Václav Franc hovoří s Andrejem Fozikošem

Andrej Fozikoš (1947) je jedním z autorů, jejichž tvorba je zastoupena v almanachu nakladatelství Kmen Hej, Slované! Vzhledem k tomu, že i moje tvorba je v této knížce zastoupena, troufl jsem si ho požádat o rozhovor.

Jen v úvodu krátce zpovídaného autora představím. Andrej Fozikoš (redaktor, novinář, překladatel, prozaik) se narodil v bývalém Sovětském svazu, ale již čtyřicet let žije v Čechách. Píše běžně jak v ruštině, tak v češtině. Překládá do ruštiny české autory, a naopak do češtiny přeložil spoustu povídek ruských autorů. Od 80. let minulého století publikoval i vlastní tvorbu, zejména v časopisech. V roce 2002 vydal svoji knižní prvotinu soubor sci-fi povídek Dvojí smrt Jeana Ribota. A o deset let později vyšla rozsáhlejší kniha v ruštině (česky Zdaleka neúplné sebrané spisy).

 

Na úvod se zeptám: Jak jste se dostal v 70. letech 20. století do Československa? A co vás u nás „zdrželo“?

Když se to tak vezme, tak já jsem vlastně „oběť“ 68. roku. Byl jsem totiž překladatelem sovětského vojenského zastupitelství v Praze, zamiloval jsem se „při výkonu povolání“ do Češky, která se pak stala mojí ženou, a následně jsem se přestěhoval do tehdejší ČSSR natrvalo. Máme spolu dvě dcery a díky nim také pět vnoučat.

 

Jak těžké pro vás bylo zvládnout češtinu? Dokonce jste obhájil doktorát na Univerzitě Karlově v Praze.

Češtinu jsem studoval ve vojenském ústavu cizích jazyků v Moskvě, vypomáhal mi při tom Haškův Švejk, ale největší školou byla praxe, kdy jsem musel taje češtiny poznávat takřka za pochodu. Hodně mi pomohla moje láska Irena, která už tehdy uměla rusky. Stejně se to neobešlo bez kuriozit, například dosud se u nás v rodině vzpomíná, jak jsem jednou „zplodil“ vrabence, čili křížence vrabce s mravencem… A doktorát jsem obhajoval až v 80. letech, po absolvování Lvovské univerzity, kdy už jsem češtinu poměrně slušně ovládal.

 

Pro naši generaci byl významný vliv ruských klasických autorů (Puškin, Lermontov, Gogol …). Já si vytáhl u maturity (v roce 1980) Lermontova. Ruštinu nás učila paní profesorka Mája Fundová, jako dítě přežila blokádu Leningradu. Jaký vliv mají na vás klasičtí ruští autoři? Čerpá z nich současná generace autorů?

Tak to jsme chodili stejnými cestičkami… Mým oblíbeným spisovatelem byl a vlastně dodnes zůstává Gogol. Z jeho Tarase Bulby jsem dokázal citovat celé pasáže. A povídka Nos mě nasměrovala na oblast sci-fi, kterou později posílili znamenití bratři Strugačtí. Humornou rovinu ve mně formovali Michail Zoščenko a dvojíce Ilf a Petrov, se svým nezapomenutelným Ostapem Benderem (pozor, neplést s Banderou!).

Také nynější ruští autoři z ruské klasiky samozřejmě čerpají, mnohdy i nevědomky, jelikož se jim výchovou a systémem vzdělávání, nemluvě o hodnotě, dostala hluboko pod kůži. Znám osobně pár spisovatelů ze současné Top-20 ruské literatury, třeba Dinu Rubinovou nebo Zachara Prilepina, a na jejich tvorbě je to zřetelně vidět.

 

V ruské resp. sovětské literatuře byl významný vliv válečné literatury, vracející se do doby 2. světové války. Jak se díváte vy na tuto tvorbu? A zůstává válečné téma nosným tématem současných ruských autorů? Jaká témata trápí současné ruské autory? Vznikla zajímavá díla reagující na rozpad Sovětského svazu a všechny události z toho plynoucí?

Válečné příběhy se podepsaly i na mně, třeba Fadějevova Mladá garda, Šolochovův Osud člověka nebo román V srpnu 44 od Vladimira Bogomolova. V mém dětství toto téma jednoznačně převažovalo, což je pochopitelné, uvážíme-li, že v Sovětském svazu nebylo takřka rodiny, kterou by poslední velká válka krutě nepoznamenala. Nicméně dnes je to už historie, objevila se jiná témata spjatá s válkou v Afghánistánu a s transformací SSSR, která se neobešla bez konfliktů. Za všechny jmenuji alespoň čečenské války. Oba tyto konflikty mají i literární rozměr. Kromě toho, mnozí úspěšní autoři se věnují kriminálnímu žánru, rozkvět zaznamenaly detektivky a thrillery, své čtenáře má fantasy literatura. Hodně děl se věnuje problémům, které dříve nebyly vítány, například období občanské války, tragédiím 30. let minulého století, strastiplným okolnostem kolektivizace a industrializace země. Kyvadlo se zhouplo na druhou stranu, a tak není divu, že se stejné události popisují jakoby z jiného břehu.

