VÁCLAV PELCMAN
To, že se Česká republika dostala do společenství států, kde vládnou zákony džungle, již připouští většina obyvatel a to přes nekonečné tvrzení pučistů, že se jedná o naprostou demokracii. Zatímco část občanů se s tím dokáže, vzhledem ke svým charakterovým genům, nejen vyrovnat, ale využít toho, protože jim to umožňuje pomoci si k snadnému blahobytu k tomu vhodnými (ne-li přímo přizpůsobenými) zákony, jiní se tím nenechají ošálit. Ale jen někteří z nich mají příležitost a schopnosti to odhalit. Nejde jen o oblast ekonomickou nebo obecně společenskou, ale i kulturní.
V oblasti kulturní všeobecně (divadlo, film, televize, literatura, novinařina apod.) je to nejzřejmější, protože se jedná o masové (br!) šíření všeho možného, co lze zhmotnit finančně. Je zde možnost, díky mohutné reklamě, pro velkou část obyvatelstva udělat opravdu „z komára velblouda“ a naopak z většiny nekonformního nehodnotné. Bojovat v této oblasti za uměřenost a pravdu je nevděčné. Proto je třeba si takových lidí vážit a pro jejich zdánlivou osamocenost jim projevovat veškerou podporu. To však díky kapitalistické (pseudodemokratické) společnosti bez značných finančních nákladů není možné. Také většina z nás nemá ani ty schopnosti ne snad vidět a poznat, ale vyjádřit.
Naštěstí se najdou lidé, kteří i v této oblasti jsou kompetentní a charakterově na výši, aby, byť jen skromnými prostředky, dokázali bojovat. Já si nejvíce cením díla básníka, spisovatele, autora rozsáhlého díla, z něhož vyzdvihuji jeho „bordelovou“ sérii: Nová kronika aneb Bordel v Čechách 1994, Bordel na druhou 1996, Bordel do třetice 1999 i Vymknuta z kloubů 2004. Z oblasti poezie pak zejména sbírky Apokalypsa podle Joba 2013 a Tři vzkazy spáčům 2015. Tento autor, jehož identitu již případný čtenář odhalil, nespí a má díky současnému bordelu téměř nekonečnou zásobu témat pro svou tvorbu (jistě by si našel i jinou). Proto Karel Sýs vydal obdobu posledních dvou děl, což je jejich prozaická forma Bordel na kvadrát (Futura, 2017, 300 str.). Naše Wikipedie řadí tuto knihu mezi satiru, ačkoliv je to, podle mne, plnohodnotná kritika!
Jedná se o básníkovu literární činnosti v oblasti recenzí, kritik, esejí, předmluv i ucelených úvah či glos za období od 1. ledna 2013 do 14. srpna roku 2017. Čtenáři, zejména LUKu, mnohé znají z tohoto literárního týdeníku Unie českých spisovatelů, přesto kniha obsahuje méně známé názory a je vůbec potřebné tato stanoviska uchovat, protože – jak víme – noviny mají jepičí život. Autor se zde navíc projevuje jako pilný pozorovatel všeho okolo kultury, dokáže vytěžit to podstatné, a díky jeho velké erudici vhodnou formou poslat dál čtenářům. Jeho stanoviska nejsou typu neomylnosti a vědomí, že jeho názory nelze zpochybnit, protože se každá „potrefená husa“ může ozvat, neboť jeho případné nesprávné mínění by bylo okamžitě napadeno jako důkaz básníkovy nevěrohodnosti. Autor má výhodu, že v dané oblasti má dlouholeté zkušenosti a navíc i dobrou paměť a navíc odvahu svou kritiku zveřejnit. Také si však vysloužil jen nedůtklivé nálepkování jako komunisty, místo aby někdo dokázal i na jeho kritiku jednotlivců (žijících i již nežijících) odborně a zodpovědně odpovědět. Pravděpodobně se snaží svým mlčením vzbudit zdání, že jim autor na jejich nebesích za to nestojí, což je obvyklé strkání hlavy do písku. Není možné bez doslovné citace zde zveřejnit jednotlivá autorova tvrzení. Jeho stanoviska a jejich oprávněnost mnoho lidí jistě vycítilo samo, ale jejich jedinou možností se k tomu vyjádřit je pouze ono „to je ale lumpárna“ při sledování televize či četbě novin.
Kniha se, žel, asi nedostane do většího povědomí obyvatel, protože embargo na nezávislé názory je, zdá se, neprůstřelné. Přestože si je toho autor asi vědom, svůj boj nevzdává, a proto je potřeba jej v této činnosti podpořit. Cesta k proboření této zbabělé mlčenlivosti vede – zákonnou formou – pouze využitím omezených forem šíření myšlenek (samizdat, elektronické formy přenosu informací) a hlavně semknutím lidí stejných názorů. Nedávno jsem dočetl knihu italské spisovatelky Alby de Céspedes V noční tmě, která je plná boje i pesimismu intelektuálů. To je to nejhorší, co může společnost, burcovanou intelektuály, potkat. Díky těm, co to nevzdávají! Zasloužili by nominaci na Nobelovu cenu (i když už dost zprofanovanou). Samozřejmě je to boj celoevropský a celosvětový.