MILAN BLAHYNKA

„Pořádně se vyspi, všechno chce svůj čas, / ráno budem moudřejší“ dost často zní v rozhlase a ještě častěji v mých uších ta pěkná odrhovačka, o níž nevím, kdo k ní napsal text. Jistě se to dá najít na Googlu, ale zpívá ji Michal Tučný.

Už zase žasnu, kolik prostých pravd a užitečných rad do života je v podobných odrhovačkách, nad nimiž se povznešení „vzdělanci“ rádi ošklíbají. Sám Jaromír John-profesor Bohumil Markalous, estetik z nejvzdělanějších a přitom sběratel kýčů, obdivovatel krásy umění s pobřežním půvabem Kampy, jak ho známe z Vančurovy Josefiny, snad mi dokonce vlídně kyne z obláčků; neboť:

Tři čtvrti roku jsem nemohl najít klíč ke sbírce povídek JEDEN Z MILIONU (Větrné mlýny, Brno 2016; ilustrace Mariana Dvořáková), kterou jsem dostal k recenzi, a trápil se hrůzou, že mě potká Martin Reiner; jak se mu podívám do jeho vědoucích, přísných, dobrých očí? Až dnes jsem se pořádně vyspal do moudřejšího modrého rána. Přesně po příslovečných devíti měsících jsem uviděl klíč ke knize čtrnácti až neuvěřitelně různorodých povídek, které evidentně patří k sobě. Málem rok jsem měl ten klíč před očima, ale neviděl ho, tak jako se kdysi osvědčovalo nechat nejutajovanější papír pohozený na stole mezi talíři.

Recenzentovi, který cosi ví o symbolech a magické moci čísel, a o to vědění usiluji i já, přímo se nabízí založit výklad na počtu povídek. Je jich tolik jako zastavení křížové cesty Kristovy na Golgotu, o nichž evangelia neříkají nic, ale via crucis, via dolorosa je zpodobena v mnoha chrámech a ve většině poutních míst, hudebně ji ztvárnili Franz Lizst (1879) i Otakar Ostrčil (1928) a jiní, slovesně nedávno mj. Lydie Romanská (1999). Bezmála každý „jeden z milionu“ se dá jistě vyložit co člověk, jehož životní cesta byla bolestnou cestou s těžkým křížem, cestou, i když o ní nevěděl, nechtěl vědět.

Taková interpretace by byla snadná; vlastně příliš snadná. Autor v jedné z povídek vypráví, jak ho, mladíčka, chtěl velký charismatický guru „sblížit s Bohem“, leč: „K Bohu mě nedovedl, ačkoli už jsem si v jednu chvíli zouval boty před Jeho prahem.“

Křížová cesta Člověka by se jistě dala chápat jako odpověď na křížovou cestu bohočlověka Ježíše, ale marně hledám v knížce jasné znamení, že tomu tak opravdu je. Podobný signál chybí i jiné vtírající se interpretaci podle názvu díla. Není Jeden z milionu jakýsi protějšek knížky Plachý milionář přichází? Po provokativní milionářské exhibici provokativní skromnost sama?

I tyto momenty možná v Jednom z milionů jsou, ale univerzální klíč k průniku do smyslu jak celé povídkové knížky Reinerovy, tak jednotlivých příběhů je věta v jednom z nich, to tam, kde hybatelé děje vyšli z poznání, „že Adam uváděl věci v život tím, že jim předěloval jména“. Nuže, ta povídka je napsána jako jedenáct zápisků „z deníku Viléma Klíče“. V ní přiměje moudrý dirigent Eschenbach svého přítele, ředitele věznice, aby mu umožnil sestavit mužský vězeňský pěvecký sbor, vybere přísnými zkouškami vězně, kteří mají pro zpěv nejlepší dispozici a ředitele málem raní mrtvice:

„To je opravdu zvláštní, Mistře. Vy chcete složit vězeňský sbor ze samých vrahů.“

Eschenbach neví o těch chlapech nic, vybral „prostě ty nejlepší zpěváky“ mezi pykajícími, a když se ředitel ptá, zda to sbormistrovi nepřipadá zvláštní, přizná, že přijde, když to už ví, „ale na zpěv, Kurte, potřebuješ spíš srdce než mozek. A myslím, že když se podíváš, co ti nešťastníci provedli, najdeš většinou krvácející srdce vedle příliš vratkého rozumu (…) Jejich hlava je jak vožralej vozka, kterýmu se splašilo trojspřeží. Neumí zvládnout svý emoce“.