 

Já sám se vracím do válečné doby, ačkoliv jsem se naštěstí narodil 16 let po 2. světové válce. Ale historky mých předků a třeba mého tchána, totálně nasazeného za 2. světové války v Německu, mě přivedli k vyhledávání všech informací. Nakonec jsem některé věci literárně ztvárnil. Moje povídka vypráví skutečný příběh, kdy právě manželčin otec zachránil sovětskou dívku Ljubu, které se podařilo uprchnout do Čech. Po válce se opakovaně sešli. Jak vy vnímáte česko-ruské vztahy v současnosti?

Procházejí další zkouškou odolností. V něčem jsou příznaky rusofobie snad ještě výraznější, než byly ve vyhroceném roce 68. Uvedu například snahu za vším vidět ruskou propagandu a hybridní válku, ačkoli Rusové mají pocit, že se naopak celý mediální svět spikl proti nim. Falešná solidarita v rámci EU tak vede k podpoře sankcí, které nejenže škodí ekonomice obou stran, ale poškozují vztahy, ničí důvěru, brání normálním mezilidským kontaktům. Ale znám také hodně Čechů, kteří jsou pro dobré, přátelské vztahy s Ruskem a doufám, že časem tento pocit převládne. Připomínání a zveličování křivd, které nás rozděluji, jednou musí přestat. Troufám si říci, že nacisté za války způsobili Čechům mnohem více zla, a přesto se na Němce už nijak zle nepohlíží, nemám pravdu? Zřejmě tu působí efekt, že nejvíc bolí aktuální nebo poslední rána.

 

Koho byste našim čtenářům doporučil ze současných ruských autorů? Jaká je současná ruská poezie?

To je nesnadná otázka. Zejména proto, zda máte na mysli jen překládané autory, nebo originální literaturu. Bohužel, překlady narážejí na finanční a ideologické překážky. V první řadě se do češtiny překládají díla, která předvádí bývalý Sovětský svaz nebo dnešní Rusko v negativním světle, nebo mají skandální nádech, což platí zejména pro tvorbu Viktora Pelevina, Vladimira Sorokina, Viktora Jerofejeva a dalších – není jich málo. A to platí nejen pro krásnou literaturu, i když v případě právě jmenovaných autorů epiteton „krásný“ vypadá nepatřičně. Například na vydání v češtině svérázných Dějin Ruska 20. století, zredigovaných Andrejem Zubovem, kritikem Moskvy, se peníze našly jako mávnutím kouzelného proutku. Z opravdu kvalitních autorů, kteří zde vyšli, bych doporučil Ljudmilu Ulickuju, nebo již mnou jmenované Dinu Rubinu a Zachara Prilepina (v roce 2011 vyšly jeho Botky plné horké vodky. Mimochodem, server iDNES.cz recenzí na tuto knihu krutých povídek uvedl příznačně: Zachar Prilepin: bolševický nácek, skvělý spisovatel, nebo obojí?). Milovníky detektivek jistě potěší poměrně hodně vydávaná díla Borise Akunina a Alexandry Marininové. Ten, kdo dává přednost sci-fi nebo fantasy, bude nadšen Sergejem Lukjaněnkem, který byl též přeložen.

Co se poezie týče, i zde není výběr jednoznačný, časy Achmatovové a Jevtušenka jsou pryč, takže doporučuji klasiky, kteří nezklamou. Existuje sice pár desítek básníků, kteří si dělají nárok na jejich místa, za všechny jmenuji například Věru Pavlovovou nebo Dmitrije Vodennikova, ale jestli právem, to ukáže čas. A propos, zde, v Čechách, máme poměrně silné básnické zastoupení. Více než desítku básnických sbírek vydal nedávno zesnulý Mark Blumental (měl jsem čest být jeho redaktorem), výborně píší Ljudmila Svirskaja a Natálie Volkovová, nádherný humor a aforističnost najdete v dílech Borise Goldberga. Jejich knihy jsou v prodeji v ruských obchodech v Praze.

 

Sdružují se u nás rusky píšící autoři? Kolik má vaše sdružení členů? Kdo stojí v čele? Vydáváte sborníky atd.? S jakou odezvou se setkáváte u českých čtenářů?

