PETR SKARLANT
Ze sbírky Nezval v Lucemburské zahradě
Pohyb vln, pohyb větru a pohyb sněhu
Lepší než televizor a než bačkory
je odcestovat k nejbližšímu moři.
Z nížiny vznést se vzhůru na hory;
vrcholky hor, když slunce zapadá, rudě hoří,
v horském i mořském vzduchu mozek tvoří,
před spoustou vod si utříbíš názory.
Kdo by nechtěl jednu horu nepokořit?
Stoupáš výš, výš… smrti navzdory.
Kdo se vrací z hor ducha, je jiný!
Jiný, jiný se vrací z hor poezie do nížiny.
Volný se vrací, rozvlněný od moře.
Malichernost se před spoustou vod rychle ztrácí!
Kdo v srdci hořekoval… se vrací… bez hoře.
Ještě ti v očích přelétají rackové, albatrosové
a jiní mořští ptáci!
Ženy jako bicykly v Brně na Riviéře
Jsou ženy s vlastností bicyklu v nočním lese,
bicykl uprostřed Svratky, kde přechod je nejhlubší,
ženy bicykl v přívozu po dešti…
Nezval se koupal ve Svratce ve stejný rok,
kdy osmiletý Pavel Skoták ze Slaného u Prahy,
se přistěhoval s matkou a otčímem,
ředitelem České spořitelny v.v. ing. Josefem Marečkem,
do vesnice Bosonohy na okraji Brna,
kde se otčím narodil, a nechal si postavit na kopci
funkcionalistickou vilu, měla zahradu, v garáži stála od roku 1939
Praga Limusina; pneumatiky bíle zasvítily,
auto odpočívalo a čekalo celou válku,
až si hoch sednu v šeru voňavé garáže s děvčátkem ze sousedství
na zadní sedadla z pravé kůže; „abychom kůži užili“
navrhl o rok starší Marii, že budou v autě sedět nazí,
a nazí vymýšlet si, kudy jedeme, úplně nazí v šeru kabiny…
ale potom v garáži objevil matčino dámské kolo,
červené a značky ESKA a začal jezdit
v horkém létě 1947 z Bosonoh do Brna-Pisárek
ke Svratce, kde mě přilákala elegantní Riviéra,
s kabinami, slunečníky a barevnými čtverci opalovadel
z červeně natřeného dřeva, kde se učívaly studentky.
Dny léta byly horké vody ubývalo a Riviéra
byla mu Cannes, Nizzou a též Saint Tropez,
jednou v září v pátek a sobotu na Masarykově okruhu,
kde se jezdila Formule 1,
trénoval na Masserati mnohonásobný vítěz
Francouz z Monte Carla monsieur Louis Chiron,
Pavel Skoták v depu závodníkovi směl říkat Bon žůr Msije,
držet a nosit v ruce Chironovu helmu.
Kino Oko v hostinci u Bruknerů po Únoru
hrálo Děti ráje, Nábřeží mlh, Zázraky se dějí jen jednou
a všechny filmy z konce války s Jeanem Maraisem.
A všechny filmy z Gérardem Philipem
Prodaná nevěsta
Tolik mladých hezkých lehkých dívek
mají nabarvené rty a nehty
v mozku v srdci nosí ceníky
nečtou knihy ani deníky
drží v rukou dámské časopisy
s módou klepy se tu blbost mísí
také žijí svými mobily
každá se ti oddá na chvíli
co si řekneš s tebou udělají
snaží se až jim vlasy vlají
nebo pramen padá do čela
Jitka Jana Eva Marcela
nevíš jsou to jejich pravá jména?
Veselé a příjemné jak změna
v Praze jsou ty dívky k pronájmu
jako pokoj malba do rámu
auto byt a místo na hřbitově
půjč si krásnou róbu na svatbu
zaplať nezapomeň na platbu
a že nevěsta je půjčená
drahá když zná řeči učená
koupíš ji jak v restauraci oběd
když chceš ty dvě hezké můžeš je mít obě
když se v Praze zešeří
raděj si sněz U labutí večeři
co jsi vypil nemusíš už vracet
jídlo dívku? Vybrat si je práce
aby byla chtivá duše v pokoji
neváhej a vyber obojí…
Tammara z Latinské čtvrti v Parc de Montsouris
Poznali jsme se letmo při tanci.
Jmenovala se Tamara.
Navrhl jsem: „Budu tvůj kamarád…“
Mluvila o mužích jako o „kancích“.
V Parc de Montsouris jsme poslouchali ptáky z korun stromů.
Vymlouvala se, zdráhala, nechtěla ke mně domů.
„Až budeš matronou, až budeš almarou,
nebudu tě už zvát k sobě domů, Tamaro!“
Mezery
„Co děláš?“ – „Dívám se.“
„Na co se díváš? – „Na Smrt.“
„Copak tady je smrt?“
„Je v řeči plné zámlk. Je mezi obrazy,
v těch pauzách bílých zdí.
Divím se každému,
kdo tam Smrt nevidí!“
„Jsi blázen. Odejdu.“
„Zůstaň. Něco ti povím:
Je třeba utěsnit…“
„Co?“ – „Ticho mezi slovy
a mezi větami!“
„Ale čím? Hudbou? Hlukem?“
„Nikoliv.“ – „Tedy čím?“
„Vírou, láskou a skutkem.“
Soud času jde Paříží
Jaroslav Seifert jde s Karlem Tomanem
Paříží; ulice města stala se románem
o dějinách moderního světa
Vždyť naše oči se tu setkaly
s úsměvy žen, jež dávno umřely
a mrtvy jsou
Nestačí věta,
Že krása umírá
Na tváři světských žen
Co v dlažbu tvoje kroky vetkaly?
Kde jsou plány a proč shořely?
I zpěv drtí soud!
Vždyť naše oči se tu setkaly
s úsměvy žen, jež dávno umřely
a mrtvy jsou
Než slétne sekera
Píseň z revoluce 1793
Česnek jez z večera
a cibuli zas ráno!
Proč má mít vystaráno
doktor Smrt, potvora?!
Víno a nevěra
potěší… nevídáno;
česnek jez zvečera
a cibuli zas ráno!
Přej a bude ti přáno;
než slétne sekera.
Co z citu vyvěrá,
je šťastně rozehráno;
česnek jez zvečera
a cibuli zas ráno!