Ředitel Kurt ještě namítne, že jsou také „monstra bez jediné emoce v těle“, ale konstatuje, že nikdo takovej ve věznici není.

Eschenbachovi se podaří vrahy sezpívat, sbor triumfuje a má posléze vystoupit i pro veřejnost. Eschenbach s Kurtem žertují, zda nenazvat sbor Vraždícími skřivany, a už se málem naplní naděje, že vězeňská převýchova zločinců není jen iluze, když tu do vězení „dorazí ta strašná zpráva“; ten nejlepší zpěvák, Klíč, není vrah, k vraždě se přiznal kdosi jiný a úspěšný koncert je v ohrožení.

Tu se na svobodu propuštěný Klíč, který léta seděl nevinně, rozhodne skutečně někoho zavraždit, aby se vrátil do sboru, kde mu s lidmi krvácejícího srdce bylo dobře. Tím povídka končí a je na čtenáři si domyslet ani ne tak, co Klíč udělá, ale že „svár srdce s mozkem“ je vlastně víceméně skryté „téma“ všech povídek a jejich protagonistů, příšernou Gertou počínaje, přes nevědomého okupanta Anděla, nešťastného šťastlivce ve hře, krutou holčičku v Jednom dni a vlastně okamžiku zkažené pohody atd., až po po identitě toužící zpovědi „neznámého muže“, moudrou Zahradu a autorův „brněnský příběh“ na konci.

V klíčové povídce knihy je o moudrém Eschenbachovi odstaveček o jediné větě: „Je to stejný cvok jako všichni dirigenti a sbormistři, které jsem kdy potkal.“ Tady i čtenář minimálně sečtělý si vzpomene na Reinerovo dosud nejúspěšnější, a co nejúspěšnější, nejpřesvědčivější dílo, na jeho Básníka, román o bláznu Ivanu Blatném – a vlastně i o Martinu Reinerovi, který je neméně smutným „pánem příběhů“ než ten „nepatrný Vašek Patrný“ v povídce Z mostu. A než vypravěč Kunderovy povídky Já truchlivý bůh.

Reiner je vypravěč tak sugestivní, že si dovolí i zdánlivý protimluv. Nejlepší tenor mezi „vraždícími slavíky“ Klíč je odhalen jako nikoli vrah. Znamená to snad tvrdou ránu objevu, že nejlépe zpívají vrazi? Jistěže vůbec ne. Vrahové jsou jen tragické řešení sváru srdce s mozkem. V Nejteplejší povídce vypravěč resumuje, že díky svému guru se z něho „stal na čas moravista, monarchista a provždy ctitel Nezvalovy poezie“. Kdo jiný než Nezval nad básníkovou rakví mluvil o konci „trojské války srdce s mozkem“?

Nemylme se. Povídková sbírka Jeden z milionu je knihou poezie v próze. Knihou básnického umění pronikat do nitra obyčejných lidí, milionů. Neuvěřitelně necitlivá recenzentka knihy nazvala Nejteplejší povídku „potutelností tematizující homoerotické vztahy“ – nedoklaplo jí, že Reiner už za básníkova života řekl tou povídkou o Jiřím Kuběnovi přesně, co se pak nepodařilo v žádném nekrologu: „V jeho světě byla poezie náboženstvím, filozofií, vším. Byla prismatem pohledu na věci tohoto – a snad i onoho – světa.“

Citovaný výrok ještě pokračuje vyznáním Reinera básníka: „A to mi předal se vší parádou.“

Citovaná dokonale ujetá recenze nazvala poslední povídku-báseň, Tramvajovou remízu, závěrečný klenák (zvaný též klíč klenby) celé knihy, „popisnou ‚sentimentální projížďkou‘“, což je stejně obludný nesmysl jako dávné odsudky Nezvalova Pražského chodce.

Tramvajová remíza je Reinerovo maximálně civilní, a přitom básnické vyznání od dětství nejhlubšího vztahu k Brnu básníků i básníků v obyčejných lidech, byť ne ještě z milionu, ale ze 377 440 obyvatel podle údaje z roku 2015.