ALENA VOLKOVÁ

Zamyšlení nad publikací Tripolis Praga – Trojměstí Praha

Praha, alespoň tak se jevila německým spisovatelům a umělcům, kupř. Paulu Leppinovi, byla město, které člověk musí opustit. Mohli odjet do Vídně, Berlína či do jiných německých měst. Ještě v r. 1922 připadalo časopisům Prager Tagblatt a Deutsche Zeitung Bohemia smysluplné položit některým německy mluvícím autorům, kupř. F. Werfelovi, G. Meyrinkovi či E. Weiβovi, následující otázku: Proč jsem Prahu opustil? E. E. Kisch k tomu napsal: „Nesmírně rád bych do Vídně nebo Berlína, ale příliš dobře vím, že tam na mě nikdo nečeká.

IVO FENCL

Nedostatkem sbírky veršů Jána Rakytky, ilustrované Vladislavou Havránkovou, je krátkost ve vztahu k tématu. Pokud si vyvolíte coby téma přirozenou či (chcete-li) boží chuť holčičky poznávat svět, museli byste být génius, abyste téma dost vytěžili na prostoru pouhých dvaceti čtyřstrofových básní. Takto vždy půjde jen o výseč možností. Na druhé straně nepochybuji, že se autor o vytěžení tématu ani nesnažil. Pokud si to uvědomíme, nelze upřít, že náměty s raným dětstvím děvčete korelují. Slunce, kolébka, panenka na elektřinu, sourozenec opačného pohlaví, nebezpečná včela, holub, čáp, matčin polibek, vítr, balónek, potok, lžička, čokoláda, prsty, nohy, koulování, zrcadlo, spánek. Přečtěme však báseň Lipánek.

Rozhovor s Pavlom Janíkom z knihy Ľuboša Juríka Rozhovory po rokoch

MILAN BLAHYNKA

Svou nejnovější básnickou sbírku SPALENÉ ŠATY LÉTA (Práh, Praha 2016; přeložil Jiří Josek, grafická úprava a výbava Báry Solperové) Američan v Praze Michael March, prezident zakladatel PWF, Festivalu spisovatelů Praha, na který už po více než čtvrt století přijíždějí do české metropole nositelé Nobelových cen za literaturu a mnohé další hvězdy světového písemnictví, uzavírá básní o třech verších: „Jak by to mělo být / Jak to nikdy být nemělo / Jak to je.“

VÁCLAV PELCMAN

To, že se Česká republika dostala do společenství států, kde vládnou zákony džungle, již připouští většina obyvatel a to přes nekonečné tvrzení pučistů, že se jedná o naprostou demokracii. Zatímco část občanů se s tím dokáže, vzhledem ke svým charakterovým genům, nejen vyrovnat, ale využít toho, protože jim to umožňuje pomoci si k snadnému blahobytu k tomu vhodnými (ne-li přímo přizpůsobenými) zákony, jiní se tím nenechají ošálit. Ale jen někteří z nich mají příležitost a schopnosti to odhalit. Nejde jen o oblast ekonomickou nebo obecně společenskou, ale i kulturní.

IVAN VOTAVA

Kristova noho. Tady čtu, že anglický cyklista Chris Froome dopoval. Tomu prostě nemohu uvěřit. Našli mu prý v krvi nepovolenou dávku léku Salbutamol. To je lék na astma. On má chudák astma a někdo ho honí na kole po silnicích kopec nekopec, rovinu nepočítaje. Kam jenom ten svět spěje. Jak jsem se dozvěděl, není na tom se zdravím takhle špatně sám. Nějaký nezodpovědný pisálek, pravděpodobně kremelský agent, uveřejnil jména dalších sportovců a ta jména nejsou ruská. Třikrát fuj za takovou podlost. Ale jak to udělat a zavřít hubu těm, co zcela nepravdivě roztrušují, že nejen Rusové, ale i sportovci jiných zemí zobou. Okamžitě tu začaly provokovat nějaké konspiračně propagandisticko dezinformační weby a ptají se, jak je vůbec možné, že se tolik nemocných chudáků pohybuje po všech možných světových sportovištích, když invalidní celebrity u nás, které se nachází pod špičkovou zdravotní péčí, nejsou schopny dojít ani do soudní síně.

ZDENĚK HRABICA

Mám rád Slovensko, Slováci jsou mí blízcí. S Vladimírem Mečiarem jsem se kdysi loučil při jeho odjezdu na studium Ústřední školy VLKSM. V srpnových dnech roku 1968 jsme oba zastávali shodné názory, odpovídající našemu věku.

Jeden von Kénig

Tak to bi žádné brňenské plotňák, natoš múj „kema ze Štatlu“, negómal aňi náhodó. Ta bichla, co sem dostal, má dvje echtoví titulňí stránki a dva zvonki, vod teho Honzy Žanka Hlaváčka, toš 50 chuti hantecu a 50 odstínú hantecu, 64 a 208 lupenú. Ti zvonki só asi podlevá tej bichle „Pajcka vodsťínu šeďi“, co tam furt lupajó a jeden druhího špizujó, no bóže… A nemlich tak dvje „tiráže“, ale enem jedno, jak tomu říkajó, „ISBN“. Fér že jó! Maj to bét dvje bichle, ale ťi borcí a borkiňé z Joty, tomu podňiku ták ňák ďivňe říkajó, sámože z Brna, se asi fédrujó, že bi to ňikdo nekópil, přifařej vobje k sobje a je steho jedna bichla. Ale Kódl Čapkuj, co neměl vo hantecu šajna, vidal taki „Povídky z jedné a z druhé kapsy“, a ňikdo se nelochčil a nelozil kvůlívátemu po zďách. Enem se před ťema intlama zdéchli, zbalili dačmena pod klepeto, a diš zolcna móc rumlovala, klapali místo na prigl do knajpi na dva tři škopki. Co bili ňáci cifršpijóňi, abi si četli ti kidi „slovesné kultury“?

MÁNOS ELEVTHERÍOU

Kdo, kdo pronásleduje můj život?

Úplně sám v chladu a tmě ulice.

Ticho noci a brzd kamionů pískot.

Chytli mě jak malou mřenku do sítě.