EVA KANTŮRKOVÁ

Když mi Karel Sýs oznámil, že mi Unie českých spisovatelů udělí cenu za knihu o Janu Husovi, v prvním okamžiku jsem nevěděla, jestli jsem dojatá nebo se raduji. A když Vám teď za cenu děkuji, víc mě nutí o ní přemýšlet, protože je to ocenění opravdu mimořádné.

Mimořádná nejsem já, mimořádný byl Jan Hus, kterého se mi asi podařilo dost věrně zobrazit. A mimořádná je asi ta kniha, protože vzbudila mnoho různých ohlasů. Byla vydaná čtyřikrát, poprvé v samizdatu, třikrát knižně; v době jejího vzniku vyvolala širokou diskusi, která vydala na samostatnou samizdatovou knížku. A dokonce se mi doneslo, že můj výklad Jana Husa posloužil jako argument, když vedení katolické církve jednalo o jeho rehabilitaci. Knížka také přispěla k tomu, aby byl o Janu Husovi natočen film.

Co mě ale nutí nejvíc přemýšlet je fakt, že v osmdesátých letech jsem za knihu obdržela cenu Společnosti Jana Palacha v Paříži a že její před úřady utajené předání prostředkovala paní Ivanka Tigridová. Teď jste mi dali cenu vy, mí kolegové spisovatelé. Karel Sýs mi napsal, že je to za to, že kniha je statečná, mě ale napadá širší souvislost. Že snad skutečně dějinný čas opisuje spirály a že si dějinná paměť, která je v nás přítomná, vybírá pro ocenění díla i dost výmluvná, i dost neutrální, na nichž by to mohla demonstrovat.

Každý máme nějaký literární životopis a velice si cením toho, že jste se svou cenou stali jeho součástí.

Srdečně Vás zdravím. A přeji to nejlepší.

V Luhačovicích, 2. listopadu 2017