PETR ŽANTOVSKÝ
Kde domov můj
Všichni na svá místa: sedlina do kávy
Klobouky na hlavy Do rukou zbraně
A do pysků ryk Že na ně vždycky stačí
Svatý Vykřičník a duše čistá
Rovný k ohnutému hrbí se
pěkně v řadě jak hlavy na míse
Nic prý to nestojí Dva prsty do krku
A je po boji
Smrt klečí na hnoji Stoletá nehebká
Věší tě na klinec než otevře se hlína
než půjdeš do světa
Z božího klína vykvétá
národa kolébka –
ponurý pitominec
Lekce z dějepravy
Šlo k jaru
Zuřící svoboda obutá do náměstí
zpaměti šátrala po zbytcích dějin
Zástup vyvolával duchy zpod dlažby
Salvy slov slepých jak nábojnice
polednem se nesly
Způsobně způsobilí Přilepení k apelplacu
nasloucháme větru z jeho kazatelny
když se usadí tam kdesi
nad orlojem času který stojí
bez pohnutí Kámen stal se z něj
Z toho pak zbraň na umlčení
dotěrného prozření
co jsme si způsobili
ačkoli pod obojí
či radši pod každou
v libovolném pořadí
Z nevypitých korbelů nám do konečků prstů
vrostlo vědomí že zbytečně se báti
když už o nic nejde
Jen pár povelů a ztratíme se
stejně bezbolestně jak jsme seběhli se
z věků naváti
když hůl se o hrb lomí
a pohledy jsou lysé
Než jeden vstane Řekne Zmar
Z přízračných par se pak mlha zvedne
Vpochodují zvoníci a vystřílejí
cikánce všechny ty papírové pomněnky
a předurčené růže
do jedné
Tak končí pouť jež nezačala
Falešné dvojzpěvy
Potrhané cáry paměti poletují kolkolem
jak dětští draci podzimu který nám kdysi byl tak lehký
od strnišť šla zjemna první varování
že bude hůř Kdo by se nad tím neusmál
vždyť život s celou svojí rozmarností teprv klepe na dveře
otáčí klíčem ještě nerezavým
opírá se do pantů prozatím nenaříkajících
a všechno na nás ví
I to – a zejména – jak doběhne nás
až to budem nejmíň čekat
To je čistě jeho privilej Do té my nemluvíme
neboť dokud nenastane
netušíme A to je tak sladké přece
Jen se párkrát vyspíš a je z tebe Pegas
kulhavý a vypelichaný
Pták Ohnivák pět sezón před penzí
Přetlačuješ se s jinými takovými o místo
ve frontě na infuzi Opadává s tebe listí
jako ze včerejších novin
po titulcích: Líp už bylo
Svět vůkol je plný hydrantů a blikajících elektrických světel
suplujících slunce potažené neprůhledným igelitem
Z každé škvíry ve zdi vykřikuje telefon a zívá tygří tlama
To Bůh se snaží sdělit potopeným námořníkům vyschlých moří
že se neplavili zbytečně Ačkoli to co hoří v kamnech nejrychleji
jsou jejich úmrtní listy
Hlavně že úmysl byl čistý a vzduch
jen trochu vydýchán a vyvát Zpívat není o čem ani proč
To vrže kolotoč a počítá ti roky prosezené v jeho sedátkách
že strach je dobrý kormidelník Slyšíš? Rybí křik
A na konci všech modliteb jen otazník
Tak se plouhám za tebou můj stíne
starší o jediný vykotlaný zub o jediné století
a smyšlenosti jiné
Když se mění na orloji čísla
Vrypy tmy a boží třísla
Smrt je smrdutá a svislá
Pohádka máje na talíři zkysla
V bezkrevném těle chřestí kosti
Ať žije krása střízlivosti!
Odbilo půl a odbila celá
Fénixe vraťte zpátky do popela
A v tom tichém záorlojí
Hle: to sama smrt se smrti bojí
Do takové scény vpochodují ze všech našich slují
ozbrojenci tencí jako papírové stěny
jako změny měny
zboží bez ceny
mlčení bez ozvěny
a oknem nevidět:
To ve mně vykřikuje svět
Torzo beznaděje
Už zase běsní zrady zvon
jenomže jinak nežli tehdá
Těžko by dnes – básník nebo kdokoli –
zahořel řečí o lásce k těm kteří
by tak rádi byli milováni
Dnes je to jasné jako křik byť tenký:
Vyhozeni přes palubu
smíme tonout rychlostí
jež sedne nám Toť celé
Místo polnice jen z dálky
drnká ukulele
a dav se pere o vstupenky
k stání
Tak se dopouštíme války které nerozumíme
aniž jsme pro ni kdy hlasovali Proč taky?
