PETR ŽANTOVSKÝ
Laudatio na Evu Kantůrkovou
Eva Kantůrková (rozená Sílová) se narodila 11. května 1930. To je okolnost důležitá přinejmenším ze dvou důvodů. Jeden spočívá v samotném květnovém datu. Květen byl odjakživa měsícem básníků, a to nejen díky Máchovi, ale v měsíci máji se narodila dlouhá řada velkých autorů české i světové literatury. Namátkou – německý romantický básník zvaný Novalis, Honoré de Balzac, Robert Browning, Walt Whitman, Michail Bulgakov, Max Brod, ale také Vítězslav Nezval, Oldřich Mikulášek, Jiří Šotola či Alex Koenigsmark. Eva Kantůrková tedy už květnovým narozením vstoupila do zřejmého předurčení. Ostatně – oba její rodiče byli lidé pera, otec Jiří novinář a matka Bohumila spisovatelka – mimochodem spoluautorem jedné její knížky, pohádky O třech písmenkách, byl Julius Fučík. Z celé této konstelace těžko mohl vzejít někdo jiný než člověk pera. Spisovatelka.
Ještě něco o květnu. Eva Kantůrková svým datem narození, ostatně podobně jako Karel IV. nebo Marie Terezie, patří do té části měsíce máje, která patří znamení Býka. Podle astrologických pouček jsou býci ovlivňováni živlem země, a to jim dává smysl pro praktické a materiální záležitosti. Mají klidnou a vyrovnanou povahu a hlavním smyslem jejich života bývá práce. Když se nadchnou pro nějakou myšlenku, rádi budou tvrdě a neúnavně pracovat na jejím uskutečnění. K životu se staví velmi zodpovědně. Žena v Býku je opravdová dáma! Působí velmi žensky a důstojně, má smysl pro řád, tradice a povinnost. Zakládá si na svém soukromí, oceňuje smyslové požitky, obdivuje krásu a umění.
Nu a na tomto konstatování bych skoro mohl ukončit toto laudatio na Evu Kantůrkovou. Vše opravdu podstatné bylo řečeno. Nicméně budeme o něco konkrétnější, neboť slavnostní příležitost to nejen umožňuje, ale i žádá.
Eva Kantůrková studovala filozofii a historii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Většinu času po ukončení studií až do času tzv. Pražského jara strávila v Čs. ústředí knižní kultury. Během Pražského jara stála na straně dubčekovských reformistů; vyneslo jí to čestné místo na seznamu zakázaných autorů a publikační možnosti omezené na samizdat a exil. Potřeba politicky se angažovat ji vrátila po roce 1989 do aktivit na pomezí politiky a kultury. Byla v letech 1990–1992 poslankyní České národní rady, za ministra kultury Pavla Dostála v letech 1998–2000 byla ředitelkou odboru literatury a knihoven ministerstva kultury. A o tři roky později se stala členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Nezanedbávala ani spisovatelské organizace, dvakrát byla předsedkyní Obce spisovatelů, nejprve v letech 1996–98, a poté v letech 2004–2008.
Řada těchto aktivit byla provázena nějakým zvláštním, rozporuplným kontextem, v němž se odehrávala. Například do oné Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nastoupila Eva Kantůrková – což je trochu historický paradox – de facto na mou židli. Byl jsem členem téže rady, kterou krátce předtím parlament protizákonně, jak poté uznaly i soudy, rozprášil. Nicméně s řadou nových členů toho orgánu mě pojily přátelské nebo aspoň respektuplné vztahy. Bylo zřejmé, že nezákonnosti se nedopustili lidé jako Eva Kantůrková, ale tehdejší Poslanecká sněmovna, o níž jsme si mysleli, že snad nemůže být horší. Pohled na dlouhou řadu následujících garnitur nás usvědčoval z omylu: může, ba vždycky znovu byla. A byla to opět Eva Kantůrková, která se velmi zasadila o to, aby mi ta její, „nová“ vysílací rada udělila licenci na provozování menšinového kulturního Rádia Ethno. Což, při mém tehdejším postavení téměř protistátního zločince, alespoň v očích některých obzvláště disponovaných politiků či novinářů, byla od paní Evy docela statečnost.
Ale dosti o mně a více o ní. Pro mne Eva Kantůrková vždycky nejvíc ze všeho bude symbolizovat otevřenost, s níž se postavila k polistopadovému – a dodnes žel stále živému a leckým úmyslně živenému problému tří českých literatur. Byla to právě Eva Kantůrková, kdo – i s autoritou autorky dříve nechtěné a nově v pozicích toho, kdo může rozhodovat, zahájila a dlouhá léta vedla dialog. Účastnila se literátských aktivit napříč – abych tak řekl – „denominacemi“, byla členkou Klubu českých spisovatelů, kde se shromáždili mnozí, po listopadu neprávem k zapomnění odsuzovaní autoři – jmenujme si je, jde vesměs o elitu české literatury 70. a 80. let – namátkou Jaroslav Čejka, Václav Dušek, Alex Koenigsmark, Petr Prouza, Radko Pytlík, Jiří Žáček a desítky dalších. Jezdila na rozmanité spisovatelské akce, vzpomenu aspoň například po léta Janem Cimickým iniciované a Karlem Miličkou úctyhodně organizované Literární Luhačovice a mnoho dalších. Mimochodem – na seznamu účastníků najdete jméno Evy Kantůrkové s tučným označením „První dáma společnosti“. Jak výstižné!
Zde všude a mnohde jinde byla Eva Kantůrková ztělesněním jakéhosi mostu mezi nesmyslně politicky oddělovanými břehy české literatury, synonymem tolerance, porozumění a spolupráce. Dobře totiž věděla a dosud ví, že literatur nebylo, není a nebude více než jedna, a to literatura dobrá. To ostatní není literatura, nýbrž slovní smog. A ten, jak známo, škodí zdraví.
A za to dnešní laureátku zdravím a děkuji jí. Salutem et gratias ago.