FRANTIŠEK SKORUNKA

„Na nádraží se vždycky kradlo,“ prohlásil Josef Švejk s důrazem na příslovce vždycky, aby nadporučíka Lukáše ušetřil zoufalství ze ztráty zavazadel nezbytných pro abonenta marškumpanie směrem na Bělehrad. Císařpán zaslouží, aby jeho poddaní za něho pokládali životy v kompletním stavu. Co na tom, že lavinu událostí spustila zpackaná krádež stájového pinče s obyčejným jménem Max. Maxipes Fík ještě nebyl na světě, a tak můžeme naši úvahu vrátit na samotný začátek.

Příslušníci mojí generace zrozené za války mi potvrdí, že k nejoblíbenějším dětským hrám patřila hra na četníky a na lupiče, jenom na krátký čas vystřídána hrdinnými skutky partyzánů při osvobozování vlasti Sovětskou armádou. Podíl na vítězství měla úspěšná spolupráce s dětmi, po válce pak vydaná kniha Jurášek. O její oblibě svědčil fakt, že čtenáři, kteří dávno zapomněli autorovo jméno (Jura Sosnar nic jiného nenapsal) převzali jméno knižního hrdiny. Kdo to je? To je Jurášek. Jurášku…

Postava jednoho strážce pořádku (četníka) se obsazovala horko těžko, ostatní se cítili předurčeni do role lupičů, i přes biblické přikázání „nepokradeš“. Po roce se objevilo zásadní „kdo nekrade, okrádá rodinu“, až přes vztyčený ukazovák: „kdo krade, do pekla se hrabe.“ To, že v pekle nebylo občas k hnutí, vysvětluje šíře záběru tohoto ušlechtilého řemesla. „Krad starý Mates jako straka, krad u bohatce i u žebráka.“

Každé sebemenší uskupení stromů představovalo hvozd, který je útočištěm loupežnické tlupy se „strašným lesů pánem“ na špici. Této anarchii byla učiněna přítrž mantinely osvěty. Bohatým bral, chudým dával.

Zrození jánošíkovské legendy bylo působivé stejně jako realita Nikoli Šuhaje-loupežníka. Bylo jen otázkou času, kdy tato sociopatická skupina lapků, loupežníků, lupičů pronikne do slovesného umění, zabydlí se v něm, schopná evokovat smyslově předmětné obrazy krásna.

Legalizace polního pychu je nejvíce patrná v Nerudově básni Dědova mísa. „Dřevo ukradl jsi v panském lese, komu děláš z něho koryto?“ „Dědovi.“

Abych také já přispěl svou trochou do mlýna, věnuji následující vzpomínku svému otci. Když si mě usadil na kolenou, zlehka sevřel můj nosík mezi palec a ukazovák a začal recitovat „Až půjdeš na ty panský brambory, tak se nekoukej sem ani tam a jen kopej, kopej…“ Svá slova doprovázel pohyby paže. Tetelil jsem se blahem. Přitom už se asi nikdy nedozvím, zda šlo o návod k polnímu pychu, nebo o příkazy k nenáviděné robotě.

A když selže materiální výklad světa a „Sieť viery pravé“ ukazuje na četné trhliny, můžeme v sobě hýčkat to, co platí a napořád:

Na nádraží se vždycky kradlo!