Od toho jsou tu jiní Moudřejší než okamžik
co dělí nás od chvíle kdy to někdo spustí
jednou klávesou – tlačítkem božím
Doposud ještě dříme
onen vetešník s kradeným zbožím
ale nenechme se plést:
Tlustí jsou motýlové slibů
opadaní z větví telegrafních sloupů
podél zakázaných cest
Jsme pěšáky této války
Přímo hleď! A žádné nedopalky na bojišti
kde jen pravdy sviští
A kde do útroby času vpochodujem jako hrdinové
abychom pak vyplivnuti dějinami
odnesli si domů aspoň mračno pocitů
že kdo se historií klove
našel ulitu – poslední útočiště
Ne–li pro dnešek tož pro nějaké příště
A dnové děraví jak sýr už mizí v neprůzračno
O co že to bojujeme?
O žejdlík zkvašeného tentoho?
O kalich hořka? Smutek ročník 85
kdy bývali jsme mládi ach tak nezodpovědně?
O skutečných věcech na lafetě této války bez záruky
víme míň než o tom
proč a kam utekl čas nám navždy ukrojený
Bývaly to krásné bitvy:
O poslední šluky První ženy Odmlouvání bohům
neboť se mýlili jako se mýlí ten
kdo káže spěch
když svět se zastavil v kiosku u nádraží
na pivo pod míru a buřta s cibulí
neboť mu zabylo tak truchlivo
a s vůli k činu
on je přece odjakživa
na štíru
Nuž tedy bojujme až do poslední mřenky
Sítě zbudou po ní
Těm pak zbudujeme pomník
posypeme šupinama
solí zalijem
aby už bylo veselo
když to nejde jinak
Ne Opravdu nezazpívá básník
ani kdokoli Protože jako vždycky
není o čem ani komu Prozaicky usednou
poslední pozůstalí této války
ke stolu aby se podělili o kořist
než zjistí že už není co si rozdat
Nezbylo už ani na věnce
Jen pocit vítěze Ano ten může každý
vyvěsit si na hruď
ukovat z něj brnění či metál
jenomže nebude už komu
jej hrdě ukázat K potlesku
budou chybět ruce Ale to nic
hlavně to napsat do čítanek
jedině tak a teprve se stane to
Za Jaroslavem Holoubkem
Někam prý jedeme Spíš padáme Vezeme se
Řítíme směr vpřed Ať už to neznamená cokoli
Hrajeme si na fanty a schovávanou s časem jenž nám zbyl
Jenže byl jenom přidělen a to znamená
že může být stejně dobře odňat
Kolego Nechtěl jste snad říci: sťat?
Jen žádný pesimismus Zítra bude vždycky lépe
Dožili jsme rána Pár zátek Bohu do oken
Bublinky utíkají po zástupech Vlajka za oknem se třepe
zimou A dech tvůj dochází do večerní školy
na pomocnou lekci z dialektiky
Jaképak křiky? Jaká zlost? Do božích půllitrů
čepované Hradčany To je ta naše vzletná
potají bezdětná minulost
Říká se: duch doby Ale je to doba duchů
bezduchých jak zloba
Prý začne nová epocha v níž naše podobizny
ani sám anděl nesochá z kamene Leda z vosku
A za účelem tryzny osla osedlává
Kdeže Velký vůz To co se nepříčetně klene
připomíná trosku volající Sláva
Někam se rolujeme Vrháme Spouštíme po spirále
Věčně opoždění za osudem Ale stále
opřeni o svoje pramice Svá dna Své dny
sečteni půlnocemi poledny i soumraky Mlčíme
Ano to taky Ale jedem Padáme skrz mraky kamsi nahoru
futrováni studem
Psávals o běhnách A o závrati
Marnost má mnoho podob Teď i tvoji
Usnul den v zaorlojí a shořel most
Úzkost má čas Ale čas je v úzkých
Žene nás svou – ne naší tratí
Příští stanice? Kam? Nač?
Do vzdoru cvakne vypínač – a bude