PAVEL FIEDLER

Nakladatelství Karolinum vydalo v roce 2016 knihu KAPITOLY Z DĚJIN KLASICKÉ ANATOMIE. Sepsal ji můj přítel, nestor českých porodníků, profesor MUDr. Antonín Doležal DrSc.

Poté co opustil aktivní práci klinickou, zakotvil na katedře anatomie a biomechaniky FTVS UK, kde působí jako pedagog a získal tam i zázemí pro práci vědeckou a literární.

Svým rozmachem připomíná osobnosti renesanční, je známý pracemi z patofysiologie porodnictví, jako autor porodnických operací, statí do porodnických učebnic, monografiemi o dějinách porodnictví, s doc. RNDr. Titlbachovou pracemi v antropologie mateřství, mezinárodními i domácími výstavami historie oboru v Berlíně, Bruselu, v Národním muzeu, historickým románem Piere de la Ravel – pařížský porodník, jeho Lékařský dekameron obsahuje sto erotických medicínských historek, nakladatelství Grada chystá již třetí vydání Zakázaných slov o původu tzv. vulgarit…

Od jmenovaných knih se poslední liší; čtenáře čeká zajímavé, ale náročné dílo, seznamuje se s obecně neznámými hrdiny, kteří prožili svůj život vedle mrtvých, v puchu piteven, kteří zasvětili své nadání poznávání skladby lidského a zvířecího těla a překonávali přitom pochopitelně mnoho překážek osobních a společenských. Mrtvá těla nebyla pro ně impulsem pro plytké márniční filozofování, nýbrž zdrojem využitelných poznatků.

Autor nezapře, že je fajnšmekrem ve filologii, jak to kdysi o něm napsal sexuolog Radim Uzel. Jeho přítel, shodou okolností opět sexuolog, docent Jaroslav Zvěřina ho zná jako volnomyšlenkáře. Doležal je filozoficky zakořeněn v darwinismu a v živelném materialismu, za minulého režimu hrdě nosil nálepku vulgárního přírodovědeckého a lékařského materialisty, o Büchnerovi,Vogtovi, Moleschottovi nic nepapouškoval, na rozdíl od mnohých si je přečetl.

Tento bodrý stařec s pobavením sleduje stoupence Masaryka, od kterého nic nečetli, nepřátele Marxe, od kterého rovněž nic nečetli a křesťany, kteří neznají bibli.

Podle vzoru legendárního profesora patologické anatomie Václava Jedličky, s nímž se spřátelil i krátce spolupracoval, vyznává ve všech oblastech jeho slova „nebojte se zamazat, sáhněte si na to!“. Vypravoval, že když se jako medik v pitevně profesoru Ladislavu Borovanskému zoufale svěřil „Já se tu anatomii do smrti nenaučím“, velký anatom mu přitakal slovy „Já také ne“. Autor publikace zůstal doživotním stoupencem těchto dvou velkých osobností.

Doležal nepůsobil v místech, kde „smrt přichází na pomoc živým“, naopak jako známý pražský porodník byl přítomný samým začátkům života několika generací.

Autor valnou část informací od jiných nepřebírá, zvolil pracnou metodu „ad fontes“, tedy vycházel přímo z pramenů, čte latinská originální díla, sepisuje vlastní názor. Tím publikace ztrácí lehkost, někdy spojitosti, získává však na solidnosti, ponouká k dalšímu literárnímu dohledávání.

Kolébkou oboru bylo antické Řecko. Na pracích Herofila a Erasistratose ukazuje spojitosti poznatků přírodních věd s poznatky anatomickými, což přetrvává jako obecný princip až do soudobých časů. Osvětluje činnost cca o 420 let později působícího geniálního anatoma a lékaře Galéna, který již syntetizoval poznatky, jež se po staletí předávaly. Čtenář se dozvídá, jak po pádu Říše se jeho anatomické práce dostávaly překlady do zemí, kde se mluvilo arabsky a hebrejsky a později zpětnými překlady do řečtiny a latiny se poznatky Galéna vracely do zemí svého původů. Po Salernské škole začíná pozvolná obnova anatomie, obor se prosazuje živelně na mnoha místech, centrem byla Itálie, přistupuje Francie, Španělsko, Nizozemí, Německé země a nakonec všechny země evropské, takže anatomie vytvořila později svoji republiku vzdělanců, která poznatky přejímala, rozmnožovala a vzájemně si vyměňovala. Čtenář se tak seznamuje i s vývojem lékařské terminologie, která od řečtiny přechází v anatomii na latinu a řeckou terminologii zachovává v obecné medicíně k označování chorobných stavů. Anatomické termíny byly po pádu Říše římské ovlivněné i arabismy a hebreismy, latina je základem i národní terminologii španělské, francouzské a anglické, ustaluje se až v 19. a 20. století. Pomáhala v tom právě řečená latina, jako jazyk spojující a univerzitní instituce.

