X

Před časem jsem si myslel, že nyní nás jazyk bude usvědčovat jen z pravdomluvnosti. To jsem se dost zmýlil. Jazyk nám prozradí názory, hodnoty a hodnocení. Osvobození Sovětskou armádou, osvobození od fašismu, konec války. V minulosti se například zamlčovalo, že jistou část Čech osvobodila v roce 1945 americká armáda – až do těch směšných konců.

Po roce 1989 se to srovnalo tak, že to vypadalo, že naopak celé území státu osvobodila americká armáda, i když se to oficiálně netvrdilo. Později se to srovnalo, mluvilo se o spojencích. Potom se začalo na osvobození Prahy nahlížet jinak, zásluhou některých výtvarných umělců – byla to potřebná demytizace. Ještě po roce 1989 se v ČTV dávaly Májové hvězdy natočené podle povídek zvěčnělého Ludvíka Aškenázyho (1921–1986), nyní o válce pojednává Schindler’s List oslavou titulní postavy. Jiní začali hovořit o tom, že rok 1945 znamenal u nás vlastně novou okupaci. To se jako by potvrdilo v roce 1968. Možná se časem dovíme ještě něco jiného.

Napadlo mě, že takto se asi píší dějiny. Jak asi cítili bitvu u Lipan její účastníci nebo aspoň současníci? Jak bitvu na Bílé hoře? Jak se dívali na třicetiletou válku, když ještě nevěděli, že bude trvat třicet let? Jak pohlíželi na jaro národů? Jak na vznik Československa? Jak, jak, jak? Jaké bylo autentické prožívání událostí? Dějiny, jak známo, píší vítězové, ale žádné vítězství není na věčné časy. Po jedněch vítězích přicházejí jiní.

Kdo to rozsoudí? Mrtví, jak známo, nemluví a stroj času, který asi už někdy někde existoval a možná i existuje, není běžně dostupný, takže nemůžeme nahlédnout do budoucna, abychom se podívali, jak budou za sto dvě stě let nahlížet naši dobu. Asi je to dobře.