VĚRA BERANOVÁ

V letošním létě uplyne již 30 let od úmrtí významné osobnosti našich kulturních dějin, na jehož odkaz se bohužel zapomíná, a to hned z několika důvodů. Jsou to především důvody politické, ideologické. Pro ortodoxně chápané levicové řešení kulturní politiky byly často jeho postoje příliš komplikované, pro pravicové pojetí to zase byla východiska striktně demokratická.

Naše připomínka se bude týkat jednoho z období bohatého životního běhu Václava Černého, trvajícího 10 let a končícího rokem 1948, ve kterém Václav Černý koncipoval své stěžejní kulturně politické myšlenky. Právě ty pokládám za stále inspirativní a měli bychom se k nim v našich současných diskusích, týkajících se problematiky levicově chápané kultury a umění, stále vracet.

Bohužel naše doba si dost dobře neuvědomuje možnost využití jeho odkazu, a tím mám na mysli nejen poučení pozitivní, ale i negativní.

Význam a dosah myšlenek Václava Černého (1905-1987) lavíruje mezi sférou akademické estetiky a estetiky programové. Tedy jeho působení ve sféře akademické, výuce na vysoké škole, diskuse v odborných kruzích, ale zároveň práce publicistické, kulturně-politické. Nepřízeň politické konstelace jej velmi často vypověděla ze sféry estetiky akademické a přisoudila mu platformu estetiky programové, umělecko-kritické. V jeho nasměrování akademickém či programově praktickém hrají různou úlohu určitá období, kdy proměny společenské, politické, sehrávaly velkou roli, které se jej i existenčně dotýkaly.

Václav Černý pocházel z rodiny venkovského pedagoga a měl to štěstí, že zakončil středoškolské vzdělání na lyceu v Dijonu, jako například jeho vrstevník Jiří Voskovec. Blízký kontakt s francouzským jazykem a kulturou jej provázel celý život. A právě schopnost kritického pohledu na problém se rodil již v tomto raném období, v přirozené konfrontaci české a francouzské kultury, českého a francouzského naturelu. Po ukončení vysokoškolských studií na Filosofické fakultě UK v Praze krátkou dobu působil jako středoškolský učitel v Brně. Celoživotně jej inspiroval F. X. Šalda, a to nejen jako vysokoškolský pedagog, ale zvlášť svým vlivem mimoakademickým, přesvědčením o nutnosti stálého propojení teorie s živými proudy současného umění. A právě pod tímto zorným úhlem chápeme i celoživotní nasměrování Václava Černého.

30. léta 20. století znamenají v kontextu kariéry Václava Černého akademické období. Na jejich počátku odchází jako sekretář Institutu slavistických studií do Ženevy, kde se habilituje v oboru srovnávací literární historie. V roce 1936 se na Šaldův popud vrací do Prahy jako docent románských literatur, v Brně pak působí jako mimořádný profesor.

Šíře zájmu Václava Černého je v našich poměrech nevídaná. Jeho vědecká aktivita se soustřeďuje na románskou literaturu a literární komparatistiku.

Černého celoživotní práce literárněhistorická nebyla nikdy naprosto odříznuta od jeho práce kritické. Smysl umělecké kritiky neviděl v návodech či pedagogickém směrování a ovlivňování, z toho také vyplývala jeho představa o vztahu morálky a umění. Odmítal moralistické tendence vkládané zvnějšku do umění, na druhé straně věřil, že umění sehrává roli ve vytváření mravního povědomí a že kritik má povinnost přispívat k uvědomění si tohoto stavu.

Ve 30. letech se projevuje jako mnohovrstevnatá osobnost, zabývající se velmi širokou problematikou. V celé bohaté tvorbě, v nezávislosti na námětu i předmětu zkoumání, vede ho určitá osa vnitřně spjatých otázek. Je to především osobnost tvůrce, kterou vidí pod zorným úhlem vztahu tvorby a svobody. Svoboda pro Václava Černého není libovůle, ale vůle k zákonu, ke stabilitě. Tyto zákony si člověk musí objevit sám pro sebe, je-li skutečnou osobností. Černého víra v člověka, v jeho rozum prostupuje celým jeho dílem. Je to však člověk respektující, hledající a prosazující univerzalitu, tím se podobá bohu, na rozdíl od člověka, který rezignoval právě na tuto univerzalitu, je omezený svými motivacemi a chápe svět jen svým dílčím pohledem. Právě v tomto přístupu vidí Václav Černý zdroje sebeabdikace evropské kultury. Termín sebeabdikace můžeme nahradit pojmy jako ironie, persifláž, cynismus. Mimo Šaldy jej inspiruje Henri Bergson, sympatický je mu také Ortega y Gasset, překládá jeho Vzpouru davů a pod tímto dojmem a jako reakci na rozšiřující se rasistické ideologie vydává v roce 1939 Rasismus, jeho základy a vývoj.

