ALEXEJ MIKULÁŠEK

Pod názvem téměř pohádkovým, srov. první tři slova BYLA JEDNOU JEDNA… (ovšem s nepohádkovým pokračováním, a to básnická generace takzvaných pětatřicátníků), s žánrovým podtitulem Dissertatio apologetica, jenž upomene na Balbínovu Rozpravu na obrazu jazyka slovanského, zvláště českého (ze 17. století, ale vydanou až o století později), přichází dnes už nestor české literárněvědné bohemistiky a kritiky Milan Blahynka (1933, Ružomberok) s rozsáhlou monografii, která nedávno vyšla v nákladu 300 výtisků (ISBN 978-80-901494-7-2) s finanční podporou MUDr. Jiřího Maštálky, poslance Evropského parlamentu za KSČM a člena politického klubu/frakce GUE/NGL v Evropském parlamentu (se svými 52 členy, pocházejícími „z různých levicových, socialistických a komunistických stran“, se stala „pátou nejsilnější politickou skupinou v EP“, jak čteme v Maštálkově „Vsuvce spojující úvod a závěr této knihy“ na s. 233). Jde o výtisky neprodejné, ale samozřejmě proto, že komerčnímu prodeji brání pravidla sponzoringu. Publikace krásně vypravená a tištěná na křídovém papíře se může pyšnit i bohatou fotografickou a bibliografickou přílohou, a už na úvod je možno konstatovat, že informačně velmi bohatou.

Kniha průkopnická v mnoha ohledech by za normálních okolností byla nominována na nejednu cenu a stala se předmětem vědeckého zájmu, minimálně kolokvia věnovaného otázkám Blahynkovy metodologie i tvorbě oné básnické generace, která sice vstupovala do literatury koncem šedesátých let, popř. počátkem let sedmdesátých, ale vynikající díla publikovala i v desetiletích následujících, v letech sedmdesátých a osmdesátých, samozřejmě i v letech následujících (i když někdy a zpočátku jen v zahraničí, v mnichovském PmD Daniela Strože). Byla a stále jim je předhazována jakási „kolaborace s normalizačním režimem“, která jako by uměleckou hodnotu jejich díla pošpinila či alespoň poznamenala.

Nejde však jen o to, jak poznamenává Blahynka, že pod maskou „normalizační“ bylo možné vyjadřovat i představy a hodnoty málo „normalizační“. Zdá se, že iluze a sebeiluze „zakázaného“ spisovatele jako kohosi k něčemu povolaného a už (faktem „zakázanosti“) předem hodnotného na straně jedné, a představa „povoleného“, ba „prominentního“ autora jako kohosi oficiálního a služebného strašila a straší dodnes (patrně následek ideologické „literární vědy“ nejen devadesátých let) v literárních médiích a v učebnicích. Byl Shakespeare povolený – nebo zakázaný? Totiž nálepka „normalizačních prominentů“ a „těch povolených“, „oficiálně vydávaných“, když jiní byli „zakázáni“ a nebyli „oficiálně vydáváni“, se objevuje téměř všude, v literární výchově na prvním místě − škol středních i vysokých, pokud se o „devítce“ studenti vůbec nějak učí. Vynikají v tom zejména „interpreti“ díla Karla Sýse jako generačního „pars pro toto“, který kritizuje „náš demokratický vývoj“, protože ztratil „nimbus protežovaného básníka“ a protože jej charakterizuje „ideologická předpojatost, slovní a myšlenková vulgarita“. Etc. Tato Blahynkova monografie by měla přijít do školních knihoven a na některé katedry, aby se maličko, maličko přisvítilo.

Budu nejdříve osobní: už když jsem se poprvé setkal s Milanem Blahynkou, bylo to někdy v osmdesátých letech, ohromily mne jeho fenomenální encyklopedické znalosti čerpané nejen z četby, ale i z bohatých životních zkušeností. K nim přistupoval i přehled o právě vydané produkci, přehled v šíři nevídané.

A ještě jeden aspekt mi byl sympatický, a tím byla schopnost psát o básnických knihách s využitím básnické obraznosti čerpané jednak z recenzované či jinak posuzované knihy, jednak z literárního odkazu minulosti, takže dokázal vytvořit text synkretický v tom smyslu, že vedle odborné hodnoty měl čtenář z textu i požitek estetický. Postupy akademické se prostupovaly s žurnalistickými a oba pak s uměleckými, a to doslova – autorův text vrůstal do posuzované básně pomocí citací, parafrází a koláží z fragmentů a úryvků, využívaje toho, co se označovalo jako mezitextové navazování.

A zapomenout bych neměl ani na Blahynkovu snahu najít v každém uměleckém textu něco pozitivního, nějaký nápad, myšlenku, metaforu, obraznost, protože jen málokdy se setkal s knihou hodnou označení „ediční lapsus“. Budilo to ovšem dojem „bezpáteřnosti“ a „oportunismu“, opatrnictví a strachu z konfliktu, ovšem snahu předejít zbytečným sporům člověk oceňuje až s vyšším věkem.

