ZDENĚK HRABICA

Alexandra Mitrofanova znám od okamžiku jeho vysazení na území ČSSR ze Sovětského svazu. Docela bystrý muž, který začal operovat v mé rodné vlasti; jednu dobu jsme byli skoro na jedné vlně novinářské práce. Dokonce jsme byli nablízku Borisu Jelcinovi a vedle něho stojícímu Václavu Havlovi. Postupně jsme se však vzdalovali. Podivoval jsem se – ale nikdy nezáviděl – jeho významným novinářským oceněním, mezi nimi Ceně Ferdinanda Peroutky, udělené za velkého potlesku Syndikátu novinářů ČR.

Postupně jsem se nestačil divit nejenom jemu – ale i senátoru a europoslanci Jaromíru Štětinovi, jakou tito dva muži našli společnou řeč.

Všichni tři známe slušně ruskou i sovětskou historii i současnost, jeden více – druhý méně. Můžeme z ní jako papoušci na pouti vytahovat štěstí i neštěstí, jsme k tomu slušně teoreticky i prakticky vybaveni.

O to mi ale nejde, spíše si myslím, že ten druhý, co se zařadil do politiky a označil sám sebe za hrdinného a chrabrého válečného zpravodaje v cizích službách, nejenom žere, ale i mlaská.

Ale budiž – každý je strůjcem svého štěstí a může dneska lhát, až se hory zelenají. Je to jeho – nikoliv moje – volba.

Jiný je však Mitrofanov. Kdysi se lísal k Miloši Zemanovi, nyní už desetiletí v deníku Právo, pod kuratelou šéfredaktora Zdeňka Porybného, se stejnou, ba co dím podobnou specializací, dští proti Miloši Zemanovi oheň a síru. Dokonce zakejhal proti výsostnému prezidentskému rozhodnutí vyznamenat po zásluze na počest 28. října 2017 několik osobností.

Položil otázku, kdy konečně vedle Sobotů, Vondráčkových a Nohaviců vyznamená i ženu, která ho v Konstantinových Lázních kdysi připravila o poctivost.

Tohle přece není etický pohled na věc, ale výkřik hulváta non plus ultra.

Nebo si mohu myslet a říci to nahlas, že jde o vzácný druh idiotismu, jaký je však v každé době žádoucí. Principál totiž ví, že program cirkusového představení se bez něho kvůli spokojenosti publika pod šapitó neobejde.

V lidských dějinách jsou přeběhlíci pokaždé využíváni k nejšpinavější práci. Posléze, až ji vykonají, odhazují je jejich kormidelníci na smetiště. Přeběhlík se snaží vypadat jako největší vlastenec v nové zemi, do níž vkročil, a tu, kterou opustil, označí za nepřátelskou a odpudivou. Čím víc se snaží, tím měně mu příjemci jeho elaborátů důvěřují.

A nakonec on a jemu podobní spadnou na nejhlubší dno.