Václav Černý dělí svou publicistickou pozornost mezi Lidové noviny a od roku 1937 se soustřeďuje především na práci v Kritickém měsíčníku. Ale jsou to i jiná periodika, například Kvart. Je pro něj typické hluboké zaujetí politickým děním. Jeho znalosti mu umožňovaly nadhled, velkou míru distance k politickým či kulturně-politickým jevům. Například reaguje na knížku francouzského spisovatele André Gida Retour de l´ U. R. S. S. (Návrat ze SSSR). Tento deník z roku 1936 vzbudil obecně velký ohlas. Od nekritického okouzlení až k sympatizující, přece však již vidoucí kritice. Václav Černý se zamýšlí nad tím, jak chápe Gide komunismus: „…jako pouhou transpozici křesťanských cílů do světa čiře lidského, naprosto zlaicizovaného. Gide bude komunistou jen potud, pokud v něm komunismus nevytluče víru, že pod ‚materialistickou‘ kůrou komunismu se tají opravdový ryzí humanistický spiritualismus, o to čistší, oč je spiritualistická komedie buržoasní podvodnější.“

V následujících desetiletích Černý, nejen vysokou úroveň své vědecké erudice, ale i velkou vědeckou statečnost, když v dobách nepříznivých setrvával na svých odborných i lidských zásadách. V letech 1938-1948 se vehementně zapojoval do aktuálního kulturně-politického dění, i když samozřejmě s akademickou půdou byl vždy pevně spojen. Ptáme-li se po důvodu tak silné osobní zainteresovanosti, najdeme jej především ve vnějších okolnostech, ve zrychlujícím se vývoji společnosti, která klade doslova až existenciální otázky.

Právě stránky Kritického měsíčníku jsou platformou pro uveřejňování úvah, reakcí na aktuální kulturní a umělecké otázky doby. Václav Černý si uvědomuje, že právě v převratné době má přímý kontakt s veřejností velký význam. Kritický měsíčník mu tento přímý kontakt umožňuje. Na jeho stránkách pokládá závažné otázky a provokuje nejen sebe, ale i své někdy dosti vyhraněné protivníky. Spojujícím tématem třech poválečných ročníků Kritického měsíčníku se pro Václava Černého stalo téma Socialistická kultura. V této souvislosti se samozřejmě stále objevují problémy koncepční, ale i otázky momentálně aktuální. Takovým evergreenem bylo stále se vracející dilema „západ nebo východ“. Tuto otázku si kladli již obrozenci, když hledali českou národní identitu. Převládala koncepce, která chápala českou kulturu jako součást všech slovanských kultur a její konkrétní počátek v misii Konstantina a Metoděje. Samozřejmě komplikovaněji se vyvíjela tato otázka po vzniku samostatného Československa; otázka východ nebo západ evokovala obojí řešení. Je samozřejmé, že ve vypjatých dobách nabývá tento problém politický rozměr. Tak tomu samozřejmě bylo i po roce 1945. Musíme si uvědomit, jak živá byla ještě zkušenost s Mnichovem na jedné straně, tedy zrada, na straně druhé pak osvobození většiny našeho státu armádami SSSR. Základní myšlenka, z které Václav Černý vychází, je právo na svébytnou jedinečnou kulturu. Operuje s termínem socialistický humanismus: „Chceme budovat kulturu socialistického humanismu českého. V tom jsme všichni zajedno. Ale nevybudujeme vůbec nic, ani českého, ani kulturního, nebudeme-li moci tvořit zcela svobodně, t. j.bez cizích předpisů.“ Za podstatnější však považuji Černého apel na celkové chování kulturní veřejnosti. Právě v něm vidí největší nebezpečí pro rozvoj kultury: „Nemysleme proboha tak poslušně. Tak propagandisticky. Tak nadiktovaně.“

Výběr studií, v nichž formuluje základní aktuální otázky přelomového období, vzniká mezi srpnem 1945 a zářím 1946. Nazval jej Boje a směry socialistické kultury a vychází v nakladatelství F. Borového. Václav Černý si velmi dobře uvědomoval nejpodstatnější neduh této hektické doby, a to povrchní chápání filosofických konceptů, jejich oklešťování a zaměňování za laciné ideové deklarace. Je samozřejmé, že každá vypjatá či až revoluční doba doslova hýří zjednodušeními, která vychází jak z nezáměrné neznalosti, ale také ze záměrné manipulace. Otevřeně píše: „…strachuji se o socialistický rozum některých socialistů!…Jak jasný je jim socialismus! Jak jasný! Jak zřejmý! Je to jednoduchá formulička, takové pohodlné passe-partout, čáry-máry fuk a všechno je samozřejmost sama.“