Je překvapením, kolik poznatků měli už obnovitelé anatomie Mondino dei Liuzzi a Jacobo Berengario da Carpi. Stalo se tak až 1000 let po Galénovi. Pozornosti autora neunikla prvá žena zabývající se anatomií – Alessandra Giliani ze 14. století a celá řada anatomů, jejichž jména upadla do zapomenutí. Autor dokládá tvorbu anatomie jako tisíciletý kolektivní proces. Sleduje kriticky podporující – akcelerační i brzdící – retardační faktory společenské. Brzdou byly především tehdejší neznalosti chemie a fyziky, anatomie podala dokonalé popisy tvarů, ale nevysvětleny zůstávaly v tomto období funkce. Nastal i rozvoj nástrojů na otvírání lebky, hrudníku, na jemnou preparaci oka a vnitřního ucha, nástroje existovaly už v době, kdy se prováděla anatomia porci – prasete. Již tehdy se rodí anatomické jemné techniky, preparace nervů, cév, nástřiky cév a dalších dutých orgánů. Autor je sběratelem i znalcem starých lékařských, převážně porodnických nástrojů. Je na škodu věci, že tuto část publikace blíže nekomentoval, uvítali by to čtenáři technického zaměření.

Doležal hodnotí anatomii v rámci teorie poznání, ukazuje na dlouhou až strastiplnou cestu, kterou se poznatky základních věd dostávají do praxe. Rozhodující není snaha prospět konkrétně nemocným, klíčové je, zda takový dílčí poznatek je pravdivý, pak se dříve nebo později po doplnění teorie nějaké uplatnění v praxi pro něj najde. Takový postoj je v rozporu se soudobými požadavky, aby se výzkum co nejdříve vyplácel ekonomicky, kde se preferuje výzkum aplikovaný. Kritické ověřování poznatků autor pokládá za rovnocenné samému objevu. Tvoří se mozaika lidského poznání, kde malé kaménky vypadávají a jsou nahrazovány vhodnějšími.

Autor přináší kritický pohled na namnoze nekriticky hodnocené anatomické práce, které dělal Leonardo da Vinci. Autor obdivuje po stránce estetické jeho kresby, ale záznamy o nich byly záměrně jiným nedostupné, utajované až do 18. století, mezi anatomy prakticky neznámé, takže se tento génius nijak na rozvoji anatomie neuplatnil. Mezi umělci ukazuje na hluboké poznatky plastické anatomie, které měl pitvající Michelangelo a Albrecht Dürer se studiemi lidských proporcí.

Sledované období završuje obrovité dílo anatoma Andrea Vesalia. Autor proti tradovaným hodnocením, kde je nadhodnocována jeho kritika Galéna dokládá, že ta se týkala jen dílčích poznatků – specifik lidské anatomie, kde Galén přejímal poznatky z anatomie opic. Vesalius přitom přebíral bez kritiky jím tradované spekulativní učení o čtyřech tělesných šťávách. Mezi jmenovanými anatomy je rozdíl cca 1380 let. Autor Galéna označuje jako génia, uvádí jeho operaci mladého gladiátora, kterému úspěšně při hnisavém procesu odebral prsní kost. Dotyčný starověký učenec a lékař demonstroval na živém praseti nerv ovládající hlasový aparát hrtanu – medici mají problémy, aby dotyčný Nervus reccurens nalezli alespoň při pitvě.

Od Vesalia se kresba stala nedílnou součástí anatomie až do dneška. V rozhovoru to Doležal vyjádřil zkratkou: „Tehdy neuměli ještě malíři malovat jinak než dobře.“

Znalosti anatomie obecně nesmírně rozšířily lidskou gramotnost – čtení, psaní, počítání, chemie, fyzika – o další velmi důležitou komponentu. Se vznikem anatomie zařazované pak tradičně do výuky se mění zaměření lékařství. Poznatky anatomické byly využívané zejména v tehdy podceňované chirurgii, chyběly ještě klíčové poznatky z anatomie oživlé – pozdější fyziologie.

Současní studující medicíny, biologie, tělesné výchovy získávají znalostmi anatomie a fyziologie základnu, která jim umožňuje pochopit základní tělesné funkce, uvažují pak jinak než nepoučení, což se promítá i do světového názoru, jaké položky života mají lidé brát coby podstatné a jaké coby nicotné. Autor v jiném sdělení píše, že podobným hnacím motorem budoucí medicíny se stane genetika. Pro studenty po seznámení s předchůdci současné anatomie je daná publikace dobrým startem do celoživotního běhu, který je čeká.

Práce sepsaná v dobré, bohaté někdy již archaizující češtině, je prošpikovaná odbornými termíny.

Kniha má množství odkazů na monografie, kde o uváděných osobnostech jsou uvedené bližší údaje biografické. Anatomická vyobrazení jsou z tohoto období ještě vzácná, publikace uvádí zajímavé, pro laiky málo známé ilustrace, jejichž kvalita poněkud utrpěla při malém formátu knihy, jenž má ale zase mnoho předností: knížka se vejde do větší kapsy.

Chystá se druhý díl, mnohem objemnější, na který se čtenáři mohou již těšit , ale podle autora nebude to opět lehká četba.