(Otevřený dopis Magdy Fyssa s komentářem Věry Klontzy-Jaklové)

K podzimu patří řada výročí, zvlášť k tomu letošnímu. Patří k nim i 18. září 2013, kdy uspořádali zločinci organizovaní v „demokratickým“ státem povolené straně Zlatý úsvit pogrom na aktivního antifašistu, aktivistu, odboráře, hudebníka, rapera a básníka Pavla Fyssase. Když sledoval fotbalový zápas se svými přáteli v jedné z athénských kaváren, obklíčilo jej trestné komando čítající 60 ozbrojených osob a v nočních hodinách jej chladnokrevně bodnutím nože zavraždil jeden z nich, Georgios Roupakias, jehož čin byl pohlaváry této rádoby strany označen jako politický akt a chladnokrevnému vrahovi se od nich dostalo ovací. Ale Fyssas, než skonal, vraha jednoznačně označil, stejně jako ostatní napadení a svědci. Proti Roupakiasovi svědčily i další důkazy. Následujícího dne po činu byl zatčen a společně s ním řada představitelů Zlatého úsvitu, ale postupně byli propuštěni. Soudní proces dosud trvá. „Právní“ stát není schopen odsoudit jednoznačného vraha. Jedinci schvalující jeho vraždu patří do zákonodárného sboru…

Po vraždě Pavla Fyssase, v hudebním světě známého pod přezdívkou Killah P, mnoho pokrokových organizací i jednotlivců vyjádřilo svoji solidaritu. Pohřeb se proměnil v lidové shromáždění proti fašismu. Na místě vraždy (ve čtvrti Keratsini) byl postaven památník a každý rok se u něj koná setkání antifašisticky smýšlejících lidí. Na žádné z nich nechybí černovlasá žena, nevyléčitelně smutná, ale silná a nezlomná jako byl její jediný syn – Magda Fyssa. Letos adresovala vrahovi svého syna dopis: „Ne, tebe nebudou soudit soudci. Sama tě budu soudit. „Kam jdeš? Probodl jsi mě a mizíš?“ a ty jsi dosud neodpověděl. Mně dlužíš ještě jednu odpověď. A otázka není jiná, než Proč? Proč jsi to udělal?

Nezajímá mě, jak tě pojmenovali. Pro mě jsi Vrah a budu ti říkat Vrahu. Nechci, abys přísahal, neuznávám tvého boha, tvého Führera.

Já chci jenom tu odpověď.

Je to ironie… Jeho přezdívka znamená Vrah minulosti a osud to chtěl, že ses před ním objevil ty, přízrak z minulosti, abys mu vzal život. A já chci tvou odpověď.

Byly tři hodiny ráno. Spousta lidí kolem, ale nikdo na mě nepromluvil. Jenom se na mě dívali. Vešla jsem do sálu se studeným modrým světlem, co svítí na cestu mezi životem a smrtí, aby nikdo nezabloudil a náhodou se nevrátil zpátky. Snažila jsem se ho zahřát, abychom odešli, aby se zvedl a odešli jsme z toho hrozného sálu. Spal.

A ty Vrahu, co bys mě rád vyděsil, já jeho matka ti říkám, z toho se nikdy radovat nebudeš.

Jako by to tušil… Napsal to a ještě to zpíval:

Den jako ten dnešní je krásný dost na to,

abys zemřel hrdě a ve stoje na veřejném prostranství.

Jmenuju se Pavlos Fyssas a jsem z Pyrea

Jsem Řek se vším, co k tomu patří

Nejsem cár vlajky

Jsem potomek Achillův a Karajskakis rodem

A jestli něco vím,

tak, že jsem se narodil se dvěma těžkými sudbami,

co mi přišili na záda

…dvě ohromná křídla.

Možná to nevíš Vrahu, ale mé dívčí příjmení je Karajskáki a byla jsem to já, kdo mu ta křídla na záda přišil. …spal jako anděl se složenými křídly. Ptala jsem se ho, co a jak se stalo. Chtěla jsem, aby odpověděl. Zapřísahala jsem ho. Ale nepromluvil. Proto mi tu odpověď dlužíš ty.

Čekala jsem, že uvidím jeho rozpárané břicho, ale viděla jsem jen dvě náplasti na jeho prsou. Ty nejsi jenom vrah, jsi zabiják. Vraždíš na objednávku a profesionálně, jak tě to naučili v oddílech smrti. Naučil ses zabíjet a poslouchat rozkazy. Co neustoupí, zamorduješ. Za tebou 70 a více let vraždění všech, kdo vám přešel přes cestu, aniž by někdo z nich promluvil a ukázal na vás, na tebe a konečně ses dočkal zaslouženého trestu. Až přišel na řadu můj syn.

Lékař řekl, že to byl profesionální zásah. Bodl jsi silně a přesně, otočil jsi nůž v ráně a vytáhl čepel…. Pak už stačí jen 4 minuty, aby zmizelo třicet čtyři let života. Ale jako by to věděl, že se to stane. Jako by to věděl, ti říkám.

Jak dostat všechno do čtyř minut?

Celých třicet let. A jak intenzivní roky to byly?

„Nevejde se do mě tolik bolesti a tolik násilí,“ prozpěvoval si, než zemřel… Řekni mi, Vrahu, řekni mi! Jak ses cítil, když ostří tvého nože cynicky zajelo do jeho nepoddajného srdce? Odpověz mi konečně!