Typické pro období těsně po druhé světové válce bylo publikování ostrých sporů mezi jednotlivými osobnostmi kulturně-politického života. K vůdčím duchům bezesporu patřil i Václav Černý. Jeho diskuse s Gustavem Barešem na stránkách Kritického měsíčníku v roce 1948 předznamenává stále se prohlubující rozpor uvnitř levicově chápané estetiky a úžeji kulturně-politických problémů etablujících se v nové společnosti

Zatímco pro Černého je umělecké dílo složitým organismem pevně a organicky spojujícím rovinu obsahovou s formálním vyjádřením, pro Bareše je tu umělecké dílo proto, aby demonstrovalo nějakou ideu, až politickou deklaraci. Měřítkem hodnoty tohoto uměleckého díla je pak jeho pokrokovost, kterou vyzvedává a jíž se zaštituje, aniž by ji blíže vysvětloval. Černý cítil jako svou povinnost nejenom se vyjadřovat k těmto zásadním, můžeme říci kardinálním otázkám, ale žil také celou bytostí aktuálním, konkrétním děním své doby. Novými uměleckými počiny, především novými počiny na literatury

Toto své přesvědčení se snažil v průběhu hektického poválečného období, kdy se tříbily základní kulturně-politické názory, dokumentovat na řadě příkladů. Například v článku Lenin a umění, kde na Leninově vztahu ke konkrétní literatuře a ke konkrétním básníkům a spisovatelům ukazuje, že „…Lenin nepřipouští do estetického hodnocení úvahu básníkovy ideologie“. Dalším příkladem může být článek Stát a básník: „Žádný stát nemá nejmenšího oprávnění vyrábět pro umělce filosofii a dodávat mu morálku.“ Úloha umělce spočívá v tom, že „…hájí svou svobodu proto, aby ji svou tvorbou dále zvětšoval a násobil pro sebe a jiné. Povinností básníkovou je nepřetržitý a věrný boj za svobodu na zemi a za její uskutečnění v spravedlnosti všem“. Tato „angažovanost“, i když tento termín Černý nepoužívá, je přirozená socialistickému umění, klade si však otázku: „…je socialismus vůbec ze své osobité a vlastní podstaty schopen zrodit umění jiné?“ Vítězství socialistické kultury považuje Václav Černý za samozřejmé, přesto, nebo snad právě proto, se stále zamýšlí nad její podstatou, nad problémy, které se mohou vyskytnout. Jako závěrečnou otázku v článku Osobnost a kollektivum si klade problém individua a společnosti, a společnosti ve smyslu sociologické stratifikace. Tedy různých společenských systémů. Klade si otázku, jestli tento tradiční spor mezi společností a individuem je vůbec řešitelný. V jeho představě tento spor může vyřešit až nové společenství, a tím je socialismus. Uvědomoval si také nebezpečí možného podbízení umění, především literatury. Spolu s tezí TGM „ne s lidem níž, ale s lidem výš“ píše: „…ani na okamžik cesta literatury k lidu nesmí znamenat, že by se umění na této pouti mělo a mohlo vzdát jediného ze svých rodných ‚titres de noblesse‘. Naopak, zde jako kdekoli jinde, může jen a musí nabývat nových, dalších. Bylo by podivnou poklonou sebevědomí a hrdosti lidu v socialismu, kdyby umění mohlo doufat v jeho lásku jen za cenu zpopulárnění, zprimitivnění, rozmělnění a ústupků ‚lidovému‘ vkusu.

Václav Černý dával na stránkách svého časopisu prostor různým názorům, i když například jeho stanovisko k diskutovanému problému, a tím bylo udělování titulu národního umělce, byl negativní. Poukazoval na labilnost, a to z mnoha pohledů, instituciování umělecké hodnoty. Nedělá si iluzi, že by jeho postoj něco změnil na zavedení této instituce: „Naprosto ne. Ale vědomí marnosti názoru nás nezprošťuje povinnosti vyslovit jej.“

Je zajímavé, jak se Černého pojetí odlišuje od jiných přístupů k socialistickému realismu své doby, pro které jsou typické strohé deklarace, jež se u jednotlivých teoretiků jen nepatrně lišily. Upřímně řečeno, jeho pojetí socialistického realismu představuje zároveň jeho ideál fungování umění ve společnosti. Je zajímavé, jak je koncept socialistického realismu různě přijímán. U některých znamená jisté zaštítění, pro někoho je toto pojetí z nouze ctnost.