsíce přišla spásná změna. Déšť. Přívaly vody shora. Ke konci týdne se zvedla hladina řeky a spodní voda zatopila níže položené sklepy domů. A pak to přišlo, od Tiché Orlice se valila záplava. Zahrada se změnila v jezero. Celá bytová jednotka byla po povodni zvednuta vysoko nad úroveň povodňové vlny, přesto tu najednou byla noc jako z hororu, na kterou se nedá nikdy zapomenout. Čteme a prožíváme s autorkou každý okamžik, její zoufalství, ale i okamžiky naděje. Marnou snahu zachránit alespoň něco z věcí vynášením stále výš. Konečně svítání. Žije! Dohlédla z terasy až k ceduli s názvem ulice na protějším domě. Kousek pod ní se vlnila hladina hnědé vody. Schodiště do přízemí zmizelo pod vodou. Ale už vidí motorový člun hasičů a zjišťuje, že není sama, kdo přežil. Vzpomenou si. Pomohou. Jen musí čekat. Ještě větší úleva přichází, když k večeru voda ustupuje. S tím přichází touha s někým si promluvit.

Tu noc poprvé dokáže usnout, samozřejmě na tom má největší podíl únava. A ráno nachází tu spoušť dole. Ale konečně se objevují lidé. Změnění k nepoznání. Následuje vlna solidarity…

Cisterna přivezla pitnou vodu. Záhy se objeví elektrikář a varuje před zapojením na síť. Od města přinesli formuláře na podporu, fotograf dokumentuje škody. Hasiči čerpají vodu ze sklepa. Dorazí party silných mužských, co je k nepotřebě je třeba vyklidit…

Příběh osaměle žijící ženy dojímá. Ale důležité je, že nezůstala sama. Hmotné škody se dají napravit, jenomže co její psychika? Nikdy nezapomene, ponese si to v sobě do konce svého života.

Autorka končí citátem: Dvacet let je pouhou kapkou v moři času, čtvrtinou však lidského života, navíc jsou okamžiky, na které nelze zapomenout.

Domnívám se, že při čtení textu leckdo zaslzí nad tím, co si autorka prožila, ale pak se dostaví úleva v podobě konstatování, že to není s lidmi až tak špatné. Možná někoho napadne: Musí přijít živelná pohroma, abychom v sobě našli ty lepší stránky?