VĚRA BERANOVÁ

Laudatio na Františka Sarnu

Dnešní svět má rád umělce, kteří jsou vidět, slyšet, dokonce někdy ani nevíme, v jakém uměleckém oboru realizují svůj také talent. Už je podstatně méně těch, pro které je jejich vlastní tvorba smyslem a podstatou existence. Právě k těm bezesporu patří i jeden z laureátů letošní ceny Unie českých spisovatelů výtvarník František Sarna.

Nebyli bychom však přesní, kdybychom Františka viděli jen jako umělce, u kterého je vlastní tvorba spojena s jistou mírou sobeckosti, pro kterého existuje jen ten jeho svět umění. Tak to tedy v případě Františka Sarny absolutně nehrozí. Jeho svět je mnohem širší, je to příroda, ale nejen ve smyslu estetického, uměleckého okukování, ale zvlášť příroda ve všech svých podobách, kterou zná tzv. z gruntu, kterou si prožívá nejen jako malíř, ale jako opravdový hospodář.

Právě 2. listopadu to bylo rovných 70 let, kdy se v Krnově narodil náš laureát. Jeho vztah k výtvarnému vidění světa se realizoval již na Uměleckoprůmyslové škole v Turnově, v ateliéru akad. malířů Bergmana a Prudiče. Jeho osudem se však stala Jihlava a s ní Vysočina. Zapojil se tady do výtvarného života v celé šíři, tedy jako výtvarník, ale také jako teoretik, v Oblastní galerii Vysočiny.

Byla to velmi zajímavá léta, kdy se právě v galeriích mimo centrum realizovaly pozoruhodné výstavy. Stejně jako v Jihlavě to byly také jedinečné výtvarné přehlídky například v Českých Budějovicích, Olomouci a dalších galeriích.

A tak měl František Sarna možnost seznámit se s významnými osobnostmi, na které dodnes s obdivem vzpomíná. Byli to například Bohdan Lacina, Mikoláš Medek, František Muzika, Jiří John, Jan Zrzavý a celá řada dalších. Byla to nejen jejich tvorba, ale i konkrétní setkání, debaty, přátelství.

Avšak brzy ustoupila teorie u Františka Sarny konkrétní výtvarné tvorbě.

Když jsem byla poctěna, v rámci udělení ceny Františku Sarnovi, na našem slavnostním shromáždění něco říci, stál přede mnou tradiční problém každého řečníka. Jak se vyrovnat a vlastně slovně převést to jedinečné, podstatné, v uměleckém, v našem případě ve výtvarném sdělení. Tento problém v sobě skrývá dva nebezpečné póly. Jeden pól představuje suché konstatování, jistý výčet, popis. Opačný pak může sklouznout k esejistické dojmologii.

U Františka Sarny se mi tento problém otevřel ještě markantněji. A tu mi přispěchaly na pomoc slova Karla Sýse, která pronesl na jedné z Františkových vernisáží: „Některé knihy a některé obrazy jsou tak jemné, že dost dobře nelze o nich mluvit, aniž bychom zpřetrhali něžné předivo, jímž je opředly stěhovavé múzy ve snaze zabránit hrubozrnné všednosti v přístupu.“ Tehdy Karel Sýs svůj proslov nazval Sametová fanfára.

Pokusme se tedy nezpřetrhat to něžné předivo, i když fakticky je to nemožné. Už nás to napadne, když začneme konfrontovat názvy jednotlivých obrazů s vlastními plátny. Tak si uvědomíme, jak to namalované přesahuje vlastní název; ten mnohdy slouží jako jakási berlička pro méně kreativního diváka. Vyjděme z vlastního autorova prohlášení: „Chci, aby mé obrazy byly za pomoci kompoziční skladby a reálných prvků z přírody esencí mých prožitků a tvůrčích snah, které nám pohled do plenéru nabízí.“

Pohled do plenéru, to znamená vnímat svým způsobem přírodu, to bude asi výchozí bod Františkova tvůrčího záměru. Tady se nám přímo nabízí, v rámci hrubozrnného pohledu, syrovost vysočinské krajiny, jak často bývá tento kraj charakterizován. Autor se však s touto charakteristikou nespokojuje. V jeho obrazech jakoby v podtextu fungoval samet, tím samozřejmě nemám na mysli něco jemně líbivého, ale spíše snového.

Krajiny Františka Sarny mají mnoho podob a poloh a přesto divák s určitostí pozná, kdo je autorem.

Když se zamyslíme, v čem je tedy ona snovost, asi nás v prvním plánu napadne umírněná, citlivá barevnost, skládající se většinou z jemných valérů zelenomodrých. Pak uplatňovaná a velmi opatrně volená jiná barva, působící jako výzva, tečka, otazník. Nejčastěji to bývá červená.

Kdybychom měli uvažovat o malířově vztahu k reálnému zobrazení přírody, nutí nás to k tomu povrchnímu, k tomu hrubozobému přístupu. Tedy v žádném případě s tímto přístupem neuspějeme. Nejde o konkrétní zákoutí, nejde o pohledy do dáli, jde o snahu vystihnout onu těžko popsatelnou krajinnou atmosféru prostředky, které však mají k impresionistickému pojetí velmi daleko. Proto v podstatě nezaregistrujeme neznatelný přechod mezi známkami realistické sdělnosti a tzv. totální abstrakcí. A tady se nám propojuje tradice, kterou bychom s jistou licencí mohli stručně pojmenovat a odvíjet od Josefa Šímy přes Bohdana Lacinu také k Františku Sarnovi.