Skloň svůj zrak, jak ti náleží! Slyšíš? Ať se ani neodvážíš podívat se na mě! Slyšíš? Jsem tak vysoko, že ke mně ani nedohlédneš.

On mě neposlouchal. „Máma mi pořád říká, ať se starám jenom o své sny.“ To říkal a klel u toho. Neposlouchal mě, ale přesto, že všechno takhle dopadlo, dobře dělal. Přátelil se s lidmi a ne s obludami. Cítil zodpovědnost za lidstvo, za svou rodinu, kamarády a neváhal postavit se zlu. Vedl svůj boj s jedinou zbraní, kterou měl, kterou byly noty a slova. Bojoval za největší lidské bohatství, kterým je láska. Chtěl si v životě vyzkoušet všechno, chtěl žít rychle. Když jsem se ho ptala, odpovídal, že se bojí, že všechno nestihne, kdyby třeba zemřel mladý… I já jsem se bála. Každé ráno, když jsem za ním zavírala dveře, měla jsem jen jedno jediné přání: ať se zase večer všichni sejdeme. Řekni mi, Vrahu, řekni mi, jak bez něj budeme žít my, co jsme zbyli? Každý večer napjatě čekám, zda zase neuslyším jeho klíče, jak šramotí v zámku, jeho kroky v předsíni… Chci tvoji odpověď. A chci ji od tebe černé na bílém.

Přišel jsi ke mně domů, aniž by tě někdo zval. Poslali tě sem. K tomu ti dali kudlu do kapsy. Zbabělče! 60 proti jednomu! Nastěhoval ses ke mně domů tím, že jsi zabil mé dítě. Je to tak prosté. …tak prosté. I ten tvůj nůž se našel na místě. Nebylo na něm nic než tvé otisky. Ale já vím, že na něm bylo 426 025 otisků těch, co hodili do urny lístek v hakenkrajcem. S tím křížem, kterým jste znesvětili pomník mého syna, sotva měsíc byl po smrti. Protože vy nejste jenom vrazi, jste nacisti, nelítostní náckové. Pohrobci fašounů a jejich donašečů. Sperma poražených. Vysvětli mi, jak je to možné? Jak se to stane? Tvůj dědeček byl vyhnanec, tvůj otec také a z tebe je nácek? Z tebe je fašista… Odpověz mi konečně, ty parchante!

Někdo na zeď před mými okny napsal: „Fašistický šmejdi, čeká vás šibenice!“ Usmíváš se tomu? Tak jsi drzý. Ale já neodejdu ze života, dokud nebudeš viset, ty zrůdo, dokud ti nepodříznu krk… Ale ne, neudělám ti takovou radost. Když tě pověsím, tak tě osvobodím. Ty si Vrahu zasloužíš pořádný trest. A jediným trestem, který má smysl je, abys pochopil, aby sis uvědomil, co jsi udělal, jaké zlo a jakou bolest jsi způsobil. I když ujdeš trestu za své činy, budeš mě mít pořád před očima. Vezmu tě s sebou do pekla, kam jsi mě poslal. Poznamenám tě. Každou noc se mnou budeš zápasit. Každý den za tebou budu potichu našlapovat. Nezbavíš se mě, protože já mám svaté poslání, víš, Vrahu. Budu tě trestat dokud nevypustím poslední doušek života. Musím před tebou ochránit i ty děti, které se ještě nenarodily.

Chci se tě zeptat na jednu poslední věc: tebe a všechny ostatní vrahy světa, jaké matky vás zrodily? Jaké matky vás vychovávaly?

Narodil se, když mi bylo 18. Spolu jsme vyrostli. Víš Vrahu, každé ráno připravuji dva hrnky kafe. Pijeme ho spolu, smějeme se a vykládáme si svoje novinky. Já a to, co jsi mi nechal… Já a fotografie mého syna…“

I já mám syna… I já chci, aby měl snadný život. Snažím se mu říkat, aby si hleděl svého, ale vždycky mi z toho vyjde, že zlu se člověk musí postavit a ne mu ustupovat. Dlužím to nejenom Magdě.

P. S. 1. Dlouho jsem nechápala, jak mohli lidé přijmout fašismus, rasismus, antisemitismus, jak mohli věřit, že za všechno mohou židé, komunisté, že oni sami patří k nadřazené rase… Dnes dobře vím, jak se to stane: …bezdomovci si mohou za svůj osud sami, zadlužení lidé také, nezaměstnaní ještě víc, černoši a Řekové jsou líní, cikáni necivilizovatelní, muslimové krvežíznivé zrůdy, o imigrantech ani nemluvě a to všechno ve svatém přesvědčení měšťáckého teřichu. Fašismus je všechno, co ignoruje lidské neštěstí, ať už pochází odkudkoliv.

P. S. 2. Stejně tak do té doby, než se mi dostal do ruky dopis Magdy Fyssa-Karajskáki, kroutila jsem hlavou nad Čapkovou Matkou…

(Georgios Karajskakis byl jedním z představitelů řecké revoluce v roce 1821. Pocházel z chudých poměrů, jeho matka byla patrně svedená jeptiška. Karajskakis nechtěl ustoupit od ideálů revoluce, nechtěl se podřídit vůli zahraničních mocností a byl popraven za „nepochopení historie a zradu“. Navždy zůstane symbolem revolučních ideálů, nezlomného přesvědčeného člověka.)