EVA FRANTINOVÁ

„To musíme na vlak do Benešova, tam přestoupíme na další vlak do Postupic a z Postupic pěšky do Nové Vsi, přes lesy, cestou, kterou jsme jezdili jako kluci na kole do školy, jen kluci, jeden hlídal u silnice, aby se někdo z toho kopce nevymáz, ale holky, ty jezdily autobusem, ten tenkrát jezdil ještě několikrát za den…“

Byl horký letní den, když jsme vystoupili v Postupicích, odkud je to jen kousek na zámek Jemniště. „Už je taky v soukromých rukou,“ mávl Honza směrem k zámku a stejně tak mávl k ceduli na jednom statku, který jsme míjeli. Na dveřích visela cedule „Panství“. A spatřit v české hospodě asijskou obsluhu – od dědečka po jeho děti, to byl zážitek. Kde se vzali v Postupicích z takové dálky, ptala by se určitě i moje babička. Uzené i čínu měli výbornou, a my mohli pokračovat v cestě, která vedla kolem školy, ve které se učil Svatopluk Čech. Ó vy lípy, ani stín verše ve mně nezůstal, pamatuji se ale na obálku Čechovy knížky.

Jak jsme se blížili k Nové Vsi, vykreslil Honza porodní babku s nůší, ve které nosila pleny, čisté a poskládané, dračku peří – pod jejími sukněmi jako dítě snil a uši napínal, vykreslil před námi i kamarádku dračky – opilá jednou uklouzla na tamtom schodu, možná po pírku, vykreslil sousedy a kluky, kteří chodili kropit blízký potok, a kropili s písní na rtech Čechy krásné Čechy mé, a kropili obloukem po proudu i proti proudu, hlavy zvrácené do modré oblohy, vykreslil dědu – jak seká louku kosou, a jak vyrábí košťata kosišťata, maminku – „Jdi a polib naposledy maminku,“ pobídli jedenáctiletého kluka v benešovském kostele – dva dny před vánoci…

Došli jsme do Nové Vsi. Honza vytáhl z kapsy malou zažloutlou fotku. Je na ní v oblečku před vchodem. Chvíli jsme postáli za plotem dávno prodané chalupy, která se změnila v dům. Já vzala za kliku u uzamčených vrátek, okolo kterých možná chodil Karel Nový na nedalekou samotu Chudláz.

A potom jsem se ptala: Co je víc? Mít jako Honza Jelínek svou rodnou světničku, anebo vidět prvně svět z oken porodnic?