Monografie je kompozičně rozdělena do více než sedmdesáti tematicky navazujících kapitol. Otevírá ji však úvod nazvaný Evropské kulturní dědictví a čeští básníci od Jiřího Maštálky, v níž píše autor „o cti a povinnosti“ tuto „mimořádnou knihu“ sponzorovat, a to v rámci evropského úsilí o „kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost“ (s. 3), přičemž Blahynkou analyzovanou generaci vnímá jako spolutvůrce „evropského kulturního dědictví“, chápaného ovšem nikoli jako bezobsažná floskule, nýbrž právě jako podíl jednotlivých národních kultur. Ze svého hlediska vyzdvihuje, že jejich tvorba „má srovnání snad jen s tvorbou umělecké avantgardy 20. a 30. let“ jako „svým obsahem a duchem výrazně levicová, sociálně kritická, nesená myšlenkami humanismu, míru, respektování jiných národů a jejich kulturních svérázů“ (s. 4).

Samotný monografický text, pokud odhlédneme od fotografické přílohy a obsáhlé bibliografie, čítá na sedmdesát kapitol, přičemž první dvě, číslované jako „-1“ a „0“, jsou jakýmsi autorovým vyznáním, resp. „Doznáním“ toho, co stojí přímo už v podtitulu, tedy že jde o „dissertatio apologetica“, rozpravu na čísi obranu, v níž se literární historik a kritik nechce nechat zahnat „do role sudího slovesných estetických hodnot, který se tak často mýlí, jak se po čase ukáže“, že je mu bližší úděl advokáta, „který snese maximum argumentů na obhajobu autorů a jejich děl, jimž jiní upírají lidské, estetické nebo obojí přednosti“ (s. 7). A jak dodává téměř vzápětí, jeho „kniha o generaci někdejších pětatřicátníků stále píšících“ nemá „ctižádost vynést jakýkoli konečný soud“, ráda „by jen oponovala – a vůbec ne ex offo – hloupým křivdám“ (s. 8). A že jich bylo a je, o tom nás autor nenechává na pochybách.

Strany 278–348 jsou pak věnovány bibliografii, obsáhlému soupisu děl sledovaných spisovatelů, rozdělenému na „poezii“, „výbory“, „prózu“, „edice“ a „redakce“, případně doplněné ještě o „divadlo“, „esejistiku“, „výstavy“, „překlady“ a záznam dalších aktivit. Jde o dosud nejucelenější a nejúplnější bibliografický soupis.

Jak plyne už z citací, je kniha psaná esejistickým stylem, v němž nechybí reflexe osobní, ale co je ještě důležitější, jde o styl v něčem blízký avantgardě, plný asociací, odboček, nesčetných dílčích komparací, nevyhýbá se ani jazykové a motivické hře. Souvislý výkladový řetězec faktů, pojmů a úsudků, řetězec, k němuž nás nutí a následně pak čtenáře nudí logika příčinno-následná, pojmová a vůbec strukturně-homogenní, je tu minimálně doplněn textem, v němž to jiskří nápady, narážkami a špílci. Máme někdy dojem, že se interpret s básníky oné „magické devítky“, nebo také „devítihlavé generace“, ztotožňuje. Vědecká akribie spojená s obsáhlým poznámkovým aparátem, seznamy literatury, klíčovými slovy, vícejazyčným resumé, ustavičnými ohledy na to, co a kde už bylo na toto téma napsáno, ustupuje osobnímu zaujetí, ale paradoxně to na pravdivosti autorových vět a výroků nic nemění, zvláště když vědecký styl je stále přítomný (z jednoho stylu do druhého je tak blízko…) Za všechno připomenu jen název 59. kapitoly „Ztracená generace? Zatracovaná. Zatracená…“, jenž není prázdnou ekvilibristikou a důkazem, jak působivá může být paronomázie – všechny tři významy je možno bez problémů doložit, všechny tři doprovázejí reflexi oné „devítihlavé generace“.

Milan Blahynka nemůže nechat nezodpovězenou otázku na podstatu pojmu „literární generace“, ale jako stěžejní vidí otázku navazující, a to zda a do jaké míry jde o relativně homogenní uskupení spisovatelů a zvláště to, čím díla této generace, tedy Petra Cincibucha, Jaroslava Čejky, Michala Černíka, Jaromíra Pelce, Josefa Peterky, Petra Skarlanta, Karla Sýse, Josefa Šimona a Jiřího Žáčka, tvoří „novou etapu české poezie“, jakkoli výraz „novou etapu“ dává autor do uvozovek. Genezi výrazu „pětatřicátníci“ spatřuje v souvislosti s „antologií mladé české poezie“ Zrychlený dech a v doslovu k ní z pera Josefa Peterky.

