MILAN BLAHYNKA

Peter Štrelinger (ročník 1946, vrstevník Sýsův) je dosud znám jen těm českým čtenářům, kteří četli slovensky, a těch bylo u nás i v čase Československa počertech a pohříchu málo. Česky doposud nevyšla jediná jeho kniha. Jeho nejnovější dílo, ZLATÁ VODA (Forza music, b.m., 2016, 292 s.), by rozhodně v češtině vyjít mělo, a nejen proto, že autor má sice nadále na Slovensku svou adresu, své zázemí, a svého slovenství se vůbec neodříká a nevzdává, ale žije u nás na Hané. A co víc, ve Zlaté vodě napsal na ni, krajinu své zatím poslední lásky, chvalozpěv, jaký má snad dnešní obdobu jen ve verších Vladimíra Puhače a zejména v díle Ivana Dorovského, Makedonce rodem, těžkým dětstvím a dílem, stále spjatého s úchvatnou a těžce zkoušenou původní vlastí, studentskými roky a pak kariérou univerzitního profesora i ženou svého osudu zdomácnělý na Moravě, v Brně a právě na Hané.

Český, totiž moravský, totiž hanácký Štrelingerův lokálpatriotismus není však jistě to hlavní, co může českého stejně jako slovenského čtenáře na Zlaté vodě upoutat. Rozhodující je její vypravěčská verva, umění stále překvapovat a hra se čtenářem. Ten může zprvu větřit v knize milostnou romanci stárnoucího muže, který už jen vzpomíná na roky svého nebezpečného investigativního reportérství, a poučen minimedailónkem o autorovi, vloženým před tiráž, může si říkat, že je to průhledný román biografický, vždyť jeho ústřední postava, Ján Eugen, kdysi investigativec v deníku Republika, potom autor životopisných románů o Hviezdoslavovi a Kukučínovi, zdá se autorův alter ego, vždyť Štrelinger byl reportérem Slovenských národných novin a Slovenské republiky a o Hviezdoslavovi napsal román Spútaný Prometeus, ale i Poslednou lásku Martina Kukučína – a oba napsali knihu Spravedlivý medzi národmi. Dokonce oba odmítli převzít literární cenu Ľudovíta Štúra…

Ale nevím, zda autor je takový alfa samec a tak narcistní mluvka, jakým je románový Ján Eugen. A hlavně do jeho životního příběhu jsou zřejmě vloženy příhody „jen“ románové, domýšlející, co se takovému všetečnému nerozumnému novináři mohlo a může stát, když si nedá říci.

Zlatá voda je však evidentně také román klíčový, na Slovensku zřejmě naprosto transparentní, zatímco český čtenář si může najít někde na Internetu, kdo byl ministr vnitra nejen v Dzurindově vládě a kdo byli korupčníci, rozkrádači a zašatrovači slovenských národních pokladů.

Jde tedy o vysloveně politický klíčový román napsaný bytostným vlastencem, často zklamávaným politiky, na nichž si vážil jejich vlastenectví.

Eugen se dostal do střetu i s Velkým muftim; nevím, jestli to na Slovensku byla obecně známá přezdívka Vladimíra Mečiara, anebo si ji autor vymyslel do svého příběhu; ale záleží českému čtenáři na tom? Hlavněže v knize sedí jako přišitá.

Román pro Prologu o zrádné vůni a vodě konvalinek, jedovaté zlaté vodě (Konvalinkou si Eugen pojmenuje jednu ze tří velkých lásek svého života, jednu ze dvou lásek tragických) začíná kapitolou Tiene nad Dubčekovou smrťou. Na ty stíny, které se zvídavému novináři nepodařilo rozehnat, Eugen stále pak v příběhu naráží. Rozežene je až sám závěr románu, který se vyvrbil nakonec jako drastický thriller, v němž se střílí i jinak vraždí, stále odpravují konkurenti i svědci, delikventi i nevinní, v němž jsou líčeni oligarchové, mafiáni, gangsteři, jakož i jejich zkorumpovaní přihrávači a pomocníci ve státních službách – a v němž jde i Eugenovi vlastně doživotně o život, a jeho zázračná vyváznutí (lépe – logičtěji – nastrojená než v nastavovaných bondovkách) patří k žánru.

Zlatá voda je politický thriller jako vyšitý. To známé přirovnání Štrelinger přímo přivolává tím, že Eugen až nezřízeně miluje slovenský folklor, rád hraje na fujaru a provokativně se objeví v lidovém kroji. Autor vdechl dnes už globálnímu žánru thrilleru neobyčejně osvěžující slovenský ráz; svéráz. Pohybuje se přitom stále na hraně citu, poznání, a též ironie, vyznání a sebeironie.

Zlatá voda i tím – ovšemže hlavně uměním porozumět lidským citům, zvláštnostem, přáním a strachům, uměním vhledu do žaludku i hlav lidí a do vroucího kotle doby – překračuje omezující hranice žánru. Těží z obliby konspiračních teorií, ale není slepý vůči konspirační praxi a praktikám.

Tak jako Eugen je a není autor, Zlatá voda je a není čtivo. Je dobré napínavé čtivo, ale nadto je to Literatura. Vsadil bych na její úspěch i ve světě.