Odpověď jsem částečně nakousl před chvíli… Dodám jen, že zmíněné básnířky mají vlastní sdružení, pravidelně vydávají své samostatné nebo společné sbírky. Jinak už dlouhou dobu máme v Česku Svaz rusky píšících spisovatelů, jehož lídrem je spisovatel-humorista Sergej Levickij. Sdružuje několik desítek autorů, vydává almanach Pražský Parnas. Jistým nedostatkem této organizace je to, že je otevřen všem, kdo se prohlásí za spisovatele, žádná objektivizace neexistuje. Jaké z toho plyne nebezpečí, lze si snadno domyslet. V čele dalšího sdružení stojí spisovatelka Irina Sileckaja, která každoročně pořádá v Praze mezinárodní literární festivaly. Mívají velice nabitý program a přijíždějí na něj i zvučná jména z Ruska a jiných zemí. V Praze tvoří i několik spisovatelů, kteří mají kredit ještě z dob Sovětského svazu, například, Viktor Kazakov, jehož díla lze číst na internetu (např. https://knigogid.ru/authors/65161-viktor-grigorevich-kazakov/books). Podle mého názoru, nejzajímavějším ruským autorem v Praze je Leonid Starikovskij, jehož knihy umělecky mapují dění v Rusku po rozpadu SSSR.

K českému čtenáři místní ruská tvorba proniká hůře, nakladatelé neradi riskují, a tak vypomáhá samizdat. Několik svých knih v češtině tak připravil Sergej Levickij. Dobrou odezvu měly oděské povídky, které již ve dvou svazcích vydal Mark Polevoj. V poslední době se začal v českých překladech prosazovat svižně píšící Vadim Fedorov, kterého překládám i já.

 

Máte nějakého českého autora, kterého uznáváte, rád čtete a rád byste jeho knihy přeložil do ruského jazyka?

Už jsem se zmínil, že češtinu mi pomáhal zvládat Haškův Švejk, tento typ absurdního humoru mám obzvlášť rád. Kromě Dobrého vojáka mám ve své knihovně i jiná, snad téměř všechna díla Jaroslava Haška. Pokusil jsem se ho i překládat, zejména když se v roce 2003 našla jeho zapomenutá povídka Vepřová historie. Byl jsem předpokládám první, kdo ji do ruštiny přeložil a publikoval v ruských časopisech.

 

Překládáte ruské autory do češtiny, např. nedávno jste přeložil knihu vzpomínaného Vadima Fedorova Koks. Jak náročné jsou tyto překlady?

Ano, už jsem se o tom zmínil. Vadim Fedorov má zvláštní úsporný typ psaní, používá především jednoduché věty a klade důraz na kontext a dialogy. Při překladu jsou s tím občas potíže, aby, při zachování autorského stylu, nedošlo ke ztrátě srozumitelnosti.

 

Máte v Rusku jistě nějaké příbuzné. Stýkáte se s nimi? Jak oni vnímají Českou republiku? Co se jim vybaví, když se řekne Česká republika?

Ano, mám synovce Alexandra na Sachalinu, ve městě Korsakov, a řadu dalších vzdálenějších příbuzných, například v Nižním Novgorodu, a vedle toho ještě sestru na Ukrajině. Alexandr je předsedou místního mysliveckého spolku a zve na medvědy. Vymlouvám se, že je to daleko, ale ve skutečnosti se bojím, že mě na lov skutečně vezme… Tak spíš chystáme návštěvu sachalinských v Praze. Sestra sem jezdí pravidelně.

Česko má u všech mých příbuzných na Východě dobré jméno. A taková zajímavost: když byl ještě naživu můj starší bratr Ivan, usadil se v Kirovohradské oblasti na Ukrajině v jedné vesnici, a ta se jmenovala, hádejte jak? Nová Praha… Takže jeho dopisy vždy začínaly větou Nová Praha pozdravuje Starou. Byl jsem tam v místním muzeu a řekli mi, že za jméno může vesnice děkovat Petru Velikému, který se v ní utábořil se svým dvorem, když se vracel z Karlových Varů. Prý, když se car ráno probudil, vyšel ze stanu a ohlédl se kolem dokola, v úžasu prohlásil: „Tady vše kvete jako v Praze!“ No a horliví činovníci hned přikázali, že se obec bude jmenovat Nová Praha.

 

Vrátím se na závěr ke sborníku Hej, Slované. Jak se vám sborník líbí?

Je to výborný almanach, za což můžeme děkovat paní Ivaně Blahutové – dát dohromady 26 autorů, to není jen tak! Musím říct, že i vaše povídka Z které koleje jede vlak do Rokycan? mne dojala.

 

Myslíte si, že literatura může udělat svět o kousíček lepší?

To doufám. Dříve tomu tak bylo.

 

Andrej Fozikoš, spolupracovník Haló novin a LUKu, oslavil 13. listopadu 70. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!