Za důležitý generační rys pokládá snahu této „devítihlavé“ generace, jíž je upřímným mluvčím stejně jako citlivým komentátorem a věci i okolností znalým advokátem, „popostrčit svět aspoň trochu k větší spravedlnosti“ (s. 173). Všímá si mj. toho, že nevystoupila halasně proti svým předchůdcům (jakkoli se vymezovala i vůči nim). Především však nabízí nové čtení veršů, které se jevily ve funkcionářské hantýrce jako „angažované“, v antikomunistické hantýrce jako „režimní“ a „kolaborantské“, které však zní naléhavě tím více, čím svět sklouzává k diktatuře bohatých, k válce o suroviny, vliv a moc, v neposlední řadě i k dehumanizaci všeho lidského, přeměně člověka na predátora, poživačného sobce, vítěze v jakémsi boji.

A přichází ještě s dalšími „kacířskými“ myšlenkami: s odstupem času je zřejmé, proč se někteří spisovatelé tak zasazovali o svou nepublikovatelnost. „Zatím bylo zveřejněno jen málo dochovaných dokumentů o tom, jak pětatřicátníci, jakmile se ocitli v mocenských postech a funkcích, nabízeli exilovým a samizdatovým autorům možnost návratu mezi legálně publikující (někteří té příležitosti využili), a dokumentů o odmítnutí takové příležitosti. Není třeba spekulovat o důvodech takových odmítnutí. Jsou pochopitelné. Pretendenti budoucích mocenských pozic nestáli o žádné dorozumění s údajně oficiálními básníky, měli přece zálusk na jejich totální vytěsnění. Navíc se strašně báli, že by mohli přijít o mučednickou korunu cennější než zlato.“ (s. 84)

Na jiném místě připomíná, jakoby pro nezasvěcené, aby si nemohli hrát na zasvěcené „dárce pravdy o kolaborantech“, že „Jaroslav Čejka otiskl v Tvorbě verše Ivana Wernische pod jeho plným jménem už dávno před rokem 1989; že se Jaromír Pelc po instalaci do funkce šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta obrátil na řadu autorů, zbavených po roce 1970 možnosti legálně publikovat, s nabídkou publikace; že podobně jednal ve Kmeni Karel Sýs a ve stejném duchu koncipoval svou práci ve Svazu českých spisovatelů Michal Černík a také Čejka po nástupu do vysoké funkce v Ústředním výboru KSČ“ (s. 15). Pro nepamětníky znovu evokuje plodnou atmosféru kritických sporů sedmdesátých a osmdesátých let, braných opravdu vážně, upřímně a s odpovědností ke slovu, ovšem paradoxně tak zpochybňuje své tvrzení o nutné nenápadnosti v podmínkách „normalizace“: „Roku 1980 měla šanci jenom nenápadnost“ (s. 12).

Jednou z neklamných výhod monografie je fakt, že autor mnohé texty „devítihlavé generace“ pro nakladatelství lektoroval, nehledě na to, že spisovatele znal osobně. Byl také důvěrně obeznámen s poměry v kritickém a akademickém světě (také cituje výroky, na nichž čas mnoho neubral, ale jejich původci by se k nim už dnes sotva hlásili), rovněž znal různé kódy, v nichž bylo nutné číst politické a jiné projevy, v neposlední řadě i jev dodnes dobře známý jako cenzura. Ale každá akce vyvolává reakci, a každá reakce akci zpětnovazebnou… Proto „redakce poezie si věděla rady“, proto „neprůchodný rukopis“ byl prostě odložen „na příznivější dobu“, případně zařazen „mezi tituly méně hlídané“ (s. 171). Platilo to kdysi a platí to dodnes, i když se tomu cenzura nesmí říkat (alespoň ne oficiálně v posluhujících médiích). Kampak by k tomu přišly naše domnělé Evropské hodnoty, když je cenzura vyloučena?

Blahynka si jistě nemohl nevšimnout ani toho, že generace „domněle ztracená, rozpadlá, v posledních letech podivuhodně ožívá. A tvoří“ (s. 170).

Doufejme tedy, že jeho skvělá práce, která by měla být povinnou četbou našich kritiků i učitelů literatury, nebude jediná, že se z lenosti a nezájmu nestane tím, čím být nechce, tedy „soudcovská“, nýbrž vyprovokuje diskusi a možná i další díla, studie, monografie, ale i texty básnické stejně jako prozaické, v nichž slovo nebude vnější slupkou hysterie nebo sebepředvádění se, ale čímsi životně důležitým, proto konečně i váženým. Zatím jsme spíše svědky nekonečné inflace slov, titulů a knih, které nikdo nečte. Věřím, že to nebude osud knihy Milana Blahynky ani tvorby těch, o nichž píše.